Jak Plešoun a Rom vyčistili tramvaj

V pondělí dopoledne nastoupili do tramvaje číslo 9 jedoucí od pražského Anděla kamsi na Žižkov mimo jiné Rom ve středním věku a jeho stará Romka, dále Plešoun, zjevně podnikatel a ranař, jeho o poznání mladší přítelkyně a Jaroslav Špulák.
Špulák se cpal dozadu na plošinku. Tam ale byl Rom, který nemile zapáchal, a tak se Špulák s jistým omluvným pohledem vůči Romovi přesunul kousek dál. Romova stará cosi brblala, ale když na ni Špulák pohlédl, záhy zjistil, že je nadraná jak zákon káže.
Za chvíli se ze stejného místa vzadu do středu tramvaje přemístil Plešoun. Táhl za sebou svou o poznání mladší přítelkyni a pokřikoval na Roma: „Strašně smrdíš, kurva. Proč tak smrdíš? Vypadni.“
Rom na něho civěl a bránil se: „Ja nésmrdim.“
„Smrdíš, koukej, tramvaj je plná a ty seš vzadu sám. A víš proč? Protože smrdíš a nikdo u tebe nechce stát,“ hulákal Plešoun a jeho přítelkyně rudla studem.
„Nésmrdim, ja nésmrdim,“ hlesl ještě Rom a bylo evidentní, že je mu trapno.
Plešoun se uklidnil a chytil se tyče. V mžiku ale měl ruku v kapse, odkud lovil telefon a s klením vytáčel nějaké číslo: „Magistrát? Dejte mi náměstka pro dopravu… A kde je, sakra? Když je člověk potřebuje, tak jsou v luftu…. Tak mu laskavě vyřiďte, ať nechá vyčistit tramvaje, hlavně ty ublemcaný tyče. Ano? A vyřiďte mu, že volal nespokojený cestující!… Jasně, a že ho příště nebudu volit!!“
Plešoun byl evidentně na koni. Když dokončil hovor, vítězoslavně se rozhlížel kolem sebe a užíval si uznalých a téměř až děkovných pohledů spolucestujících. S kapesníkem v ruce se pak chytil ublemcané tyče, objal svou přítelkyni a frknul jí tak vášnivého francouzáka, že ji málem vcucnul do sebe.
V tu chvíli jsme projížděli kolem Národního divadla. Za nějakých patnáct minut měl kousek odtud vybouchnout ucházející plyn.
Na stanici Národní třída Plešoun i se svou ještě trochu vcuclou přítelkyní vystoupili. Jakmile se pak tramvaj rozjela, obořil se do té doby striktně nedutající Rom na svou starou, která byla pořád nekonečně „pod vobraz“ a cosi si brblala pod skutečné vousy.
„Slyšíš? Táhni, smrdiš, ja nésmrdim, ty smrdiš. Proč by měli nádavat mně, skíni. Ty smrdiš, výpadni!!!“ rozhulákal se na ni.
Zmatená alkoholička se zvedla, pořád cosi brblala, začala nepochopitelně a bezdůvodně pochodovat na místě, a když tramvaj zastavila, pronásledována nadávkami svého Roma odškobrtala ven. „Smrdiš, já nésmrdim,“ řval za ní Rom, který byl hotov jet dál.
Když se zavřely dveře, přehlédl osazenstvo vozu a hlesl: „Ona smrdi, já nésmrdim.“
Nadále ale kolem něho nikdo nestál, protože prostě smrděl.

Copak neviděj krypla?

