Jeden starší vtípek o indiánech

Nabízím jeden starší vtípek, na který jsem si nedávno ve chvíli tréninku mozku vzpomněl. Zdá se, že to funguje.

Pluje indián se svou dcerou na kanoi a je krásné počasí. Najednou se dcera na otce podívá a bezelstně se zeptá: „Tatínku, proč se můj bratr jmenuje Syn vycházejícího slunce?“
Otec se zamyslel, potom chytil dceru kolem ramen a přátelsky jí řekl. „Jsi už velká a máš právo znát pravdu. Tvůj bratr se jmenuje Syn vycházejícího slunce proto, že když jsme ho s maminkou počali, tak zrovna vycházelo slunce.“
„Aha,“ vyšlo z malé indiánské dívky. Za chvíli se zase zamyslela a zeptala se: „A tatínku, proč se má sestra jmenuje Dcera luny v úplňku?“
„No to je stejné. Když jsme ji s maminkou počali, byla zrovna luna v úplňku,“ odpověděl tatínek.
Potom se zamyslel a zeptal se: „A proč se vlastně ptáš, Prasklá gumo?“

Dido a její subtilní pop

Bezmála pět let trvalo, než se britská zpěvačka Dido Florian Cloud de Bounevialle O’Malley Armstrongová, která na hudební scéně používá pouze jméno Dido, přihlásila se svým v pořadí čtvrtým albem. Nenabízí na něm nic překvapivého, tak moc se během roků nahrávací přestávky nezměnila.
Na kolekci opět pracovala se svým bratrem Rollem Armstrongem, členem bývalé skupiny Faithless. Jako hosté se na ní objevují i rapper Kendrick Lamar nebo skladatel a producent Brian Eno.
Její náplní je subtilní pop obohacený elementy ambientu a elekroniky. Dido se v písničkách tvrdohlavě vedených v pomalém a středním tempu nepouští do žádných složitostí. Udržuje si ale jistý pěvecký výraz i intonaci. Jejího hlas je jako divadelní představení: je dynamický, podřizuje se náladám skladeb, naříká, raduje se, konstatuje.
Nejzajímavějšími písněmi jsou popem osmdesátých let ovanutá End Of Night a funková Love To Blame. Zpěvačce sluší i podpora tanečními rytmy v písničkách, které svou atmosférou připomínají triphopový tah Faithless.
Nevzniklo album, které přináší neoddiskutovatelně dobré skladby. Vznikla ale deska, která je příjemná a zručně zaranžovaná i nahraná.

Dido: Girl Who Got Away
Sony Music, 43:11
Hodnocení: 65%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 28. března 2013)

Claptonovo vzpomínání

Nové album britského kytaristy a zpěváka Erika Claptona je takové, jaké jeho hudební vrstevníci v poslední době vydávají. Jsou na něm písničky, které on sám nesložil, leč ovlivnily ho a má je rád. Smysl takového počínání je diskutabilní, ale budiž.
Clapton nahrál tucet skladeb svých idolů a přátel, pod jejichž vlivem kráčel od dětství po současnost. Na desce jsou písně, které měli či mají ve svém repertoáru Leadbelly, JJ Cale, Peter Tosh, Hank Snow, George Gershwin, Gary Moore nebo Taj Mahal.
Clapton se snažil vytvořit vlastní unikátní interpretaci, což je ale v „souboji“ s opravdu skvělými písněmi i osobitými přednesy vždy složité. Daleko zajímavější je, že se na desce stýkají třicátá léta s reggae, soulem i rockem. A také hostování Paula McCartneyho v All Of Me, Chaka Khan, Taj Mahala, JJ Calea nebo Steva Winwooda.

Eric Clapton: Old Sock
Universal Music, 53:47
Hodnocení: 60%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 25. března 2013)

