Zázrak!

Jako spousta lidí na tomto světě, i já toužím zažít zázrak. Pravda, už jsem měl tu čest. Ale vidět nad autem ve výši asi kilometru létající talíř nebo se během jedné vteřiny přenést v čase z Nitry do Trnavy, což je asi pětatřicet kilometrů, nejsou ty zázraky, které by se dobře dokazovaly. Navíc když s některým z nich ve společnosti vyrukuji, velmi snadno si všimnu, že pro další chvíle ztratím důvěru a dokonce mě přestane očichávat i pes, který se ke mně do té chvíle přátelsky tulil.
Dnes ráno jsem ale zázrak zažil, alespoň jsem o tom byl přesvědčen. Příběh je to prostý. Rozhodl jsem se, že si udělám svou oblíbenou kávu Trinidad. Mám k té příležitosti takzvaný presovač, který je z varného skla a do něhož vhodím dvě lžičky čerstvě namleté kávy, nechám ji dvě minuty zalitou horkou vodou a pak se presováním zbavím zrnek a mohu pít bez rizika, že mi zase zaskočí nebo udělá nějakou rotyku ve střevech.
Ráno jsem si ale všiml, že je varné sklo nádoby presovače trochu špinavé. Rozhodl jsem se je tedy očistit a vzal jsem si k tomu ubrousek. Kráčel jsem zázraku vstříc. Hodil jsem ubrousek na dno nádoby, nožem od příboru na něj přitlačil a jezdil jimi zleva do prava a zpět, abych setřel prach a zbytky usazené kávy.
Potom jsem ubrousek i nůž vytáhl, ubrousek odhodil do koše a nůž vrátil do nádobky z varného skla. Následně jsem do ní pustil horkou vodu, abych se zbavil zbytků ulpělého papíru a udělal dobře svým očím, protože mám rád pohledy na věci, po nichž stéká voda či na nich tančí kapky.
Po chvíli jsem zjistil, že se nádoba vodou neplní ani nepřetéká. Byla naplněna tekoucí vodou do poloviny a tekutina ne a ne vystoupat výše, byť voda z kohoutku do ní tekla slušně silným proudem. Okamžitě jsem pochopil, že je to fyzikálně nemožné a tedy se jedná o zázrak. Zaradoval jsem se a očekával jsem, že navrch v mé kuchyni dojde ke zjevení se některého svatého, v lepším případě dokonce Jennifer Anistonové v kalhotkách. Připravil jsem se na to a dychtivě tu chvíli očekával.
Za chvíli jsem ale posmutněl. Ke zjevení svatého ani herečky nedošlo. Mé oči vypátraly, že příčinou zázraku bylo, že nůž od příboru nepochopitelně prorazil bok nádobky a voda celou dobu vytékala ven.
Jistě chápete, že jsem nyní konsternován a ze vší té nepohody viním Nečase, Kalouska a Zemana. Toho prvního hlavně kvůli tomu, že nikdy nepochopil ezoterickou poučku o tom, že s takhle pitomým jménem neměl lézt do politiky, protože jméno člověk nedostane náhodou a může jim ovlivnit i své okolí. Proč si myslíte, že pořád prší?…

Totální prohra, ale opravdu totální

Když jsem se v pondělí poněkud rozohnil nad tím, jak moderátor Leoš Mareš převzal iniciativu nad tiskovou konferencí skupiny Lucie v turné v roce 2014 a jak z ní udělal vlastní show před zraky médií, netušil jsem, že největší potupa mě teprve čeká.
Napsal jsem článek na blog a pustil celou věc z hlavy. Na internetu si ale tento příspěvek žil vlastním životem, což se ukázalo druhý den ráno.
Jestliže totiž obvyklá návštěvnost těchto stránek denně nepřesáhne 150 lidí a spíše se točí kolem počtu 130, tentokrát bylo číslo ztělesňující průměr hanebně pokořeno. Nikoli dvojnásobkem či trojnásobkem. Návštěvnost stránek po vložení příspěvku o aktivitě Leoše Mareše byla ten den, tedy v pondělí 27. května, naprosto neuvěřitelných 5090 lidí.
A to je totální prohra.
Můžete si totiž mnohdy myslet, že jste napsali skvělý článek, ale on zaujme pár desítek lidí a nedá se nic dělat. Kolikrát jsem měl pocit, že jsem na tento blog napsal mimořádně vtipný a trefný příspěvek, a ono se nic nestalo. No, a pak lynčujete šlendrián, a on přitáhne na vaše stránky tolik lidí, že vám je to málem zbourá. A vy byste přitom rádi psali ty trefné, vtipné a jazykově bohaté věci, o které vám opravdu jde.
Ale nic. Neuklidňujte mě, je mi fajn. Bavím se teď třeba tím, že je skoro červen a u nás v baráku se pořád topí.

