Smrt vypadá jako váček

To, co teď napíšu, není nic nového a už to bylo milionkrát řečeno nebo napsáno, nicméně každý člověk to jednou musí konstatovat. Tedy: pokud je zdravý, absolutně ponechává stranou jakoukoliv jinou povahu svého pobytu na tomto světě. Teprve když zalehne nepohyblivý či s horečkou a nelze nic dělat, neboť to tělo odmítá, uvědomuje si, že babičkovská pravda „hlavně to zdravíčko“ je ta nejvyšší pravda světa.
Ve středu mě rozbolel zub. Byla to dvojka vpravo nahoře, takže něco jako revma – ta moje totiž bolívá při změně počasí. Vzhledem k dvacetistupňovému skoku směrem dolů bych bil na poplach, kdyby se nerozbolela. Zpravidla to totiž během dvou dnů přešlo a bylo.
Ve čtvrtek večer jsem se už ale nemohl v redakci zvednout ze židle, a podařilo se mi to až kolem osmé, kdy jsem s bolestí zubu a už také kloubů a svalů odkvačil směrem domů. Tam jsem dorazil se zimnicí, která mě okamžitě zahnala na lůžko, leč spát mi nedala. Cítil jsem, jak se mi napíná tvář. To se v ní vyráběl hnis. Tuny hnisu!
V pátek ráno jsem měl odjet vlakem na festival Slezská noc do Třince. Namísto toho jsem se dobelhal ke své zubařce, která byla v ordinaci poslední den před dovolenou a do nabitého seznamu objednaných pacientů mě vzala jenom proto, že jsem do telefonu přesvědčivě sténal. Rentgen zjistil, že dvojka vpravo nahoře nemá revma, ale váček.
Nebudu popisovat další postup – znalí vědí, neznalé nechci děsit. Pamatuju si pak jen, jak jsem se půl hodiny vyhříval před poliklinikou na sluníčku, protože jsem měl stále zimnici. A teplotu 39,7 stupňů, abych byl přesný.
Zbytek dne jsem proležel, ale bolest nepovolila. Naopak, do soboty mi opuchla tvář a já vypadal echt nereprezentativně. Zapudil jsem myšlenku na odjezd na festival do Třince a vypravil jsem se na zubní pohotovost do Spálené 12 (tu adresu píšu proto, kdybyste ji někdy potřebovali). Dost se mi motala hlava, má teplota byla 39,1 stupňů, což mi pořád přišlo dost.
Doktorka z pohotovosti vypadala jako Bára Falgeová, manažerka Tomáše Kluse. Kdybych si tím byl jist, řekl bych jí to, ale opravdu se mi dost motala hlava. Navrhla resekci, což je dvojí peklo, neboť resekci předchází injekce. A konala.
Poprvé v životě jsem byl kousek nad propastí, tedy jsem skutečně málem omdlel. Jakmile to „Falgeová“ zjistila, spustila takový povyk, že všichni oteklí za dveřmi zbystřili pozornost a v jejich mozcích se odehrávalo drama rozhodování: Zprasila ho tak ona, anebo je to srab? Pravda byla ale prostá, byl jsem srab. A tak když jsem s ordinace vycházel, hledělo na mě asi dvacet párů očí, některé se chabě posmívaly, jiné celkem pohrdavě. Dokonce i ten Angličan, kterému jsem předtím bravurně vysvětlil čekací systém a zjistil mu, kdo přišel před ním.
V neděli ráno se věci zásadně změnily. Otok na pravé straně mého obličeje se zvětšil, ale teplota klesla na lidských 37,2 stupně. To už jsem zobal antibiotika a zobu je stále. Zobu je v naději, že to zítra bude lepší a já pojedu na Rock for People.
Mimochodem, nepřeju si být v této glose vtipný. Chápu ji jako oslavu obyčejného života.

