Alice In Chains jsou silní

Americká rocková čtveřice Alice In Chains se zásadně ucházela o zájem fanoušků před čtyřmi lety albem Black Gives Way To Blue. Představila na něm nového zpěváka Williama DuValla, jenž nahradil v roce 2002 zesnulého Laynea Staleyho, a zdůvodňovala jím novou existence, ke které zavelela v roce 2005.
Uvedená nahrávka uspěla, a po sérii koncertů po celém světě kapela aktuálně představuje novinku The Devil Put Dinosaurs Here, kterou chtěla právo kráčet dál potvrdit.
Učinila tak s noblesou. Nebudeme-li u této legendy stylu grunge hledat hudební progresivitu (k čemuž není důvod), její návrat k základům domovského zvuku, čili návrat do devadesátých let, se jí opět povedl.
Je to album, které se chová jako první tři desky kapely z devadesátých let. Při prvním poslechu zaujme, při dalších okouzlí a v některých momentech fascinuje. Alice In Chains na něm prohlubují naléhavost ve své hudbě, k čemuž napomáhá éterický zpěv DuValla, jímž se velmi přiblížil projevu zesnulého Staleyho.
Je tu ale i kytara Jerryho Cantrella s tvrdošíjně opakovanými riffy v písních, stejně tak zatěžkaný rytmický základ, z něhož se stavba skladeb zvedá. Toto album rozhodně není horší než to předešlé. Alice In Chains s ním jsou ve své nové éře velmi silní.

Alice In Chains: The Devil Put Dinosaurs Here
Universal Music, 67:22
Hodnocení: 80%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 19. června 2013)



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)