Krabice snů, vzpomínek a chyb Neila Younga

Hipíkovy sny je název knihy, kterou o sobě napsal hudebník Neil Young. V Americe vyšla loni, v překladu Jiřího Zbořila se dostala před několika týdny i na český trh. Kanadský zpěvák, písničkář a kytarista – jak je především celému světu znám – v ní podotýká, že není pouze umělcem. Představuje se i jako sběratel vláčků či milovník kvalitních a rychlých aut, s nimiž brázdil Ameriku a Kanadu a velmi dobře si pamatuje značky, které k různým obdobím jeho života patří. Nadto se profiluje jako vzorný ochránce životního prostředí, jenž je pyšný na ekologicky šetrný vůz Lincvolt, a také milovník kvalitního zvuku nahrávek hledající alternativu k pouze pětiprocentnímu zachycení původního zvuku v podobě mp3. Youngova kniha není vedena chronologicky. Napsal ji sám, bez asistence spřáteleného spisovatele či novináře, což je na poněkud chaotickém vyprávění znát. Současně jí to ale dává mimořádné kouzlo, tím spíš, že se Young ve vyprávění nikdy neztratil. Kniha nemá posloupnost příběhu, je to spíš mozaika, nicméně milovníci Younga, jeho hudebních projektů a přátel se z ní stejně dozvědí všechno a o všech. I o tom, jak to vypadá, když Kanaďana přestane hudba naplňovat. O to více mrzí chyby, které v překladu jsou. Nejednotné je skloňování jmen, přičemž většinou je používáno to nesprávné (na straně 130 je dokonce věta „Nahrávali jsme ji s Benem Keithem a Rusty Kershawem…“, tedy s tvarem správným i špatným), ze zpěváka Kanye Westa je na straně 156 Kanye Westová a najdou se i hrubky. Každá kniha si zaslouží dobrou redakční péči, tedy i životní kronika Neila Younga. I přes chyby, které v ní jsou, však patří k těm nejzajímavějším autobiografickým překladům na našem trhu. Neil Young: Hipíkovy sny NLN, překlad Jiří Zbořil, 310 stran, 349 Kč Hodnocení: 80% (Tato recenze vyšla v deníku Právo 28. května 2013)

