Morousova šťastná chvíle

Jak běží čas a roky provokativně přibývají, je pro mě těžké povznést se nad věci, které považuji za nesprávné. Jelikož je to palčivé, pomyslel jsem, že se ze mě stává starý morous, a jediné, co mi k dovršení absolutního morousovství schází, je začít nadávat na to, že za mých mladých let tohle nebylo.
Přitom bylo…
Po zhlédnutí dokumentu Šmejdi, který vypráví o tom, jak šmejdi odírají důchodce na zájezdech spojených s předváděcí akcí a hnusným obědem, jsem dospěl k závěru, že by ti šmejdi, tedy prodejci, kteří jednají se seniory jako s onucemi, měli být potrestáni veřejným lynčem na náměstích. Každý kolemjdoucí by si mohl praštit podle svého gusta, a bylo by to třeba na týden.
Potom jsem se lekl. Nepřeháníš trochu?, zeptal jsem se sám sebe.
V tom samém čase si severokorejský diktátor Kim Čong-un usmyslel, že dá celému světu najevo, jak je mimo realitu, a zahrozil mu jaderným útokem. Zatímco v jeho zemi umírají lidé hlady, symbol politické neprozřetelnosti a neschopnosti vidět skutečný stav věcí se rozhodl vládnout minimálně Asii, nejlépe vesmíru.
Napadlo mě, že kdyby se našel někdo, kdo by mu dal pár facek a jednu pěstí k tomu, nedělal by už třeba hlouposti. Jenomže mi svitlo, že morousovatím, a pro jistotu jsem od své představy upustil.
Následně jsem si přečetl, že bývalý ministr práce a sociálních věcí Drábek zvažuje kandidaturu do Evropského parlamentu. Asociální politik, který pohnojil všechno tak, že ho jeho pravicoví kámoši museli odvolat z ministerského křesla, a jenž se S-kartami vysmál postiženým a chudým, by rád reprezentoval tuhle zemi v Bruselu. Mimořádná nehoráznost.
Okamžitě přišla myšlenka, že by bylo dobré Drábka zavřít na pár let do bezpečnostní schránky, aby nepáchal více sociálních škod. Pak jsem si ale řekl, jestli ta myšlenka není znak mého morousovatění.
Jednou večer jsem seděl s kamarádem-vzdělancem na kávě a bavili jsme se o bytí. Když jsme probrali všechny strasti světa, podíval se na mě a řekl, že by nejraději vzal bič a hajzly kolem pořádně sešlehal.
Naklonil jsem se k němu: „A víš ještě o někom, kdo to takhle má?“
Prstem mi pokynul, abych k němu přiblížil hlavu, a špitl: „Je nás moc.“
Domů jsem šel s pocitem, že morous nejsem.

(Tato glosa vyšla v květnu v měsíčníku Náchodský swing)



Komentáře [ 1 ]

Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)