V televizi lesk, na místě stesk

Takový televizní přenos z předávání Českých slavíků nebo cen Anděl vypadá hezky. Je nablýskaný, naleštěný, vše funguje, a že jde o přímý přenos, pozná divák až podle toho, že když už měl podle televizního programu sledovat krimifilm o teroristech s erotickou zápletkou, hledí stále na vyhlašování, protože to – jak říkají televizáci – přeteklo. Nevešlo se do určeného času. Věc naprosto běžná, zvláště když se moderátor vykecává ze svých osobních mindráků.
Pokud jste ale na místě, odkud se vysílá, jste na tom podstatně hůře. Než akce začne, vystoupá vždy na pódium nějaký producent a snaží se s diváky nazkoušet „veselou atmosféru“. Několikrát nezapomene podotknout, že jakmile režisér z reproduktorů zavelí „potlesk“, musí všichni tleskat jako o život. Když jsem se před lety opovážil zeptat, proč vlastně, odpověděl mi, že to tak vypadá lépe.
A tak všechen ten potlesk, který pak z televize zní, je nadiktovaný unaveným rejžou, který s přibývajícím časem z rozkazovacího způsobu slova „potlesk“ káže přímo na place už jen „potle“ nebo „pobgh“.
Když je akce přenášena Českou televizí, má spád, protože tato veřejnoprávní instituce dosud naštěstí nevyhrála svůj boj o možnost přerušovat pořady reklamními vstupy. Potíž je, že není během dvouhodinového non stop přenosu vhodné odcházet ze sálu na toaletu, neboť by si musela řada lidí stoupnout, aby vás pustila, a v televizi by to „vypadalo blbě“. Je zakázáno používat mobilní telefon, je nutné mít vypnuté zvonění, protože kdyby bylo slyšet přes ruchové mikrofony, „vypadalo by to blbě“.
A aby to vyhlíželo, že je v sále hodně lidí, židličky při Cenách Anděl byly letos tak namačkané na sobě, že především ramenatí muži na nich museli sedět šikmo, aby se vešli. Nebylo vůbec příjemné vydržet to dvě hodiny a ještě přežít přímo z pódia úsměv ředitele státní televize, proslulého jako podavače popelníčku kuřáckému prezidentovi.
Na komerční stanici je přímý přenos například z Českého slavíka běh na dlouhou trať. Ve více než dvojhodinovém programu jsou obvykle čtyři desetiminutové pauzy na reklamy, při nichž se přímo v sále nic neděje – leda že režisér z reproduktorů škemrá, aby celebrity více tleskaly, když řekne „potle“.
V těchto pauzách se nekuřácké prostory Státní opery plní kuřáky, kteří nemohou to ukrutné vedro v oblecích a nóbl šatech vydržet, a členové rockových skupin se u toalet čtyřikrát za večer rozhodují, jestli se na to tentokrát nevykašlou a neodejdou někam do hospody.
Zkrátka není nikoho, kdo by se netěšil, až večer skončí.

(Tato glosa vyšla v dubnu v magazínu Náchodský swing)



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)