Padesát odstínů… hnědé

Naprosto zásadním způsobem mi vstoupily do života porno romány pro dámy z pera americké spisovatelky EL James. Ten první se jmenuje Padesát odstínů šedi, ten druhý Padesát odstínů temnoty. Ani jeden jsem nečetl, přesto vím, o čem jsou. Všechny o nich mluví.
Když to hodně zlehčím, první díl je o tom, že dáma potká chlapa a zbytek stránek románu stráví souložením. Jedny americké noviny napsaly, že je to ten druh literatury, který dámy čtou s rukou pod peřinou.
Jestli jsou mé informace správné, dvojka Padesát odstínů temnoty je román o tom, jak dáma potká pána a zbytek stránek prosouloží. A protože je pán velmi nápaditý a paní prase, stal se z této brakové literatury bestseller. A opět se o to postaraly dámy, které jej nakoupily po kilech.
Zásadní vstup obou románů do mého života proběhl tehdy, když jsem si všiml, že dámy, které knihy četly a prožily, používají nová slovíčka pro sexuální praktiky. Takový termín „cunniling“ (googlujte!!) tu předtím moc rozšířený nebyl. Navíc mě okouzluje, jak jsou čtenářky Padesáti odstínů něčeho fascinované příběhem a především tím, jak podrobně líčí společné úsilí hlavních protagonistů vyměnit si co nejvíce tělních tekutin.
Není tedy pochyb, že chystaný třetí díl Padesáti odstínů bude o tom, jak dáma potkala pána a zbytek knihy pak spolu prosouloží.
Protože jsem pohříchu podprůměrný škrabal a mizerný spisovatel bez špetky dobrého nápadu a schopnosti vystavět dramatický příběh, rozhodl jsem se nechat se Padesáti odstíny inspirovat. Jste první, komu to prozrazuji.
Nuže – v letošním roce vydám drsný pornoromán pro ženy, který se bude jmenovat Padesát odstínů hnědé. Píšu ho samozřejmě pod pseudonymem. Ten můj je SKŽ V. Studená, pro anglicky hovořící trh budu vystupovat jako SKZ Very Cold. Knihu již mám téměř dopsanou a exkluzivně pro vás zveřejňuji úryvek z jedné kapitoly.

Ahmed mě dnes posedmé přebalil. Můj drahý, nejraději bych ho za to všechno, co teď pro mě dělá, stiskla mezi své uondané potetované hýždě a vcucla do sebe. Jako tenkrát na bramborovém poli pod platanem u mrtvé tety Barbie. Vcucla jsem ho tak důkladně, že jsem ho nemohla najít a vůbec mi nevadilo, že se nemohu ohnout ani zaklonit. Byla jsem jako opilá, točila se mi hlava a vzrušením jsem rukama vytáhla stoletý platan z půdy a rozeklála ho ve dví. Svými malinkatými hrby jsem pak zahrabala díru, která po něm v zemi zbyla, aby si nikdo nevšiml, že platan chybí. Farář Franklin La Costa by se z toho zbláznil. Byl to jeho nejoblíbenější platan v celé léčebně.
Ahmeda ale nemohla najít ani teta Barbie, která se zrovna vrátila potlučená a se zlomeným nosem z mučírny, kde sama sebe obšťatňovala mačetou. Přestože byla mrtvá, chodila tam každý den. Obdivuhodná chuť žít. Nakonec se Ahmed musel najít sám, a od té doby se hledá.
Teprve dnes jsem ucítila z jeho doteků jistou míru chuti fungovat jako předtím. Přestal se hledat? Anebo se ještě hledá a nedává to najevo? Když mě přebaloval, usmál se a řekl cosi krásného, až mě přivedlo k hlasitému zaržání. Řekl: „Padesát odstínů hnědé, Marie Ornello Petronelo Di Santos, vidím padesátý odstín hnědé. Teď. Počítám to.“
Střevní chřipky jsem se zbavila až ve čtvrtek. Ahmed do té doby zvýšil počet vysledovaných odstínů na osmdesát. Když ze mě ve čtvrtek ráno tím svým raubířským způsobem za zpěvu maďarské verze Internacionály strhnul poslední plenu, úkosem pohlédl na ovci Bety, kterou jsme kvůli němu chovali ve výběhu v komůrce. Nenávidím ji. To už mi ale Ahmed visel na lince…
Z kapitoly Pokušení

Itʼs Only Rockʼnʼroll: PJ místo Cobaina, opilcova hranice, od prezervativů k prckovi