Deštivá projížďka třiceti lety skupiny Bon Jovi

Třicet let na scéně letos slaví skupina Bon Jovi. I proto vyjela na turné nazvané Because We Can. Aby z něho dýchala také současnost, nadělila si už na jaře dvanácté studiové album What About Now a některými písničkami z něho prošpikovala sérii hitovek, které na probíhajících koncertech dostatečně výmluvně dokumentují její historii.
Do Prahy dorazila podruhé. Před dvaceti lety vystupovala na Strahovském stadiónu a koncert to byl povedený. V pondělí se přestěhovala na fotbalový stadión Slavie a koncert to byl mokrý. Vytrvalý déšť provázel jak set předskakujících českých Support Lesbiens, kteří se představili v nové sestavě na začátku nové etapy svého příběhu, tak vystoupení Bon Jovi.
Obrovské pódium mělo podobu přední masky Cadillacu, po jeho stranách byly dvě velké obrazovky a několik desítek menších bylo umístěno v zadní části scény.
Protože koncert začal (a vlastně i skončil) za světla, nepotěšil zrak diváků světelnými či pyrotechnickými efekty. To vystoupení neblaze poznamenalo, neboť pro mnohé návštěvníky byl více než dvouhodinový pohled na šestici hudebníků na scéně přece jen trochu nezáživný, zvláště pak v přicházejícím chladu a vlhku.
Bon Jovi se nicméně pustili do vystoupení s elánem. Úvodní That’s What The Water Made Me předznamenala rockově chytlavý a stylově trochu archaický charakter večera, následující You Give Love A Bad Name, It’s My life, Raise Your Hands nebo chuťovky z nového alba to potvrdily.
Původní kytarista skupiny Richie Sambora do Prahy nepřijel. V dubnu opustil kapelu, důvod si nechal pro sebe, a na dalších koncertech ho zaskočil šikovný Phil X. Jeho a základní trojici Jon Bon Jovi (zpěv, kytary), David Bryan (klávesy) a Tico Torres (bicí) doplnili baskytarista Hugh McDonald a třetí kytarista Bobby Bandiera.
Kromě Torrese zpívali všichni, a tak se Bon Jovi několikrát během večera mohli pochlubit náramně nabroušenými a sezpívanými vokálními linkami, stejně tak nedlouhými, a tedy milými instrumentálními sóly kytaristů a klávesisty.
Přesto se zdálo, že zvláště v první části koncertu zvolila kapela v některých písních volnější tempo, než je na albech. Nadto Bon Jovi jako sólový zpěvák už přece jen nemá ve výrazu tu naléhavost, kterou měl před dvaceti lety a na raných albech formace.

Bon Jovi, Support Lesbiens
Synot Tip Arena, Praha, 24. června
Hodnocení: 75 %

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 26. června 2013)

Snad se Markéta Konvičková rozhodne správně

Zpěvačku Markétu Konvičkovou je třeba brát vážně. Jestliže debutové album Na šňůře perel (2010) bylo představením její existence a následující Kafe, bar a nikotin (2011) napovědělo, že najít si místo na české scéně zvládne, novinka Tablo říká, že ho má.
Kolekce jedenácti písniček a čtyř bonusů je paradoxně záznamem chvíle, kdy se Konvičková rozhoduje, jakou stylovou cestou se vydá, a současně dává na vědomí, že její talent nebyl výkřikem okamžiku. Paradoxně proto, že byť by člověk se třetím albem očekával, že stylový tvar písniček již bude dán, u Konvičkové je teď mnohem důležitější potvrzení onoho talentu.
Album si nadělila ke své úspěšné maturitě a nazpívala na ně písničky, které ji jako posluchačku inspirovaly a pohladily po duši. Úvodní Z ráje jsem utekla s textem Jaromíra Nohavici má noblesu a současně švih. Podobné je to u písniček O přátelství, povedeném duetu s Danielem Mrózkem Sázka na život (je i na Mrózkově nedávno vydaném sólovém debutu), zklidnělé Tak trochu jiná, lehké Jako dva ostrovy či postupně gradujících Touhách nebo bonusových Vánocích v dlaních. Tam všude Konvičková rozprostírá příjemný hlas a přesvědčivý výkon.
Vrcholem kolekce je ovšem anglicky zpívaný duet s Elis nazvaný Bye Bye. Až gospelově laděná skladba se swingovým nádechem má mimořádně hravou atmosféru a obdivuhodně se v něm doplňují dva skvělé ženské hlasy.
Na albu jsou i taneční skladby, další kousek Konvičkové stylového labyrintu. Byly by to zřejmě slušné jistoty pro diskotéky, ovšem v sousedství výše uvedených kompozic působí jako cukrová vata, která v ústech rozprostře příjemné sladko, ale brzy se nenávratně rozpustí.
S projevem Konvičkové daleko více souzní serióznější a snad i vážnější atmosféra písniček. Skladby, v nichž bude moci devatenáctiletá naděje z Třince ukázat, že zpívání bere jako úděl. Snad se propříště pro tu cestu rozhodne.
Absolutorium zaslouží i výtečný ilustrovaný obal cédéčka s vloženým zápisníčkem pro fanoušky.

