Příliš divoké ráno, příliš divoké jaro

Na zimou zatuchlé a rozvrzané dveře klepe jaro velmi nenápadně. Jako by se stydělo za to, že bylo o nějakých pár týdnů navíc v háji a nás, mrzačené finanční krizí a premiérem se jménem, jež současnost přesně charakterizuje, nechalo napospas mrazu.
Dnes ráno jsem mu ale odpustil, a ono to zaregistrovalo. Proto mě na oplátku vrhlo do tří situací, o nichž lze bez pochyb říci, že jsou usměvavě jarní.
Nejdříve mě na přechodu pro chodce málem srazilo BMW. Pokud se nepletu, BMW je silný vůz a vůbec ne laciný. Není divu, že za jeho volantem seděl veksláček, který šlapal na plyn tak urputně, až se z toho hrbil. Muž na přechodu vedle mě, také jedna z potenciálních vekslákových obětí, po něm alespoň flusnul. Já se na to nezmohl, užíval jsem si jara.
Při přestupu v metru se proti mně znenadání vyřítil slepec s bílou holí. Chodím obvykle poměrně rychle, leč on byl několikanásobně rychlejší. Metelil tak bleskově, že buď trasu v metru dobře znal, anebo slepý nebyl. Každopádně mi svou bílou hůl v té rychlosti zasunul mezi mé rozpohybované nohy, a jak byl zvyklý máchat s ní střídavě nahoru a dolů, doslova brutálně naflákal mému rozkroku.
Nu což, modřinu nemám a nebylo to ani na přes hubu. Slepci jsem se nakonec omluvil a s divným pocitem v těle jsem mu nabídl, že jej raději na jezdící schody dovedu sám. Ani nepoděkoval…
Když jsem pak vyjížděl z metra po schodech nahoru na Náměstí Míru, předbíhala mě poměrně sličná dorostenka. Právě smrkala do látkového kapesníku, a když jsem se po ní ohlédl – v tu chvíli jsme stáli na stejném schodu, akorát odtahovala kapesník od nosu a tahala z něho pořádný smrk. Jakmile to zmerčila, zastavila se – asi abych lépe viděl, řekla „tý vole“ a rychle kapesník od svíce odtrhla. Výsledkem bylo, že hustá zelenobílá svíce vystřelila z nosní dírky a dívce omotala kus nosu.
Když se dorostenka dala opět do pohybu, myslel jsem si, že mám tento nemilosrdný pohled za sebou. Nahoře nad výstupem z metra měla ale sraz se svými spolužáky. Masochisticky jsem se po ní ještě jednou ohlédl, a co čert nechtěl, svíce stále lpěla na jinak hezkém nosánku. Spolužáci se vedle potutelně zubili a dorostenka vypadala, že je jí dobře na světě.
Inu, tak začalo jaro. Mně i jí!



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)