Sázka na dobrého koně

Počasí, které se teď přihlásilo, svádí k lecčemus. V mém případě hlavně k popojíždění na kole a také k nápadu vypravit se na dostihy. Ne že bych byl znalec dostihového sportu, mám dokonce pocit, že mu katastrofálně nerozumím, ale rád bych tam šel třeba proto, že opět narazím na stařenku, která mě přivede k jmění.
Před časem jsem totiž navštívil dostihové závodiště v pražské Chuchli s tím, že to tam prostě omrknu a zažiju si mně dosud cizí atmosféru na vlastní kůži. Bylo docela plno, běžel se nějaký důležitý dostih, a tak jsem chvíli bloumal po té velké tribuně a pak jsem se posadil tam, kde bylo volno.
Nedivil jsem se, že tam místo je, neboť vedle seděla nevábně vyhlížející stařenka, které svým vzezřením kapánek připomínala nebezpečí zdravotního kolapsu. Pochopil jsem, že člověk, který si zajde v neděli odpoledne na dostih, si jistě nehodlá „znepříjemňovat“ čas kříšením někoho neznámého, a tak si sedne jinam.
Jakmile jsem přisedl, změřila si mě pohledem a pravila: „Vy jste tady poprvé, že?“
„Podruhé,“ vzpomněl jsem si na jeden výlet z doby teenagerských let.
„Hmmm, je to vidět,“ ohrnula nos, ale komunikovat se mnou nepřestala. V desetiminutovém monologu mi vysvětlila, že je dostihová odbornice, která jezdí sledovat závody i do zahraničí a Velká liverpoolská je jejím druhým domovem. „No, a takhle jsem dopadla. Nikdo si vedle mě nechce sednout.“
Podotkl jsem, že je mi ctí vedle ní sedět, a pak jsem se zeptal, jestli pozná, kdo vyhraje.
Vítězoslavně se usmála a řekla: „Tenhle dostih vyhraje Tajfun, ale jak tak na vás koukám, stejně vám to nic neřekne. Takže v krátkosti: první bude Tajfun, tedy šestka, za ním doběhne devítka a třetí skončí trojka. Jestli ale něco spadne z támhletoho mraku, co se sem blíží, tak třetí bude dvanáctka.“
Po pár minutách jsem se jako správný český sviňáček zvedl a omluvil se, že musím na toaletu. Šel jsem ale k sázkové pokladně, a protože začalo pršet, vsadil jsem na pořadí na prvních třech místech – 6, 9, 12. Na místo vedle stařenky jsem se pro jistotu nevrátil a sledoval jsem závod vstoje.
Za deset minut bylo hotovo: šest, devět, dvanáct. Dvanáctka na cílové rovince trhla trojku, které to po dešti trochu klouzalo.
Když jsem si zašel pro výhru, paní v pokladně na mě mrkla a řekla: „Škoda, že jste vsadil jen deset korun, jsou to dvě stovky. Představte si, kdybyste vsadil pětistovku nebo tisícovku.“
Shrábl jsem výhru a vypravil se za stařenkou. Chtěl jsem jí poděkovat a rozdělit se o peníze. A také jsem si myslel, že bychom si mohli vsadit na další dostih.
Ona tam ale nebyla. Zmizela.
A tak si říkám, že do Chuchle zase někdy zajdu. Jestli je stařenka ještě naživu, nepoznám ji podle vzezření, ale pokud vedle nějaké staré dámy nebude nikdo sedět, je to ona.



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)