Markéta Konvičková: Tablo
Petarda Production, 53:27
Hodnocení: 80%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 24. června 2013)

Jonovi na dosah, jen se natáhnout

Pondělní koncert skupiny Bon Jovi na fotbalovém stadiónu Slavie v Praze měl pro mě dvojí kouzlo. Jednak mám tuhle kapelu rád a před dvaceti lety jsem byl přítomen jejímu prvnímu vystoupení na Strahově, takže jsem si s radostí učinil srovnání. Druhak mi pořádající agentura věnovala vstupenky do tzv. Platinum circle, tedy prostoru přímo pod pódiem. Navíc mi kamarádka Zuzka dala památeční visačku, takže ač nesběratel suvenýrů jsem si ji doma zavěsil na čestné místo na klice ode dveří do spíže. Mám tam i visačky z Rock for People nebo Andělů.
Nepamatuju si, že bych na některý koncert v Čechách dostal tak skvělé místo. Vloni jsem sice byl na stejném místě pod pódiem ve Vroclavi v Polsku na vystoupení Queen, jenomže to byla cizí země a navíc mi tam dali ještě občerstvení, takže jsem na chvíli zauvažoval, že bych v Polsku zůstal nafurt. To hledění na světovou hvězdu zblízka, z několika metrů, má své kouzlo.
Koncert Bon Jovi překvapil tím, že zatímco kapela byla schovaná pěkně pod kapotou cadillacu, v jehož podobě vystrojila obrovské pódium, zpěvák Jon Bon Jovi stál na nezastřešené části pódia. Protože poměrně vydatně pršelo, dvě a půl hodiny čelil neodbytným kapkám deště. Přesto se smál, alespoň navenek. Uměl všechna ta americká gesta lidí se splněnými životními sny a občas ukázal ukazovákem do publika, jako by tam zrovna poznal někoho, s kým vyrůstal na venkově. Jednu chvíli jsem měl dokonce pocit, že zaregistroval i mě a vzpomněl si, že mě viděl před dvaceti lety na Strahově, a tak na mě přátelsky mrknul. Možná je to ale blbost…
V Bon Joviho mimice se toho ale odehrávalo více. Párkrát se například podíval do tmavé oblohy, a když tam nenašel naději, že by déšť ustal, zatvářil se zkroušeně a snad i naštvaně. Také často plival, což vyvrcholilo v momentě, kdy vyrazil na lávku mezi diváky a v rámci rozdávání úsměvů v jednu chvíli flusl nazdařbůh, snad aby měl neznámý příjemce echt suvenýr v oku.
Když na lávku nastupoval, musel z pódia seběhnout. V jeho obličeji se v ten moment na chvíli zračily obavy, protože molo bylo mokré a on musel nenápadně vyzkoušet, jestli to zvládnou jeho tenisky a nezradí ho. Hopsal tedy chvíli v podivném tanečku a my, kteří jsme mu byli na dosah, jsme viděli, že to celé činí kvůli tomu, aby si za chvíli nenatloukl čumák.
Byl to nicméně vcelku povedený koncert. Jak jsem, ostatně, pln očekávání, čekal…