Situace z tramvajové zastávky v Praze.
Dorazila tramvajová souprava, otevřely se dveře a z nich začali vystupovat cestující. Byl mezi nimi i vetchý stařík, který hlasitě funěl, měl hůl, pohyboval se spíše do stran než dopředu a šlo mu to nehorázně pomalu.
U dveří, ze kterých vystupoval, byl k nástupu přichystán hlouček anglicky mluvících turistů. A jelikož začal řidič soupravy dávat zvukové znamení, že je třeba ukončit nástup do soupravy, počal se anglicky hovořící hlouček – zřejmě znalý české brutality na tramvajových ostrůvcích – tlačit do tramvaje.
Vetchý stařík ale ještě nebyl pod schody. Jelikož mu protipohyb anglicky mluvícího hloučku způsobil ještě větší potíže s vystupováním, než očekával, dokonce jej trochu zatlačil zpět do vozu, začal slabým hláskem klít. „Dávejte pozor, sakra, copak nevidíte, že jsem ještě nevystoupil,“ hrozil a tlačil se dále ven.
Před tramvají stála milá paní, která – na rozdíl od vetchého staříka – pochopila, že jeho slova jsou marná. Naklonila se k němu, a místo aby mu pomohla ven, jen konstatovala: „Ale dědo, oni vám nerozuměj. Jsou to cizinci.“
Zoufalý vetchý stařík, jehož jediným životním cílem bylo v tu chvíli vylézt z tramvaje ven, neméně zoufale na milou paní zakrákoral: „Copak neviděj krypla, sakra?“

U této situace jsem nebyl osobně, proto jsem nemohl zasáhnout. Kdybych tam byl, určitě bych se snažil anglicky mluvící skupince turistů co nejlépe přeložit, co jim stařík řekl.

Nejlepší album Paramore

Paramore je název čtvrtého alba stejnojmenné, devět let existující americké rockové kapely. Je to první nahrávka bez sourozenecké dvojice spoluzakladatelů Joshe a Zaka Farroových, proto je prý název víceméně startovní.
S producentem Justinem Meldalem-Johnsenem natočila trojice počin, kterým se odpojuje od své minulosti. Jestliže předešlé desky byly spíše poppunkové a forma kytarových riffů mnohdy předčila obsah písniček, tentokrát je to jinak.
Paramore nahráli rockové album, na němž se nerozpakovali kouzlit se stavbou skladeb, použít hlas Hayley Williamsové jako klíčovou zbraň a dát písním ryze moderní zvuk.
Zdá se, že rozchod původní sestavy umožnil zbylým muzikantům rozevřít stavidla nových nápadů a napsat smyslné písničky, moderní a energické, které se sunou za dosud okupovanou hranici popu a punku.
Na albu je řada výborných kytarových riffů a ani téměř folkové vstupy Williamsové (nazvané Interlude) mu nedávají horší známku.
Připočteme-li neochotu zpěvačky hovořit v textech o laciných tématech, je tu plnohodnotná kapela, která z puberty vyrostla v dospělou.

Paramore: Paramore
Atlantic/Supraphon 63:56
Hodnocení: 85 %

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 25. dubna 2013)

Two Door Cinema Club zakázali klip. To je radosti

Britští Two Door Cinema Club mají mnoho fanoušků i u nás, a ty jistě pobaví informace o tom, že britská pobočka televizní stanice MTV zakázala vysílání nového videoklipu k písničce Handshake. Ten je současně vtipný i drastický. Představují se v něm totiž sťaté hlavy členů kapely, které hrají hlavní roli v kuželkářském klání.
Klip režiséra Sama Pillinga měl ve Velké Británii premiéru v úterý. Záhy jej ale šéfové tamní MTV stáhli, prý je nevhodný.
„Skvělé, skvělé,“ jásají nyní Two Door Cinema Club ústy svého baskytaristy Kevina Bairda. „Nikdy dřív nám nikdo nic nezakázal. Je to trochu jako vytržené z minulosti. Myslím si, že jsme udělali jeden nebo dva dobré klipy a několik průměrných. Teď jsme chtěli udělat něco velkého. A došlo na to nejlepší, co se nám mohlo stát.“

