Chlapcův omyl, můj omyl

Dnes ráno v 8.39 hodin mi zazvonil telefon. Motal jsem se již, pravda, po své nerozlehlé kuchyni a hledal uzlíček s bylinkami, abych čajem z něho vyluhovaným ulevil svému tělu, přesto mě čísi aktivita v tak časnou chvíli sobotního dne zaskočila. Přískokem jsem se zmocnil telefonu a pohled na display mi prozradil, že volá někdo, jehož číslo nemám uložené.
Přiznám se, že mě obvykle taková čísla magneticky přitahují, tedy samozřejmě jen do chvíle, než zjistím, že na lince je Františka, zástupkyně společnosti ČEZ, a jestli bych prý neodkoupil nějaká bulharská játra. V jiných případech ale neznámá čísla nabízejí šanci poznat se s novým člověk, změnit si život, skočit někomu na špek anebo zjistit, že exekutorské lano dotahuje smyčku. Čili samá vzrušení.
Přijal jsem tedy hovor: „Prosím, Jaroslav Špulák.“
Z komůrkového telefonu se ozval zvláštně dívčí hlas: „Kubo?“
„Jaroslav Špulák,“ trval jsem na svém. „Koho voláte, slečno.“
„Co jste udělal s Kubou?“ přišla otázka.
„Tady Jaroslav Špulák, voláte číslo Jaroslava Špuláka,“ řekl jsem a hned jsem se v duchu pochválil za to, jak dovedu být důsledný.
„Ale já volám Kubu. Kuba je můj kamarád a tohle je jeho číslo.“
Kdybych byl dementík, zopakoval bych své jméno. Jenomže já už začal chápat. „Slečno, omlouvám se, ale tohle je mé číslo.“
„To je Kubovo číslo,“znělo z druhé strany.
„Spletla jste se, slečno.“
„Já nejsem žádná slečna. Já jsem kluk.“
„Ježíš, tak to promiň,“ pochopil jsem a začal dítěti rovnou tykat. „To se omlouvám, já si podle hlasu myslel, že jsi holka. Omlouvám se.“
„Co jste udělal s Kubou,“ opakoval hoch svou mantru.
„Já žádného Kubu neznám, co bych s ním dělal.“
„Vy jste mu ublížil, protože tohle je jeho číslo.“
To obvinění mě trochu vytočilo. Viděl jsem řadu filmů o nepodloženém obvinění. „Hele, hochu, tohle je moje číslo, jsem Jarda Špulák. O co ti jde.“
„Chci Kubu.“
„Víš co?“ napadlo mě. „Řekni mi číslo, na které jsi volal, a já ti řeknu, kde jsi udělal chybu.“
„Žádnou chybu jsem neudělal.“
„Začínáš mě štvát,“ začal jsem ho peskovat, ale bylo mi jasné, že když zavěsím, zavolá ten hysterik na policii a obviní mě, že jsem zamordoval nějakého Kubu. „Řekni mi číslo, na které jsi volal.“
Hoch chvíli funěl a potom začal vyprávět. „Šest, nula, sedm… další čísla byla totožná s mými.“
„Chlapče, to číslo je skoro stejné jako moje, jenom po šestce a nule mám čtyřku, ne sedmičku. Spletl ses.“
„Ne ne!“ ryčel nasupený hoch.
„Jo jo, vytoč to číslo znovu a správně a budeš na Kubě.“ Byl jsem zjevně vtipný.
„Ale já volám Kubu, to je můj kamarád…“
„Podívej, hochu, teď zavěs a vytoč znova to číslo, které má Kuba.“
„Dobře, ale jestli se dovolám zase k vám, zavolám policii,“ odsekl a zavěsil.
Spratek.
Naštěstí se ke mně už nedovolal, takže za to, že teď sedím ve vlaku, mohu děkovat tomu, že hoch napodruhé trefil správné číslo.
Ať žije svoboda.



Komentáře [ 1 ]

Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)