V této nepravidelné rubrice se budu, s dovolením, oddávat psaní o věcech, které se týkají hudebního zákulisí, věcech, jež jsou zajímavé, nicméně nepatří na první stránky seriózních zpravodajských médií. A možná budou i trochu bulvární.
V rozhovoru pro britský magazín NME řekl Dave Grohl, dnešní vedoucí pirát Foo Fighters, že hlasoval pro to, aby mrtvého Kurta Cobaina nahradila Britka PJ Harvey. Když totiž vznikalo album Sound City, soundtrack ke stejnojmennému dokumentu o stejnojmenném losangeleském studiu, přišel nápad, aby odehráli a případně později nahráli coververzi nějaké skladby Nirvany.
„Před koncertem kapely Sound City Players v Londýně jsme přemýšleli o tom, koho bychom k nám, žijícím členům Nirvany, pozvali na post zpěváka. Steve Nicks a John Fogerty, kteří nás napadli hned, už něco ten večer měli. Někdo řekl, že by nebyla špatná PJ Harvey, a já se pro to nadchl. Kurt si jí vážil a my ostatní ji milujeme. Napadlo nás, že by bylo fantastické zahrát Milk It z alba In Utero. Přijali jsme tu představu, jenomže když jsme se s PJ Harvey spojili, řekla nám, že nemůže, že už něco má.“

Americký milovník křivých úsměvů a hororových mátoh Alice Cooper zase v jiném rozhovoru řekl, že ti, co zemřeli v sedmadvaceti, byli pro smrt předurčeni. „Byl jsem také opilcem, pil jsem jako duha. Měl jsem ale hranice, za které jsem nevkročil. Vypadal jsem mnohem lépe než Jim Morrison. On, Janis Joplin nebo Amy Winehouse se narodili kvůli tomu, aby zemřeli mladí. Opravdoví umělci kolem sebe nemají lidi, kteří by je dokázali zachránit, nebo jim pomohli v těžkých chvílích,“ vysvětlil.

Zpěvačka Pink je zase příkladná matka a na smrt teď jistě nemyslí. 17. března přerušila své vystoupení ve Philadelphii, a to v okamžiku, kdy zaregistrovala plačící holčičku v publiku. Zpívala právě Who Knew. Jakmile však zaslechla pláč, ukončila ji, naznačila hudebníkům, aby přestali hrát, a zeptala se: „Je tam všechno v pořádku? Je to dítě v pořádku? Proč pláče?“ Když ji lidé stojící kolem vyjukané dívky řekli, že je všechno OK a že holčičku polekal pár, který se kousek od ní pohádal, dala malé cukrkandl a hračku a jelo se dál.

Mimochodem, když vystupovala Pink v červenci roku 2010 na fotbalovém stadiónu Slavie, přála si do šatny kromě obvyklých kulinářských výstřelků také nadměrné množství prezervativů. Uklízečky si pak stěžovaly, že je nacházely všude a použité. V roce 2013 je už ale bývalá královna příkladných večírků spořádanou matkou, kterou rozněžní dětský pláč tak, že zapomene na svou práci.

Takhle to Pink zaonačila:

The Strokes v kruhu

Po albech Is This It (2001), Room on Fire (2003), First Impressions of Earth (2006) a Angles (2011) a pěti miliónech prodaných desek přicházejí newyorští The Strokes s novinkou Comedown Machine.
Jedna z nejzajímavějších kapel alternativní rockové scény míchá do vydatného koktejlu ingredience ze svých minulých nahrávek. Na novince jsou odkazy ke všem deskám, tedy bez toho, že by kapela měla ambice uchopit svou tvorbu jakkoli nově.
Zvuk kolekce se nadále přibližuje především atmosféře osmdesátých let, skladby však spíše ke kapelnímu průměru. Jako by se The Strokes nebyli schopni uvolnit. Písničky jsou poněkud křečovité a postrádají rockový švih a energii. Jen tak plynou, nezanechávají po sobě žádnou výraznou stopu. Přijdou, projdou a vzdálí se.
Mají sice dobré aranže, poutavé jsou zvukové finesy v nich i profesionalita instrumentálního i vokálního přednesu. Přesvědčivosti hitů kapely z prvních dvou alb nicméně nedosahují.
Přesto přese všechno je ale Comedown Machine dobře uchopitelná deska a jasnou image. Zapadá do kontextu tvorby kapely a nezastírá to, co udělala v minulosti.

