Jonovi na dosah, jen se natáhnout

Pondělní koncert skupiny Bon Jovi na fotbalovém stadiónu Slavie v Praze měl pro mě dvojí kouzlo. Jednak mám tuhle kapelu rád a před dvaceti lety jsem byl přítomen jejímu prvnímu vystoupení na Strahově, takže jsem si s radostí učinil srovnání. Druhak mi pořádající agentura věnovala vstupenky do tzv. Platinum circle, tedy prostoru přímo pod pódiem. Navíc mi kamarádka Zuzka dala památeční visačku, takže ač nesběratel suvenýrů jsem si ji doma zavěsil na čestné místo na klice ode dveří do spíže. Mám tam i visačky z Rock for People nebo Andělů.
Nepamatuju si, že bych na některý koncert v Čechách dostal tak skvělé místo. Vloni jsem sice byl na stejném místě pod pódiem ve Vroclavi v Polsku na vystoupení Queen, jenomže to byla cizí země a navíc mi tam dali ještě občerstvení, takže jsem na chvíli zauvažoval, že bych v Polsku zůstal nafurt. To hledění na světovou hvězdu zblízka, z několika metrů, má své kouzlo.
Koncert Bon Jovi překvapil tím, že zatímco kapela byla schovaná pěkně pod kapotou cadillacu, v jehož podobě vystrojila obrovské pódium, zpěvák Jon Bon Jovi stál na nezastřešené části pódia. Protože poměrně vydatně pršelo, dvě a půl hodiny čelil neodbytným kapkám deště. Přesto se smál, alespoň navenek. Uměl všechna ta americká gesta lidí se splněnými životními sny a občas ukázal ukazovákem do publika, jako by tam zrovna poznal někoho, s kým vyrůstal na venkově. Jednu chvíli jsem měl dokonce pocit, že zaregistroval i mě a vzpomněl si, že mě viděl před dvaceti lety na Strahově, a tak na mě přátelsky mrknul. Možná je to ale blbost…
V Bon Joviho mimice se toho ale odehrávalo více. Párkrát se například podíval do tmavé oblohy, a když tam nenašel naději, že by déšť ustal, zatvářil se zkroušeně a snad i naštvaně. Také často plival, což vyvrcholilo v momentě, kdy vyrazil na lávku mezi diváky a v rámci rozdávání úsměvů v jednu chvíli flusl nazdařbůh, snad aby měl neznámý příjemce echt suvenýr v oku.
Když na lávku nastupoval, musel z pódia seběhnout. V jeho obličeji se v ten moment na chvíli zračily obavy, protože molo bylo mokré a on musel nenápadně vyzkoušet, jestli to zvládnou jeho tenisky a nezradí ho. Hopsal tedy chvíli v podivném tanečku a my, kteří jsme mu byli na dosah, jsme viděli, že to celé činí kvůli tomu, aby si za chvíli nenatloukl čumák.
Byl to nicméně vcelku povedený koncert. Jak jsem, ostatně, pln očekávání, čekal…



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)