Lucie na Marešově show

Několikrát jsem se na tomto blogu zmiňoval o tom, že atmosféra hudebních tiskových konferencí v této republice není nijak zábavná, ba co víc, mnohdy je dokonce trapná. Novináři se obvykle na nic neptají, a když se třeba máte zájem na něco zeptat vy, pak se musíte připravit na to, že vás občas dostihne pocit, že to kolegům vadí.
S nečekaným atakem na tento stav přišla dnes dopoledne slavná česká skupina Lucie. Vědoma si toho, že mezi novináři, kterých na její tiskovou konferenci ke koncertnímu turné v roce 2014 přišlo několik desítek, je jen na prstech jedné ruky spočítatelných těch, kteří se na něco zeptají, rozhodla se učinit dvě zásadní opatření.
V první řadě novinářům vzkázala, že jakmile tisková konference skončí, nebude se s nimi již bavit, a tudíž bude dobré, když dotazy padnou během oné konference. Aby se pojistila, vytasila z arzenálu podpásovek překvapení v podobě moderátora Leoše Mareše, tolik proslulého tím, že ho nijak zvlášť nezajímá, co uvádí, ale jak to uvádí.
Mareš nezklamal. Od první chvíle byla tisková konference jeho show, a jak už bývá zvykem, publikum (předesílám, že nedobrovolné) se ostošest jeho vtipům chichotalo. Na jeho one man show bledla i skupina Lucie, což jí zřejmě příliš nevadilo, protože obsah sdělení, které chtěla novinářům uvolnit, byl beztak střídmý.
Připouštím, že nejsem Marešův příznivec. Nikdy mě jeho vtipy nebavily a myslím si, že je to špatný moderátor, který při své práci upřednostňuje sebe, svou prezentaci a propagaci, namísto aby sloužil akci, na níž byl najat. Jakmile mi ale začal v podstatě nepřímo odpovídat na dotaz, který jsem položil skupině Lucie, nikoli jemu (což ho vůbec nezajímalo), nabyl jsem dojmu, že rozeslaná tisková zpráva by natropila méně škody než taková tisková konference.
Ale jak říkám, mnozí kolegové se upřímně bavili. A já se možná jen špatně vyspal a ani dnes ráno jsem nepochopil, jak třeskutě vtipný a úžasný moderátor Mareš je.

Casanova mezi komedií a baladou

Muzikál Casanova autora hudby Zdeňka Bartáka a libretisty a textaře Petra Markova měl premiéru loni v létě na nádvoří zámku Hluboká v Hluboké nad Vltavou. S úpravami, novým hereckým obsazením i s realizačním týmem se přesunul ve čtvrtek do pražského Divadla Broadway, kde byl premiérově uveden v režii Filipa Renče.
Nezačal příliš dobře. Úvodní šermířská scéna byla pro svou opatrnost až směšná a pěvecký part mladičkého Filipa Antonia byl příliš falešný na to, aby znamenal ostrý rozjezd a sliboval nadějný příběh.
Giacomo Girolamo Casanova (1725–1798) v příběhu dlí na zámku v Duchcově jako host hraběte Valdštejna. Na návštěvu tam přijíždějí hraběnka Karolína, která si přeje s ním patřičně užít kvůli jeho pověsti svůdce, a komtesa Adéla, jež přijela z Ameriky a o evropské kultuře, společenském životě a osobnostech nemá ani páru.
Casanova je v muzikálu sledován ve třech časových obdobích – jako chlapec, jako muž v nejlepších letech a jako zralý člověk vykonávající v Duchcově práci knihovníka. Josef Vojtek dvě „starší“ role zvládl s přehledem, stejně tak své pěvecké party. Trochu utrpěly jen v nepříliš jistých duetech s Eliškou Ochmanovou v roli Adély.
Filip Antonio jako malý Casanova byl patřičně roztomilý a jeho vstupy, v nichž uváděl na pravou míru historky starého Casanovy, patřily k nejveselejším položkám muzikálu.
Příběh nicméně působil dojmem, jako by se nemohl rozhodnout, zda bude bláznivě komediální nebo vážný. Poletoval od jedné polohy ke druhé a ve výsledku přinášel dojem, že i seriózně pojaté scény jsou parodie.
Rozhodně by mu více slušela pozice komediální. V té totiž svůj smysl pro humor a komický talent prokázali jak Marian Vojtko v roli hraběte Josefa Emanuela z Valdštejna, tak Dita Hořínková jako hraběnka Karolína, Jakub Šlégr jako německy mluvící správce Bednář a koneckonců i Josef Vojtek. Ti všichni navíc zazpívali dobře své party, což platí i o Michaele Gemrotové v roli Lízy. Sotva ale muzikál vyprodukuje dobový písničkový hit. V tomto ohledu je až příliš obyčejný.
Poněkud fádní je i příběh, především pokud jde o klíčovou sázku o to, zda Casanova zlomí srdce Adély. Byť je od začátku jasné, že se mu to podaří, přece jen by komtese, která od začátku nemá svůdníka vůbec v lásce, neměla stačit jedna prostá zamilovaná báseň určená zřejmě někomu jinému.
Jestliže tedy byla v příběhu použita skutečně pouze ověřená historická fakta, jak praví libretista Petr Markov, pak to měl Casanova jako svůdník setsakramentsky lehké. Na scéně Divadla Broadway ovšem docela pobaví.