Drásavý klid Claptonova koncertu

Eric Clapton ve středu v pražské O2 Areně uzavíral své letošní 50th Anniversary Tour. Oslavil na něm loňský jubilejní rok svého pobytu na hudební scéně, sestavil program, jehož prostřednictvím všemi těmi léty procházel, a jeho osobnost a kvalita přilákaly do haly na čtrnáct tisíc diváků.
Je totální muzikant – především vynikající kytarista, slušný zpěvák a do šestičlenné doprovodné kapely si přizval muzikanty, z nichž každý by z fleku mohl odehrát sólový koncert a milovníci blues a blues rocku by byli zcela jistě spokojení, možná přímo nadšení.
Klávesista Paul Carrack si některé party zazpíval sólově, kraloval zejména ve své skladbě It Ain’t Easy (To Love Somebody). Kytarista Doyle Bramhall II zpíval s Claptonem v písni Tell The Truth a byl mu výtečnou instrumentální oporou a Greg Leisz hrál na steel pedal kytaru a dočkal se hvězdných sólových partů. Nezmínit pak vynikající vokalistky Michelle Johnovou a Sharon Whiteovou by bylo přinejmenším neslušné. I kvůli nim byl koncert nejen přehlídkou bluesového hraní, ale i zpívání.
Program tvořily jak Claptonovy písně sólové, tak celá řada coververzí. Zněly písničky od Boba Marleyho, Roberta Johnsona, skupiny Cream i kapely Derek And The Dominos, jejímž členem byl Clapton v letech 1970 až 1971 a se kterou proslavil i jeden z vrcholů večera, písničku Layla.
Clapton s diváky v podstatě nekomunikoval. Představil jen občas některého svého spoluhráče a pak už jen hrál. I díky tomu měl koncert spád a až drásavá energie, kterou písničky mají, se mocně rozlévala z pódia mezi pozorné a vděčné diváky.
Stejně tak mistrovsky ale dokázala kapela některé pasáže ve skladbách zklidnit až k tichu, které v hale v rámci hudební posvátnosti dané chvíle i holdu blues nikdo nenarušil.

Eric Clapton
O2 Arena, Praha, 19. června
Hodnocení: 85%

(Tato recenze vyšla v deníku právo 21. června 2013)

Liam Gallagher se směje Kanye Westovi, že vrazil hlavou do značky

Liam Gallagher, jenž na začátku června vydal se svou partou Beady Eye nové album BE, pokračuje v jeho propagaci pomocí verbálního napadání kolegů v branži. Tentokrát si vzal na paškál Američana Kanyeho Westa, který ve čtvrtek vydá nové album. Gallagherovi se nelíbí, že se deska jmenuje Yeezus, což je název, který vznikl spojením Westovy přezdívky Yeezy a slova Jesus (Ježíš).
V rozhovoru pro magazín GQ se Gallagher bavil nedávným Westovým incidentem, když kvůli pronásledování fotografy narazil hlavou do dopravní značky. „Viděli jste, jak se praštil do hlavy? Vycházel z posilovny s tou svou kočkou a byli tam týpci, kteří si ho fotili. V tuto chvíli musíte dát hlavu nahoru a jít dál. On ale začal panikařit, utíkat a napálil palicí rovnou do značky. Ozval se úder a potom začal ty týpky žádat, aby ho nefotili,“ popsal Gallagher video, které je připojeno.
Následně dal Gallagher tuto „nepříjemnost“ do souvislosti s názvem Westova alba. Pronesl také jednu ze svých nejvtipnějších hlášek, když řekl: „Je to podělanej idiot. Ježíše nikdy neuvidíte raštit se palicí do značky.“