Kabát a big band je přijatá výzva

Kabát vyjel na turné. Samo o sobě je to událost, zvláště vezmeme-li v potaz, že teplická pětice nehodlá své fanoušky přestat překvapovat a nově těšit. Tentokrát si na pódium pozvala zajímavého hosta. Big band.
Sestavil ho aranžér a skladatel Martin Kumžák, jenž společně se členy Kabátu zaranžoval některé skladby tak, aby vznikly trochu dráždivé, neotřelé a většinou příjemné nové verze.
Má to hned dva pozitivní důsledky. Na turné, jež odstartovalo ve středu večer ve vyprodané pardubické ČEZ Areně, představují takto kapela a big band třináct písniček, což je docela velká porce. Připomínají také některé ty, které v koncertním repertoáru Kabátu neměly pevné místo.
Set ale začal klasicky. Na velkém pódiu Kabát na úvod zahrál V pekle sudy válej a poté přidal několik dalších písniček tak, jak je fanoušci znají z minulých turné. Byl mezi nimi i Virtuóz, kterého formace na koncertech zatím příliš neprezentovala.
V první části bezmála dvojhodinového vystoupení se tak Tepličtí představili v obvyklé koncertní formě. Evidentní byly naprosto profesionální přístup, nadhled, lehkost i tomu všemu předcházející pečlivá příprava jdoucí ruku v ruce se světelnými efekty, občasnými pyrotechnickými zkrášleními i s již vyzkoušenou schopností obrovské pódium takříkajíc uhrát bez nejmenších pochybností.
Po písni Kdo ví jestli uvedl zpěvák Josef Vojtek skladbu Už mě bijou, jednu z těch, které se v koncertním repertoáru Kabátu příliš neobjevují. Za skupinou padla opona a za ní stál a v plné síle hrál big band. Scéna současně nabyla na mohutnosti, přičemž její velikost a výpravnost byla až fascinující.
Dechové nástroje skladbám dodávaly swingový charakter a svou náladou se často propadaly za zvukem velkých orchestrů poloviny minulého století. Vrcholné chvíle zaznamenala sestava na pódiu v písních Jsem klidnej, Já si kopu vlastní hrob a Krutý krtek Joy, kterou zpíval baskytarista Milan Špalek. Zejména prvně jmenovaná nabírala postupně na gradaci a končila náramně rozehraná, v blahém spojení ostrého rocku, Vojtkova chraplavého zpěvu a rozdováděného big bandu. Králíkům pak velmi slušelo úsporné spojení dvou nástrojů a hlasu, přičemž klíčovou roli hrál paradoxně vozembouch v rukou perkusisty Pavla Plánky.
Méně přesvědčivé byly naopak bigbandové aranže v takto trochu popisném Wonderovi a poněkud chaotické Dole v dole. V ní dechová sekce často vystupovala nad Vojtkův zpěv a zbavovala tak vlastně písničku klíčové melodické linky.
Přídavek patřil hitům Burlaci, Pohoda a Žízeň, finále pak opět obstaral Kabát s big bandem v písničkové hříčce Moderní děvče.
Ve druhé části koncertu se v plné síle rozzářilo obrovské pódium. V patře nad big bandem tančily černě oděné dívky, které občas sestoupily na scénu, aby oživily poněkud fádní choreografii. Za nimi zářily měnící se nápisy, graficky rády korespondující s tím, co se zrovna zpívalo nebo dělo.
Od první minuty koncertu publikum Kabát oddaně podporovalo zpěvem a čistě rockovou, tedy tradiční prezentaci skladeb si prokazatelně užívalo. S nástupem big bandu se zdálo být v první chvíli poněkud zaskočené, ovšem jen do okamžiku, kdy začalo být evidentní, že až na drobné technické nedostatky ve zvuku, kdy se přes sebe agresívně valily big band, rocková kapela a zpěv, je spojení Kabátu s plechovými nástroji a perkusemi z větší části funkční a živelné. A pak – bylo by zvláštní, kdyby v minulosti tuto tak trochu ve vzduchu visící uměleckou výzvu nepřijal právě Kabát.