Casanova
Divadlo Broadway, Praha, 23. května
Hodnocení: 65%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 25. května 2013)

Sviní divých ryk divoký

Podivná věc. Nijak zvlášť mě nevzrušuje to, co se momentálně děje na české politické scéně. Obvykle jsem se vrtěl rozčílením a huboval pod vousy, tentokrát mě sviní divokých ryk nechává v klidu a myslím na tyčinku Snickers a Jennifer Aniston.
Možná právě proto, že jsem konečně dospěl do stádia, kdy mi je osud českých politických špiček šumafuk a dokonce bych si přál, aby při té vřavě tu a tam vystříkla nějaká tekutina zbarvená jakkoli.
Jde třeba o to, že šíbři Nečas a Kalousek se dohadují o to, kdo je větší gauner a lhář. Oba přitom za léta strávená v politice nazvedali hnáty svých pokřivených páteří pro mnoho nepravostí. Měli by si tedy logicky smotat jazyky a notovat za to, jak národ uondali. Oni se ale dohadují, snad proto, že přišli na to, že je doba sejmout ze sebe břímě odpovědnosti. Časem jim dojde, že to není možné.
Kalouskův politický kroužek bezbarvých kreatur si dělá zálusk na pražskou radnici, přičemž první otázka, která se nabízí, je ta, zda nepřichází jeho aktivita poněkud pozdě, když už v Praze je vše v rukou lidí oblizujících původní kykynovskou ideologii ODS, tudíž není kde brát. Možná to panáky od Kalouska řádně štve, ale co když ještě něco ukápne? Odhlasovali tedy odvolání primátora Svobody, muže, který není čistý už jen proto, jaké partaje je členem. Jinak též muže, který rád s ušmudlaným motýlkem na ohryzku žvaní o tom, jak je čistý. Nejde ona po něm policie? (A jde snad policie po někom, kdo nic neudělal a má kolem sebe štít mafiánů?)
Jiný klaun, jakýsi Kubera, zase v návalu obyčejné lidské mstivosti soudí, že by měli být z ministerských chvostů staženi papíroví vojáci Kalouska a jeho unavené káči Schwarzenberga. Mává při tom od cigaret zažloutlými prsty a jistě si myslí, že když tu a tam prohodí nějaký pitomý vtip, zapomenu na to, že hlasoval pro všechny ty paskvily od Kykyny, Topola, Íčka, Nečase a dalších krušných postav posledních dvaceti let. Některých si dokonce blouznivě váží, jak utrousil.
Nuže se tedy drásejte, divoké svině. Jen houšť a větší kapky, na ostří nože.
Špinavá práce je vaše řemeslo. Udělejte ji klidně mezi sebou vy.