Aby ses dobře vyspala

Kolegyně mi dnes sdělila, že slunko, kterého je momentálně v Čechách dostatek, zapaluje mozek. Když jsem se zakabonil a zabručel cosi o tom, že je to nesmysl, odpověděla příkladem.
Se svým přítelem Honzou má úžasný vztah už několik let. Nosil by ji na rukou, i kdyby sám byl na kolenou. Zavaluje ji dárky, které jsou vesměs praktické, a prý by ani jeden nevyhodila. Jeho oddanost je jistě i v tom, že ač spolu dosud trvale nebydlí, zůstává v jejím bytě dlouho do noci, recituje jí před spaním básně a odchází teprve tehdy, když je přesvědčen, že ona spí.
Dnes ráno v pět hodin jí ale Honza volal. Rozespalá hovor přijala a její přítel láskyplným hlasem šeptal: „Miláčku, chci ti říct, aby ses dneska dobře vyspala. Na večer mám pro tebe překvapení, a zdržíme se do půlnoci. Takže se hezky vyspi, miluju tě.“ A zaklapl.
Známá vstává obvykle v osm. Honza, muž jejího srdce, ji vzbudil o tři hodiny dříve, aby jí řekl, aby se dobře vyspala, že večer bude potřebovat síly.
Viníkem je slunko. Jednoznačně!

Alice In Chains jsou silní

Americká rocková čtveřice Alice In Chains se zásadně ucházela o zájem fanoušků před čtyřmi lety albem Black Gives Way To Blue. Představila na něm nového zpěváka Williama DuValla, jenž nahradil v roce 2002 zesnulého Laynea Staleyho, a zdůvodňovala jím novou existence, ke které zavelela v roce 2005.
Uvedená nahrávka uspěla, a po sérii koncertů po celém světě kapela aktuálně představuje novinku The Devil Put Dinosaurs Here, kterou chtěla právo kráčet dál potvrdit.
Učinila tak s noblesou. Nebudeme-li u této legendy stylu grunge hledat hudební progresivitu (k čemuž není důvod), její návrat k základům domovského zvuku, čili návrat do devadesátých let, se jí opět povedl.
Je to album, které se chová jako první tři desky kapely z devadesátých let. Při prvním poslechu zaujme, při dalších okouzlí a v některých momentech fascinuje. Alice In Chains na něm prohlubují naléhavost ve své hudbě, k čemuž napomáhá éterický zpěv DuValla, jímž se velmi přiblížil projevu zesnulého Staleyho.
Je tu ale i kytara Jerryho Cantrella s tvrdošíjně opakovanými riffy v písních, stejně tak zatěžkaný rytmický základ, z něhož se stavba skladeb zvedá. Toto album rozhodně není horší než to předešlé. Alice In Chains s ním jsou ve své nové éře velmi silní.

Alice In Chains: The Devil Put Dinosaurs Here
Universal Music, 67:22
Hodnocení: 80%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 19. června 2013)