The Strokes: Comedown Machine
Sony Music, 39:55
Hodnocení: 65%

(Tato recenze vyšla v kratší verzi v deníku Právo 21. března 2013)

Babovřesky vs. elita – 10:0

Film Babovřesky, který natočil milovaný i nenáviděná režisér Zdeněk Troška, jsem zatím neviděl. Důvod je prostý, byť se zdá být zástupný. Nikdo na něj se mnou nechce jít. Část přátel ho prostě nechce vidět, další část podezírám z toho, že nechce být v kině na takovém filmu viděna.
Rozmohlo se totiž v naší milované zemi, že jakási podivná samozvaná elita rozhoduje o tom, co je vkusné, a co nikoli. Rozhodovala o tom už například při filmu Kameňák, ať už jedna, dvě nebo tři, a rozhoduje o tom i nyní. Marně se táži, proč?
Trošku přímo nenávidí – prý proto, že točí laciné a pokleslé komedie, které se líbí lidem a ti na ně do kina chodí v rekordním množství. Babovřesky už viděl půl milion diváků, což je na současné české poměry číslo skoro zázračně vysoké.
Ona samozvaná elita, tvořená z jisté části bohužel i několika novináři v prestižních médiích, nikdy ale přesně nevysvětlila, proč jsou filmy Zdeňka Trošky problém. Pominu-li to, že si každý může točit, co chce, zvláště sehnal-li si na to dostatek finančních prostředků, zaskakuje mě bezzubost mála protitroškovských argumentů.
Mávám rukou nad tím, že si kdosi myslí, že Troškovy přisprostlé komedii, na kterých se návštěvníci kin smějí, jsou údajně nízké, pitomé, hloupé, trapné, zavrženíhodné a podobně. Podivuji se ale nad tím, že někteří klidně napíší, že se Troškovými filmy nebudou a priori zabývat a ještě k tomu dodají, že není divu, že prezidentem této země je Zeman, když lidé masově míří do kin na Troškův nový film.
Mohu se totiž důvodně domnívat, že prezidentem této země je Zeman právě proto, že samozvané pivní elity, zavřené v Praze a nevidící za hranice Černého mostu a pražských hospod, vstoupily do prezidentských voleb s arogantním tónem obhajujícím v zásadě dosti neschopného Karla Schwarzenberga. Například.
Ostatně – směje se nakonec Troška. Jeho film už vydělal tolik, kolik mnozí moudří a hlubocí filmaři nevydělají za celý život. Prohru je ale třeba zdůvodnit, a tak se křičí a uráží.

Požadujme, co nám nabízejí. Jinak nepřestanou

Lež je součást života. Podle maďarského psychologa Petera Stiegnitze sděluje člověk lež nebo částečnou nepravdu až dvěstěkrát za den. Obvykle proto, aby zakryl své nedostatky, často proto, aby uvedl jiného v omyl.
Lež je i součást reklamy. Tváří se barevně, nevinně a nabízí produkt s cílem získat pro výrobce co nejvíc peněz. Problém je, že našinec snadno naletí, tím spíš, když jej život nenaučil, že věřit reklamě je naivní.
Na slovenské televizi Joj běží pořad Soudní síň. Je založen na tom, že tvůrci inscenují skutečné soudní spory, které musela tamní justice řešit. Loni byl odvysílán případ, kdy výherce, starší muž, požadoval na společnosti produkující cukrovinky německý válečný tank Tiger. Skutečný, neboť v reklamě na firemní soutěž byl takto nabízen. Soud si s případem nevěděl rady a požádal strany sporu, aby se pokusily dohodnout. Teprve po čase muž ustoupil, nicméně na oplátku nechal společnost na výrobu cukrovinek dovážet do školy, do které chodil jeho vnuk, po celý rok sladkosti.
Myslíte si třeba, že coldrex je skutečně silnější než chřipka? Není, je to lež reklamy. Coldrex není určen na léčbu chřipky, ale pouze proti jejím příznakům. A pokud si třeba kupujete poměrně drahou Activii, klidně s tím přestaňte. Podle sdružení Foodwatch je možné stejných účinků při trávení dosáhnout pojídáním normálních jogurtů, sušených švestek i obyčejnou chůzí. Je to navíc levnější a v případě chůze pro tělo zdravější.
Před časem mi fitcentrum a wellnes Holmes Place tvrdilo, že „pomáhá plnit mé sny“. Rozhodl jsem se vzít jej za slovo a vyrazil jsem do jeho provozovny. Střapatou slečnu v recepci jsem požádal, zda by mi mohla pomoci splnit sen, jak slibuje reklama. Mrkla mi na tukový pozdrav kolem pupku a s profi úsměvem řekla, že jistě.
Naklonil jsem se k ní tedy a požádal, jestli by mi mohla sehnat podpis Ringo Starra z Beatles. Nervózně sebou škubla a sdělila mi, že takové sny neplní. Já jí vysvětlil, že se nedivím, protože Ringo Starr se nepodepisuje. „Divím se ale, že mi něco takového ve své kampani nabízíte.“ Jen mé džentlmenství mě přimělo, abych s úsměvem provokatéra z prostoru odkvačil.
Vím samozřejmě, že reklama je nadsázka a ráda slibuje hory doly. Současně si ale myslím, že pokud ty hory a doly nebudeme po výrobci požadovat, budou nám je nabízet nekonečně dlouho. A nerad bych se dočkal chvíle, kdy mi budou tvrdit, že idiota vyléčíte práškem na čistoskvoucí praní, ať ho na něj sypeme třikrát denně.