Kabát & big band
ČEZ Arena, Pardubice, 24. 4. 2013
Hodnocení: 75%

(Tato recenze vyšla na serveru Novinky.cz 25. dubna 2013)

Sázka na dobrého koně

Počasí, které se teď přihlásilo, svádí k lecčemus. V mém případě hlavně k popojíždění na kole a také k nápadu vypravit se na dostihy. Ne že bych byl znalec dostihového sportu, mám dokonce pocit, že mu katastrofálně nerozumím, ale rád bych tam šel třeba proto, že opět narazím na stařenku, která mě přivede k jmění.
Před časem jsem totiž navštívil dostihové závodiště v pražské Chuchli s tím, že to tam prostě omrknu a zažiju si mně dosud cizí atmosféru na vlastní kůži. Bylo docela plno, běžel se nějaký důležitý dostih, a tak jsem chvíli bloumal po té velké tribuně a pak jsem se posadil tam, kde bylo volno.
Nedivil jsem se, že tam místo je, neboť vedle seděla nevábně vyhlížející stařenka, které svým vzezřením kapánek připomínala nebezpečí zdravotního kolapsu. Pochopil jsem, že člověk, který si zajde v neděli odpoledne na dostih, si jistě nehodlá „znepříjemňovat“ čas kříšením někoho neznámého, a tak si sedne jinam.
Jakmile jsem přisedl, změřila si mě pohledem a pravila: „Vy jste tady poprvé, že?“
„Podruhé,“ vzpomněl jsem si na jeden výlet z doby teenagerských let.
„Hmmm, je to vidět,“ ohrnula nos, ale komunikovat se mnou nepřestala. V desetiminutovém monologu mi vysvětlila, že je dostihová odbornice, která jezdí sledovat závody i do zahraničí a Velká liverpoolská je jejím druhým domovem. „No, a takhle jsem dopadla. Nikdo si vedle mě nechce sednout.“
Podotkl jsem, že je mi ctí vedle ní sedět, a pak jsem se zeptal, jestli pozná, kdo vyhraje.
Vítězoslavně se usmála a řekla: „Tenhle dostih vyhraje Tajfun, ale jak tak na vás koukám, stejně vám to nic neřekne. Takže v krátkosti: první bude Tajfun, tedy šestka, za ním doběhne devítka a třetí skončí trojka. Jestli ale něco spadne z támhletoho mraku, co se sem blíží, tak třetí bude dvanáctka.“
Po pár minutách jsem se jako správný český sviňáček zvedl a omluvil se, že musím na toaletu. Šel jsem ale k sázkové pokladně, a protože začalo pršet, vsadil jsem na pořadí na prvních třech místech – 6, 9, 12. Na místo vedle stařenky jsem se pro jistotu nevrátil a sledoval jsem závod vstoje.
Za deset minut bylo hotovo: šest, devět, dvanáct. Dvanáctka na cílové rovince trhla trojku, které to po dešti trochu klouzalo.
Když jsem si zašel pro výhru, paní v pokladně na mě mrkla a řekla: „Škoda, že jste vsadil jen deset korun, jsou to dvě stovky. Představte si, kdybyste vsadil pětistovku nebo tisícovku.“
Shrábl jsem výhru a vypravil se za stařenkou. Chtěl jsem jí poděkovat a rozdělit se o peníze. A také jsem si myslel, že bychom si mohli vsadit na další dostih.
Ona tam ale nebyla. Zmizela.
A tak si říkám, že do Chuchle zase někdy zajdu. Jestli je stařenka ještě naživu, nepoznám ji podle vzezření, ale pokud vedle nějaké staré dámy nebude nikdo sedět, je to ona.

