Mumford & Sons a jejich geniální koncert s pauzami

Světový střední poprockový proud, tak jak ho známe z tradičního rádiového vysílání, neprožívá zrovna šťastnou dobu. Zajímavých jmen je v něm sice spousta, leč vpravdě generačních umělců a skupin aby pohledal. Situace tedy nahrává kapelám typu Mumford & Sons.
Londýnská čtveřice kolem nenápadného tahouna Marcuse Mumforda vyrazila z prostředí zakouřených hospod na sklonku roku 2007. Byť se narodila ve Velké Británii, její muzika čerpá především z amerických vlivů. Základem jsou bluegrass a country, k tomu jsou naroubované tradiční ostrovní popěvky, ryzí písničkářství a také kus rockové živelnosti, jež písničkám dodává smysluplnou energii.
Když v roce 2009 vyšla první deska Sign No More, stalo se cosi nečekaného. V zásadě obyčejné folkrockové písničky zafungovaly takříkajíc na první dobrou a z kapely se pozvolna začala stávat představitelka současného středního proudu. Dovršením nenásilného, leč mimořádně úspěšného tažení do světa byla letošní únorová cena Grammy za nahrávku Babel v prestižní kategorii Album roku. Ani sama kapela už dnes příliš nediskutuje o tom, že se stala součástí mainstreamu. Byť po té cestě cíleně kráčet nechtěla.
Středeční koncert ve vyprodaném Velkém sále pražské Lucerny (vstupenky zmizely během několika hodin, a to pořádající Live Nation akci přeložili z menšího Lucerna Music Baru do sousedního sálu pro bezmála tři tisíce diváků) odhalil sílu i nedostatky formace.
V první řadě píše ohromné písničky. Stojí sice na pár akordech, nicméně jejich stavba je v podstatě geniální, neboť má charakter a silný melodický tvar.
V Praze hráli Mumford & Sons z obou alb a nutno konstatovat, že ne všechny písničky mají tak přenosné charisma, aby byly v koncertním provedení naprosto přesvědčivé. Jejich silnou stránkou je naopak dynamika, schopnost autorů dovést je k finální gradaci a snadné posluchačské uchopitelnosti. Emoce, které zejména z řady z nich prýští, jsou téměř výstavní.
Koncert ale neměl jednoznačně tah, naopak několikrát jeho nálada povadla a Mumford & Sons se museli znovu pořádně nadechnout. V těch nejslabších místech diváci skoro vůbec nereagovali, navíc si kapela dopřávala mezi jednotlivými kousky spoustu času na doladění a přípravu, takže nelze říct, že by měl večer spád.
Diváci se na jeho nalezení také příliš nepodíleli. Překvapivě často hlučeli, a tak mezi písněmi a v tichých pasážích bylo slyšet jejich diskuze namísto hrající kapely. V těchto chvílích se nabízel pocit, že muzika Mumford & Sons skvěle funguje v klubech, méně ve větších sálech.
Přesto je z ní střední proud současnosti. Je to otisk doby, kdy pop víceméně selhává a na jeho místo se zaplaťpánbůh dostávají alternativní hudební celky.
To ostatně platí i o předskakujících Jesse Quin & The Mets, vedených baskytaristou nám dobře známých Britů Keane. Předvedli zajímavý blok rockové alternativy.

Mumford & Sons
Velký sál Lucerny, Praha, 6. 3. 2013
Hodnocení: 70%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 8. března 2013)



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)