Divoký sexappeal Francouzky Zaz

Francouzku Zaz mnozí srovnávají s Edith Piaf. Není divu. Zpěvačka s drzým, přitom roztomilým a trochu chraplavým hlasem začínala kariéru v pařížských barech a uličkách Montmartru a v jejím výrazu je dost vzdoru na to, aby bylo těžké pomyslet si, že s ní lze diskutovat bez zvyšování hlasu.
Dnes je známá celému světu. Reprezentuje pro něj francouzský šanson s přesahy k blues, jazzu, afrikánským, andaluským i latinskoamerickým nápěvům. Navíc zpívá v rodném jazyce, takže i kdyby pro Francouze podobná Edith Piaf nebyla, pro svět to tak je.
Narodila se v Tours ve střední Francii a její občanské jméno je Isabelle Geffroyová. V roce 2009 zvítězila v soutěži Le Tremplin Génération France Bleu/Réservoir v pařížské Olympii, což jí otevřelo dveře do světa.
V roce 2010 debutovala albem nazvaným prostě Zaz. Brzy za ně získala zlatou desku, písnička Je veux triumfovala v hitparádách a stala se hitem léta. Loni byla jednou z nejmilejších událostí na festivalu Colours Of Ostrava, kde se zastavila při svém evropském turné.
V těchto dnech přichází s druhým albem Recto Verso. Jestliže debut přinesl hudbu příjemně optimistickou a nebál se nabídnout ani prosté kytarové kompozice, novinka je ještě o něco veselejší. Jako by se v ní Zaz radovala z úspěchů, kterých již dosáhla, a současně se rozhodla potvrdit dobrou pověst.
Většina písniček je transparentně energická. Zaz v nich předvádí své překvapivě široké hlasové spektrum a odhaluje přirozený sexappeal, který v jejím výrazu je. Na albu se však najdou i temnější skladby. Patří k nim pěvecky a aranžérsky nejpovedenější Si, jež má nenucený průběh a zvolna putuje k ukázkově rozjívenému finále.
V hudebních oblastech, v nichž se Zaz pohybuje, hrají důležitou roli texty. Jejich tvůrci (Zaz není jedinou autorkou kolekce) jim dali jak radost, korespondující s většinovým vyzněním alba, tak také smutek. Zaz zpívá o přátelích, obavách i snech, komentuje problémy současného světa a popisuje realitu, která ji obklopuje a již vnímá očima třiatřicetileté umělkyně.
Album má spád. Zaz dokáže na v průměru tříminutové ploše nastolit atmosféru, říct to, co říct musí a má, a následně odejít k další písni, která je tematicky jiná. Nadto je podporována vynikající kapelou, která každý tón nahrála s úctyhodnou funkčností a grácií. Dokonce k tomu mnohdy potřebovala jen pár nástrojů.

Zaz: Recto Verso
Sony Music, 39:49
Hodnocení: 85%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 24. května 2013)

Richie Sambora zřejmě s Bon Jovi do Prahy nepřijede

Americká skupina Bon Jovi, která se představí 24. června v Praze na Slavii, řeší zřejmě osobní problémy. Ukazuje se, že by mohly být za nedávným odchodem kytaristy Richieho Sambory ze sestavy. Z české perspektivy se to špatně hodnotí, informace jsou jen kusé a pouze oficiální. Zdá se mi ale, že Sambora do Prahy nepřijede.
„Je pro mě čím dál tím těžší sedět a nemluvit o tom. A to proto, že mohu komentovat jenom slovy vysvětlení, že se to stalo z osobních důvodů,“ řekl nyní zpěvák Jon Bon Jovi s dodatkem, že nemůže o celé věci hovořit.
Tyto věty naštvaly Samboru, který přispěchal s prohlášením. „V mém životě nejsou žádné problémy. Miluju své fanoušky a mám špatné svědomí z toho, co se stalo,“ sdělil listu Daily Mail. „Myslím si, že Jon chce zjistit, jestli se mu samotnému povede dostat na koncerty dost lidí. Kvůli jeho chování je pro mě čím dál tím těžší vrátit se do kapely. Měl by o mně přestat mluvit v rozhovorech. Cítím se skvěle a pracuju na oblecích své firmy Nikki Rich. To jsou mé osobní věci.“
Ostře také popřel, že důvodem odchodu z kapely jsou jeho potíže s alkoholem.