Ellie Goulding zpívala hezky, ale nebyla slyšet

Britská zpěvačka Ellie Goulding koncertovala v neděli večer v Praze poprvé. V rámci svého evropského turné k loňskému albu Halcyon přijela do klubu SaSaZu a měla vyprodáno. Dobrá pověst zpěvačky a autorky písniček, která byla v anketě BBC Of Sound pasována na objev roku 2010, slibovala kvalitní zážitek.
Ostatně už předskakující americký zpěvák Matthew Koma začal ve velkém stylu. Přestože jeho písničky stály z osmdesáti procent na zvucích z předtočených hudebních i vokálních linek, jejich chytlavost a melodický potenciál, stejně tak vysoko položený hlas zpěváka, vykouzlily nevtíravou a lehce stravitelnou popovou atmosféru. Zpíval třicet minut a v nabídnutém repertoáru by se jistě dva tři nadějné hity našly.
Ellie Goulding začala nejistě, jako by byla unavená. Trochu se trápila ve vyšších hlasových polohách, nadto její skoro až dětský hlasový výraz jako by zastihla drobná zdravotní kolize, a tak při zpěvu působila zakřiknutě.
K tomu se bohužel přidal problém, který mnohé zaskočil: v některých okamžicích nebyla prakticky slyšet.
Už při druhé písničce v pořadí přišla za zvukařem slečna a požádala ho, jestli by mohl zohlednit, že diváci stojí i za ním. Bezmocně pokrčil rameny a nechal si zavolat chlapíka z ochranky, aby tento napříště zabránil dalším stěžovatelům ve vstupu do technické zóny.
Po chvíli na něho tři další diváci křičeli, aby se nebál a pustil zvuk do reproduktorů hlasitěji. Odpovědí už ale bylo mlčení, ani gesto bezmoci.
A tak se Goulding na pódiu sice snažila, ale když zpívala klidně, nebyla skoro vůbec slyšet, a když za to vzala, byla slyšet trochu.
Teprve pět posledních písniček základního setu dostalo v reproduktorech přesně takový hlasitostní potenciál, jaký si sál s více než tisícovkou diváků zasloužil. Bohužel pozdě, část přítomných si už předtím vzala do hlavy, že když koncert neslyší, tak si o něm alespoň bude povídat. V SaSaZu proto byly při vystoupení talentované Britky slyšet stovky hlasů.
Ellie Goulding se prezentovala výběrem ze dvou svých vydaných alb. Stylově ji lze zasunout do škatulky indie pop s velkým vstupem elektroniky zajišťující všechny ty okrasné a aranžérsky dobře vymyšlené zvuky i vokální linky, o které se na pódiu opírala.
Má zajímavý a dosti charakteristický hlas, a kdyby nebyla tak zatraceně potichu, byl by to jistě znamenitý koncert.

Ellie Goulding, Matthew Koma
SaSaZu, Praha, 21. 4. 2013
Hodnocení 70%

(Tato recenze vyšla 22. dubna na serveru Novinky.cz)

Napadení Česka americkou armádou za kauzu Boston

Na mailovou adresu mi od kamaráda z Broumova Oty přišel scénář toho, jak by to mohlo vypadat poté, kdyby Američané ve své nekonečné honbě za pomstou skutečně zaměnili Česko za Čečensko a vtrhli k nám, aby se pomstili za výbuch nálože na maratonu v Bostonu. Jeho autorem bude zřejmě někdo, kdo má v mailu jméno flieger15. Dovoluji si jeho úvahu publikovat a děkuji za ni.

Ta záležitost s Českem/Čečenskem mě donutila k zamyšlení. Nad sklenkou vychlazené Coly jsem zauvažoval, jak by takový odvetný úder USA vedený na ČR vypadal. Viděl bych to asi takto:

8:00 – Americký expediční sbor překročil hranice ČR
8:05 – laserem naváděné střely zničily základnu stíhaček Grippen a pivovar ve Velkých Popovicích
8:27 – Armáda ČR si všimla, že jsme pod útokem
8:35 – proti nepříteli startují bitevníky L-159
8:50 – všechna naše letadla byla zničena americkými Raptory ještě za hranicí viditelnosti
9:00 – na Obraně si mnou ruce, neboť se konečně zbavili bitevníků L-159
10:00 – americké síly zaznamenaly ztrátu šesti tanků Abrams, kterým někdo v okolí Mostu odcizil za jízdy pásy, útok na Prahu přesto pokračuje
10:30 – transportéry Pandur vyjíždějí z kasáren bránit hlavní město
10:45 – Bruntál vyhlásil samostatnost
11:00 – testeři v BIS začínají obědvat
12:30 – všechny Pandury mimo, většinou z důvodu poruch nebo utopení v loužích
12:45 – náčelník štábu buší na vrata vojenského muzea Lešany a dožaduje se nějaké funkční bojové techniky
12:47 – správce mu daroval kolo zn. Ukrajina a poté ho vyhnal koštětem
13:00 – americké jednotky doposud ztratily 12 tanků Abrams a 23 obrněných vozidel Bradley, vesměs kvůli poškození podvozku na českých silnicích
14:30 – první americké jednotky v Praze
15:40 – velitel 22nd MEU, poručík T. Taxis Taylor, byl na Žižkově udeřen cepem
16:30 – američtí vojáci vztyčují vlajku na Pražském hradě
17:00 – Clint Eastwood sleduje záběry z Evropy a píše scénář pro svůj nový film Vlajky našich synů
18:00 – oficiálně podepsáno příměří
23:30 – náčelník štábu dorazil na kole do Bratislavy a žádá o azyl