(Tato glosa vyšla v březnovém vydání časopisu Náchodský Swing)

Justin Timberlake vyběhl na dlouhou trať

Justinu Timberlakeovi, rodákovi z Memphisu v Tennessee, stačila dvě vydaná alba k tomu, aby byl popovou hvězdou. Po prvním počinu Justified (2002) se jí stal za oceánem, po druhém FutureSex/LoveSounds (2006) i v Evropě a dalších částech světa.
Z trochu nepochopitelných důvodů nekul železo, dokud bylo žhavé. Na bezmála sedm let se albově odmlčel a málem se na něho zapomnělo. Pravda, jeho výkony na stříbrném plátně byly pozoruhodné (skvělý byl třeba ve snímku The Social Network), nicméně jako zpěvák byl vítán s mikrofonem v ruce.
Své fanoušky nadchl až nyní. Vydává svůj třetí studiový počin The 20/20 Experience a vystavuje na něm na odiv nejenom své pěvecké chutě a proměny, ale také příkladnou spolupráci s producentem Timbalandem, se kterým dělal už v minulosti.
Byť nikdy nebyl troškař a na žádném z prvních dvou alb není písnička pod čtyři minuty, tentokrát si troufl nabídnout kompozice leckdy atakující sedm až osm minut délky. Speciálně v nich pak s producentem popustili uzdu aranžérské dovednosti.
Skladby mají skoro až minimalistický základ. Kolem něho se ale dějí pikantní zvraty či obměny, které dávají celku švih. Většina písniček se nese v duchu moderního r’n’b a například Strawberry Bubblegum by mohla být v tomto ohledu ukázkou všestranné dovednosti, neboť má pěknou melodii, bezstarostnou náladu i pozoruhodné aranže.
Dvakrát si Timberlake zašel od r’n’b stranou. Nejsvižnější píseň Let The Groove Get In má taneční rytmus a hymnický refrén. Následující Mirrors projde na více než osmi minutách hrací doby ohromným vývojem. Její úvod přináší hezký razantní riff a dalších několik minut si v ničem nezadá se současným středním proudem.
Timberlake nicméně příliš neobstál jako zpěvák. Ne že by měl intonační problémy, on jen není natolik osobitý, aby jeho hlas podmiňoval sympatičnost písní svou přítomností. Také je nutno podotknout, že dvě tři písničky by klidně mohly mít o dvě minuty méně a řekly by totéž, co nyní. Navíc se trochu opakuje. Úvodní Pushed Love Girl připomíná skladbu Seňorita z debutového alba, smutná Blue Ocean Flood zase Losing My Way z minulé desky.
Timberlake tedy nic zásadního však nenabídl. Přesto dokázal ve svém ranku předstihnout mnoho jiných, kteří mají snahu, leč nejsou tak rozhodní a schopní.

Justin Timberlake: The 20/20 Experience
Sony Music, 70:08
Hodnocení: 70%

(Tato recenze vyšla v deníku právo 15. března 2013)