Gabrielle Aplin se klaní písničkářství

Britce Gabrielle Aplin je dvacet let. Pochází z města Bath a písničky píše a nahrává od patnácti let. Je hudebním samoukem, ale její gusto se formovalo skrze lásku k Joni Mitchellové, Bruce Springsteenovi a již nežijícímu Nicku Drakeovi.
V sedmnácti letech založila vlastní společnost Never Fade Records a vydala si u ní tři minialba. Všechna se dostala do hitparády serveru iTunes, a tak je podpořila videoklipy, které publikovala na svém kanálu na YouTube. Vidělo je 19,1 miliónu lidí.
Když se jí zeptali, jak její písničky vznikají, odpověděla: „Psaní může trvat několik minut, několik hodin i několik týdnů. Každá píseň je jiná, a tak jsem na svém prvním albu pár měsíců pracovala. Psala jsem hudbu i texty, nahrávala a také jsem měla podíl na podobě obalu.“
Není pochyb o tom, že Aplin je talent. Skladby disponují skromným instrumentálním doprovodem, často si vystačí jen s jedním nástrojem, přitom melodické linky a milý dívčí zpěv prozrazují jejich energii a rozpínavost. Jako autorka je Aplinová umí dobře vymyslet, jako aranžérka zase vygradovat tak, že vždy nakonec působí dojmem, jako by chtěly říct všechno, co dosud padlo, naráz.
Aplin přitom ctí písničkářskou polohu. Nenechává se strhnout rozehranými instrumentálními pasážemi, naopak jim svým hlasem dopřává přepych přirozenosti. I proto lze album poslouchat několikrát za sebou bez obavy, že by přestalo být přitažlivé.
Jeho vrcholy jsou nádherně pevná a v tichu pulsující Salvation, dobře vymyšlená coververze písničky Frankie Goes To Hollywood The Power Of Love nebo folkově laděná Please Don’t Say You Love Me.
V textech nejsou hluboké myšlenky, spíše láska a přátelství. Nic to však neubírá na skutečnosti, že je to velice dobré album.

Gabrielle Aplin: English Rain
Parlophone/EMI, 49:45
Hodnocení: 80%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 22. května 2013)

Seznamovací krok Daniela Mrózka

Daniel Mrózek je dvacetiletý zpěvák z Havířova, který se v roce v roce 2012 dostal do finále vyhledávací soutěže Hlas ČeskoSlovenska. Poté se ho ujala produkční a manažerská společnost Petarda Production a ta mu nyní vydává debutové album Krev, jizvy a tvář.
Byť by bylo romantické a novinářsky vděčnější, kdyby se prodral mezi špičku české hudební scény sám, dlužno uznat, že podpora managementu je v jeho případě smysluplná, dává jeho krokům řád a přináší ovoce.
Loni se Mrózek umístil na deváté příčce mezi zpěváky v anketě Český slavík, jeho debutové album je profesionálně nahrané, zpracované i prezentované. Smysl dává i jeho prozatímní koncertování v roli hosta, aby se v následujících měsících mohl zvolna začít prosazovat jako zpěvák se skupinou The Silly Joker za zády.
Mrózek nemá tak výrazný hlas, aby jej bylo možné snadno rozeznat od mnoha jiných. Je v něm navíc manýra ledabylé výslovnosti, která mu trochu ubližuje. Mění v něm ale výraz.
Na svém albu mu chvíli dává rockový ráz, jindy jej zklidní a pohybuje se v rámci čistého zpívání. Přestože se zjevně lépe cítí jako rocker, na album mu více sluší ta druhá poloha. V písničkách Drobný si nech nebo v povedeném duetu s Markétou Konvičkovou Sázka na život je přesvědčivý v pevném zpěvu i civilnosti, kterou mu tato poloha dovoluje si ponechat.
Druhá polovina alba je vůbec zajímavější než první. V ní jsou písničky příliš obyčejné na to, aby Mrózkovi vytvořily auru pozornosti. Obě výše jmenované, už loni představená Poslední náboj a především nejpovedenější skladba alba To tys mě nutila zůstat… (všechny z druhé půlky nahrávky) Mrózkovu současnou největší sílu naopak obnažují. Jak v hudebním materiálu, tak ve výrazu a třeba i textech.
Samostatnou kapitolou je závěrečná anglicky zpívaná Miracles. Mrózek si ji napsal sám, produkoval ji Boris Carloff a jejich společný rukopis by mohl napovědět, jak by se zpěvák klidně mohl prezentovat na evropském hudebním trhu.
Tomu českému postačí deset písniček vystavených na albu před Miracles.

Daniel Mrózek: Krev, jizvy a tvář
Petarda Production, 40.11
Hodnocení: 65%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 21. května 2013)