Ostýchavý pokrok britských Hurts

První pohled na Exile, druhé album skupiny Hurts, signalizuje drobnost změn, které v hudbě Britů nastaly. Stejně jako v případě tři roky starého debutu Happiness, i na bookletu nového počinu jsou zvěčněni Theo Hutchcraft a Adam Anderson. Jen si vyměnili místa a pod svým logem i stejně umístěným názvem alba pózují na tmavém pozadí, nikoli na šedém.
I nyní vznikla moderní elektropopová deska se skladbami v povětšinou středním tempu. Jsou sice aranžérsky bohatší, leč studiová nápaditost v nich leckdy pokrývá písničkovost. Zatímco z předešlé kolekce dvojice vypouštěla jeden singl za druhým, tentokrát čaruje spíše v oblasti zvukové a aranžérské. Převaha zářivého melodična na desce není.
Písnička Miracle je výjimka. Je esencí toho dobrého, co kapela už nabídla, možná převyšuje největší hity, které ve svém rejstříku má. V tomto ohledu se k ní přibližuje The Road, jež se z klidné polohy chytře rozehraje k divokému finále. Autorská a interpretační hravost definuje písně Sandman a Blind.
Úvodní Exile je ale výsostně syntetická, Cupid nečekaně rocková s důrazem na rytmus, Mercy odkazuje na novou vlnu osmdesátých let a třeba The Crow nese sychravost a zadumanost, jakou mívají skladby Nicka Cavea.
Hurts mohli těžit z toho, co jim v minulých letech přineslo úspěch. Učinili ale chytrý kompromis. Částečně obhájili svůj zvuk a zkusili ho smíchat s jinými vlivy. Možná je to ve výsledku trochu ostýchavé. Vzniklo však album, které v ranku současného evropského popu patří k povedeným. I bez toho, aby se z něho éterem snášel jeden hit za druhým.

Hurts: Exile
Sony Music, 50:58
Hodnocení: 75%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 8. března 2013)



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)