Tři kuželky plným báglem

Na Karlově náměstí v Praze nastoupila dnes ráno po půl deváté do tramvaje číslo 10 maminka s asi pětiletou dcerkou, vysokou ledva metr, a odhadem desetiletým klučinou, přece jen trochu vyšším. To mu jistě dávalo právo vléci na zádech bágl, který byl naplněný po okraj a tím pádem zabíral poměrně velký prostor. V zaplněné tramvaji důvod obdržet za jeho nošení pořádnou verbální nakládačku od nervózních spolucestujících.
Když se maminka s dětmi vsoukala do plné tramvaje, zaregistrovala, že syn s batohem nejbližším spolucestujícím kapánek překáží. Rozhodla se to tedy řešit a režii akce vzala, bohužel, do svých rukou.
„Kubo, otoč se tím batohem ke mně!“ zavelela.
Zmatený hoch mrkl na maminku, chvíli přemýšlel a nakonec se otočil. Batoh ale šel na druhou stranu než k tělu maminky a sestřelil ze schodů starší paní, která se právě škrábala nahoru.
„Kubo!“ křikla maminka. „Ke mně se otoč!“
Kuba zazmatkoval a otočil se na druhou stranu. Bohužel právě do místa, kde stála jeho malá sestřička, která měla ledva metr. Batohem ji praštil do hlavičky, což mělo za následek její pochopitelný vřískot doprovázený prosebným: „Mamííí“.
„Ses zbláznil, Kubo? Otoč se s tím batohem ke mně, ti říkám!“
Kuba byl zmaten ještě více, a tak se otočil zase na druhou stranu. Mělo to za následek, že podruhé sejmul starší paní, která se už už otřepala z prvního úderu, ale druhý stoprocentně nečekala. Zapotácela se, ale naštěstí ji před pádem zpět na chodník před tramvají paží zachránil jakýsi pán, který se přitom na Kubu a jeho maminku demonstrativně mračil.
Mamince došla trpělivost, pustila plačící dcerku, strhla Kubovi batoh ze zad a opřela si ho o nohu. Potom si ale rychle uvědomila, že by měla své děti před mračícími se a batohem profackovanými cestujícími chránit, a tak se ke Kubovi naklonila a s úsměvem řekla: „Tři kuželky jsi shodil, Kubíku.“
Chlapec se probral ze smutku a usmál se tak, jako by chtěl říct: „To není málo, mami.“

Alicia Keys se toulala atmosférách

Americká zpěvačka Alicia Keys se ve středu při svém vystoupení v pražské O2 Areně toulala v atmosférách. Spojení r’n’b, soulu a popu, které její repertoár definuje, by totiž více slušel sál typu velké Lucerny. V něm by pravděpodobně naplno vyzněl dynamický potenciál skladeb, kdy se vedle sebe přátelsky vztyčují poklid i svižně až popově lehce odehrané pasáže.
Na velkém pódiu v hokejové hale to nedělalo dobrotu. Koncert byl koncipovaný k sezení, deset tisíc diváků zaujalo svá místa, ale střídající se atmosféra písniček nedopřávala večeru potřebnou plynulost, místy to dokonce bylo rozvláčné.
Publikum, evidentně dobře znalé zpěvaččina repertoáru, si však dopřávalo s nadšením každičký tón. V polovině vystoupení jeho podstatná část vstala a pustila se do tance i volného pohupování v bocích, podle toho, jakou energii ta které skladba nesla.
Alicia Keys nadto v dobré pěvecké pohodě. Její repertoár jí dává prostor široce pracovat s hlasovým rejstříkem. Dovoluje ji také v mnoha momentech přesvědčit publikum, jak dobrá zpěvačka je. V Praze tak činila, za některé výkony si vysloužila potlesk na otevřené scéně, zvláště když zpívala pouze od piana.
Na turné Set The World On Fire, které odstartovalo v březnu v americkém Seattlu, zpívala písničky z loňského alba Girl On Fire i starších desek. Výtečně ji doplňovali oba vokalisté, kteří dostali ve dvou skladbách prostor k sólové prezentaci, i promítací stěny, na nichž byly některé skladby nenásilně vizuálně dokresleny.
Až příliš nenápadná však byla její doprovodná kapela. Dílem proto, že zpěvaččin repertoár je všeobecně spíše poklidný, také proto, že na sebe veškerou pozornost strhávala ona, a také kvůli tomu, že se muzikanti často „schovávali“ za velké obrazovky, které putovaly po zadní části pódia. Přitom bylo tak obrovské, že se na něm osamocená rodačka z New Yorku často ztrácela i s pianem.
V mnohem větší míře to ale potkalo předskakujícího r’n’b zpěváka Miguela. Přestože jeho zpěv vykazoval i silné momenty, repertoár se potácel ve stylovém průměru, a nezachránila to ani tendence vysvětlovat a vysvětlovat.

Alicia Keys, Miguel
O2 Arena, Praha, 12. června
Hodnocení: 70%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 15. června 2013)