Andělské pro a proti, od Mareše po účet za tágo

Ceny Anděl, které se vyhlašovaly v sobotu večer v Praze na Výstavišti, měly letos dokázat, že si zaslouží pozornost a úctu. Vyměnila se akademie, nominace napověděly, že relativně nová jména na české hudební scéně jsou, a přímo ve střední hale Průmyslového paláce, kde se akce konala, to bylo důstojné už jenom proto, že drtivá většina hostů přišla ve víceméně společenském oděvu, což pořadatelé v pozvánce doporučili.
V listopadu jsem si v saku na Českých slavících ve Státní opeře Praha připadal jako exot. Na cenách Anděl jsem si připadal jako exot bez saka. A to jsem měl pocit, že bez společenského obleku jsem OK.
S Petrem Bendem a jeho manželkou Zuzkou jsme si už podesáté řekli, že se musíme určitě co nejdřív navštívit. Pevně věřím, že se to tentokrát povede. Michal Dvořák z Lucie prozradil, že turné jeho kapely bude opravdu velkolepé a že budou mít největší pódium, jaké tu kdy bylo. Proběhnout by mělo za rok na jaře.
Jarek Nohavica mi před tím, než jsem mu položil otázky jeho vítězství v kategorii nejprodávanější album roku, přísně řekl: „Tak hele, řekni mi, na co se chceš ptát. Ale vážně.“ Je to jeho „zaklínadlo“ k tomu, aby mu novinář položil otázku, která není pitomá, takže jsem se opravdu snažil. Díky tomu je vždy setkání s Nohavicou dobrý trénink pracovní profesionality. Dokonce i tehdy, když je velmi spokojený, což v sobotu s cenou byl.
Po ceremoniálu se mi podařilo dostat se do šaten, když mi nejmenovaný kolega nepozorovaně předal zelenou pásku, která to umožňovala. Ke svému smutku jsem tam sice Pavla Bobka, který byl uveden do Síně slávy, našel, ale ten mi na otázky neodpověděl, protože byl očividně velice vyčerpaný. Dozvěděl jsem se tedy alespoň od hlavního designéra Martina Hrušky, že když se Andělům podaří za rok sehnat silné sponzory, budou před halou červené koberce pro hvězdy.
Jsem nicméně mnohem více zvědav, jestli pořadatelé dají židličky v sále vedle sebe ve větších rozestupech. Během večera jsem na té své totiž musel sedět šejdrem, abych se vedle kolegů po pravé a levé ruce alespoň trochu vešel. Pohodlné to tedy nebylo.
Přiznávám, že nejsem fanoušek stylu moderování Leoše Mareše. Na Andělech jsem se přesvědčil o tom, že jako moderátor je nepochopitelně přeceňovaný. Myslím si totiž, že pokud je někdo najat na to, aby moderoval hudební ceny Anděl, měl by pochopit (když už mu to nikdo neřekne), že je na akci, která oslavuje a odměňuje českou hudbu, nikoli moderátora. Mareš si z večera ale udělal tradičně kampaň sobě sama, benefici pro své ego.
Opravdu mě nezajímá, že bych se s ním mohl vyfotit za pětikorunu, opravdu bych chtěl slyšet historky z úst Felixe Slováčka, ne převyprávěné Marešem, který tak nerad někoho pouští ke slovu. Skutečně je mi jedno, že dítě nějakého Kokty a Štikové bude celý život poznamenané tím, že dostane jméno Quentin, je mi šumafuk, že Mareš nahrál idiotský klip Harlem Shake jenom proto, že je v něm vidět a ještě si ho zařadil s nesystematickým pokusem o vtip jako čtvrtý do kategorie Videoklip roku. Také mě nezajímá, že má spoustu kšeftů a další ho čeká na diskotéce v Turnově a už vůbec mě nebaví, že neumí česky a jeho věty jsou jazykové nesmysly, a že paroduje Gangnam Style. Nechápu, proč se tak děje na Andělech (taneční čísla se měla vůbec vyškrtnout, byla hrůzostrašně prázdná).
Mimochodem – neměl jsem pocit, že by večer, na kterém pořadatelům tolik záleželo, byl pro Mareše zajímavý jinak než finančně. Celou dobu totiž působil tak, jako by opravdu někam spěchal a štvalo ho, že mu do cesty vstoupili Andělé.
Své peníze si nesporně zaslouží, když mu je pořadatelé dávají, proč si je nevzít. Měl to ale být hudební večer, ne večer žalostných vtípků člověka, který má pocit, že strom roste až do nebe.
Výsledky Andělů mě ale baví a myslím, že se ten posun k lepšímu podařilo udělat.
Tečku za večerem udělal taxikář, který mi na dotaz, zda účet z jeho strojku vyjede tak, že bude čitelný, sdělil, že samozřejmě. Už na ulici to bylo zpochybnitelné. Doma jsem pak večer zjistil, že na účtu je vidět hovno, takže mi ho nikdo neproplatí.
Byl to prostě andělský večer.