Debbi naznačila správnou cestu

Druhé album Debbi zvěstuje, že se mladá zpěvačka pomalu profiluje. Zatímco na debutu byly skladby i její projev různorodé, tentokrát zvolila jasnější řeč.
Vyjma bonusové skladby Ležím v Tvé blízkosti (která ale svou jinakostí desku narušuje) zpívá pouze anglicky. Stylově se pohybuje v oblasti popu, také v hájemství poklidných skladeb ve středním či pomalém tempu a kolekce díky dobré produkci drží pevně pohromadě, netříští se.
Když Debbi zpívá skladby, které svými zvukovými i stavebními vlastnostmi spadají do oblasti současného rádiového popu (Love, Logic & Will, This Is It, Your Psychical Presence, By My Side), je zaměnitelná. Neboť se takto pojaté písničky snaží tvářit světově, připomínají skladby již kýmsi vytvořené, atakují pole tuctových písniček, kterých se do světa měsíčně vychrlí stovky.
V pomalejších skladbách, hudebně komornějších, se však naplno projevu zdravá barva jejího hlasu, jeho síla, emoce i příjemnost. Navíc v těchto písních, kterých je na albu většina, probleskuje nálada šedesátých let, doby, která je trvale inspirativní, pro Debbi snad kvůli jejímu mládí i trochu kouzelná, pohádková.
Jestliže v Čechách působící zpěvačka není schopna hledat skvělé textaře a obdařit v zásadě příjemné písničky českými texty, ztěžuje si cestu k posluchačově přízni. V dané situaci nicméně zvolila nejlepší možné řešení. Naznačila, že umí být tuctová, hned ale jedním dechem hlásí, že její talent souzní s písničkami, v nichž se hlas vine nad hudební složkou.

Debbi: Love, Logic & Will
Universal Music, 38:38
Hodnocení: 65%

(Tato recenze vyšla v deníku právo 17. dubna 2013)

Než šmejdům zpřerážíme hnáty

V kinech běží film Šmejdi, dokument o tom, jak lidské zrůdy z určitých podivných společností násilím nutí důchodcům na výjezdových akcích předražené zboží, srážejí jejich důstojnost, vyhrožují jim a nutí je podepsat smlouvy, čímž jim v mnoha případech zaručí problémy na zbytek života. Když lidé po zhlédnutí dokumentu opouštějí kino, mnozí z nich vzteky pláčou. Viděl jsem to.
Mamince jedné mé kolegyni volali šmejdi dokonce domů. Lákali ji na výjezdovou akci a tvrdili, že kromě občerstvení pro ni mají připravených ještě tisíc korun. Mamince se ale nechtělo, a tak poměrně vehementně odmítala, pravděpodobně vedena radou své dcery, aby se na podobné akce nenechala vytáhnout.
Za pár dnů volali šmejdi znovu. Vytasili kalibr v podobě připravené tisícovky za to, když maminka přijede. Té se ale pořád nikam nechtělo. Když potom šmejdi nasadili sladký tón a neustále se oháněli připravenou tisícovkou, maminka jim řekla: „Tak víte co? Tak mi tu tisícovku pošlete domů.“
Šmejd bez rozloučení sekl telefonem a už nezavolal.
Než jim tedy půjdeme zpřerážet hnáty, poučme své rodičem o tom, jak by se dalo na slíbené dárky dosáhnout.