Mimo rytmus, ale s Elánem

Existuje člověk, jemuž mám dovoleno upravovat rytmus. Když na koncertech stojí vedle mě a rozhodne se vysílené umělce na pódiu podpořit potleskem do rytmu, který nicméně nikdy takříkajíc nechytí, začnu mu ve správném rytmu (skoro to vypadá, jako bych se vytahoval, že?) jemně zasazovat údery do nohy. On je natolik učenlivý, že se chytí a vše je v pořádku.
Nemám totiž rád, když jsou věci mimo rytmus. Stejně tak nemám rád, když někdo na koncertech mimo rytmus tleská. Ruší mě to, a nějak s tím nejsem schopen nic udělat.
Středeční koncert skupiny Elán mě málem přivedl do blázince. Usadil jsem se na volném místě a těšil se, jak si písničky svého mládí vychutnám. Chvílemi jsem sentimentálně slzel, chvílemi si pozpěvoval, prostě vše bylo tak, jak mělo být.
Za chvíli mě ale z mé cesty do pravěku kdosi vyrušil. Ten kdosi tleskal mimo rytmus, a činil to tak zarputile, že byla-li by pořadatelská služba koncertu profesionální, měl být vyveden.
Jeho dlaně se spolehlivě nesetkávaly v okamžiku, kdy se setkat měly, naopak setkávaly se nazdařbůh, a co čert nechtěl, vyluzovaly hlasité údery.
Vydržel jsem to dvě skladby. Potom jsem se vztekle zvedl – jelikož mimoň tleskal s nadšeným úsměvem, který jsem mu nechtěl kazit svými žvásty o tom, že je mimo, navíc bych musel roztřískat dveře na jeho balkón – a odešel jsem dopředu.
Tam jsem se koncertu nabažil a při přídavku jsem se přesunul pod schody, tedy do zadní části sálu. Při písničce Čaba neblázni ovšem přišlo peklo. Dvacet centimetrů vedle mě přistál nadšený mládenec v brýlích, divoce rozpřahal ruce tak, že mi co chvíli cuchal pěšinku, a plácal zarputile mimo rytmus. Když jsem mu řekl, že je mimo, povyskočil a přidal, bohužel pořád mimo rytmus.
Za chvíli za ním přiběhla stejně mladá dívka a přidala se. Samozřejmě úplně mimo rytmus písně. Bohužel nedodržovala ani arytmii svého kamaráda, a tak to kolem mě vypadalo, jako v ruské továrně na zmetky.
Když k nim poposkočil dosud v pozadí čekající třetí účastník a spolehlivě nasadil třetí rytmickou linii jdoucí kolem všech dosud nasazených, a za mnou začala cácora zpívat k uzoufání falešně, byl jsem zralý na doktora Chocholouška.
Procedil jsem skrz zuby svou nadužívanou nadávku na šest písmen a odběhl jsem z Lucerny ven. Přitom je Čaba neblázni můj oblíbený song.
Cestou domu v tramvaji mi rozčílením bušilo srdce a mám pocit, že jsem nejméně třikrát upadl do krátkého bezvědomí. Když potom u Anděla, kde bydlím, nějaký bezdomovec zatleskal na svého pobíhajícího psa, myslím, že jsem se hlasitě pomodlil a na okamžik jsem umřel.
Rytmus totiž někdy zabíjí.



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)