Když se chováš jako píča, musíš počítat s tím, že tě někdo vojebe!

Tato slova patří do rockové hantýrky. Poprvé jsem je slyšel z jednoho videozáznamu koncertu americké skupiny (myslím, že to byli Meat Puppets, ale nejsem si jist). Jakýsi fanoušek dělal pod pódiem bordel nad tradiční míru, a tak mu jiný fanoušek prostě jednu ubalil a další ho sebrali a odvlekli pryč. Zpěvák kapely za ním na cestu křičel: „Když se chováš jako píča, musíš počítat s tím, že tě někdo vojebe.“
Svatá pravda. Kolikrát v životě jsem si to pak řekl…
Mohli bychom to teď křičet všichni, a to na adresu politiků ODS a party s ní spojené, kteří se díky pracovitosti policie konečně „odkopali“. Nejen že se potvrdilo, že se chovají za zavřenými dveřmi přesně tak, jak jsme si mysleli, ale ukazuje se, že například premiérova milenka nechala sledovat premiérovu manželku a využila k tomu služeb, kterých Franta Hochštapl pro sledování své nevěrné manželky Renči využít nemohl, a přitom mu zahýbala s kde kým, včetně jeho nevlastního bratrance.
Jako největší šmejd se ale v těchto hodinách projevuje premiér Nečas, lidem přezdívaný Stará svině II. (Stará svině I. je Kalousek, na kterého snad také brzy dojde). Má dokonce dost sil a drzosti tvrdit, že o ničem neví (byť se část kauzy týká obou jeho starých) a že ze své funkce neodstoupí. Jeho prohlášení, že policie poškozuje pověst Česka, je nicméně vrcholem jeho bezbřehé tuposti a arogance. Buď se definitivně pomátl, anebo zobe nějaké stimulující tabletky a dnes ráno přestřelil.
Pokud totiž někdo poškozuje pověst České republiky v zahraničí, je to on a celá ta parta kolem ODS, včetně hysterky Němcové, které z jejích otravně vyjevených očí soustavně čouhá obdiv ke Kykynovi (jeho poníženými žáky jsou ona i Nečas, takže od nich nelze očekávat férovost a čistotu) a docela klidně se pohoršuje nad tím, že od policie o celé akci nic neví, a že by vědět měla. To zrovna! Možná by někdo měl tomuto politováníhodnému ukňučenému uzlíčku neštěstí vysvětlit, že policie obvykle neprozrazuje gaunerům, že se jim chystá zatnout tipec.
Jsem bytostně přesvědčen, že policie by do tak významné akce nešla, kdyby neměla dost důkazů a jistot. Zároveň policii podporuju a rád bych jí alespoň touto cestou sdělil, že když na ni poslední loňský den vycákal zbytky své žluči Kykyna svou amnestií, nikterak v mých očích její práce neklesla, ba naopak.
A ještě jedno skromné rockerské konstatování pro všechny zmrdy v čele státu: „Když se chováš jako píča, musíš počítat s tím, že tě – dříve, nebo později – někdo vojebe.“

P.S.: Při nejbližších volbách, ať již předčasných či řádných, nedávejte, prosím, jakoukoli podporu zkorumpovaným fízlům. Jejich jména jsou ve všech v novinách.

Smůla Nečase v dobách nečasu

Razie policie na české politické hajzly probíhá, a věřím, že za ní stojí spravedlnost a rozmysl, který nedovolí, aby se Tluchoř a spol. za pár dnů votlemovali národu s tím, že už jsou zase venku. Také mě překvapuje, jak přesně bylo lze hajzly rozeznat podle všech možných indicií, aniž by jeden od policie věděl, že opravdu něco provedli.
Ironické chvíle zažívá jeden z dlouhodobě největších škůdců země, muž, který svým jménem velmi trefně pojmenoval období svého premiérování, a vlastně celého svého působení v politice – Petr Nečas. V úterý oznámil, že se rozvádí se svou manželkou Radkou, která předtím byla tak chytrá, že se nikdy vedle svého paňáci nenaparovala na billboardech, ani mu nepomáhala ve volební kampani.
Je čtvrtek, a Nečas zažívá další trauma. Jeho milenka Jana Nagyová, jinak šéfka jeho kabinetu, putuje za katr.
Je to „pecháček“ přijít během dvou dnů o manželku a milenku. Ale jak říkám, žijeme v Nečasu!!

Atrakce místo hudby, to jsou letošní festivaly

Objektivně vzato – podívám-li se na program letošních letních festivalů, mnoho radosti mi to nedělá. Možná jsem příliš zmlsaný, ale zdá se mi, že letos budou chybět kapely a zpěváci, kteří tvoří aktuální špičku, anebo by si to mohli kvůli svým minulým zásluhám myslet.
Důvody jsou dva. České festivaly nemají moc peněz (a hvězdy jsou nebetyčně drahé) a nabídka na léto je snížena tím, že koncerty velkých jmen (Depeche Mode, System Of A Down, Roger Waters, Bon Jovi, ZZ Top a další) se konají samostatně a pro festivaly tedy zbývají jména trochu menší, leckdy ne tak zajímavá.
Pořadatelé festivalů tak více než kdy v minulosti sázejí na doplňkový program. Sponzorské pivovary vybudují na plochách své přenosné hospody, z jejichž prvních pater se bude zvracet dolů a bude vidět na celou akci, v lepším případě na hlavním pódium. Ve velké vířivce se budou moci v prvním patře jiného přenosného domku účastníci festivalu cachtat ve špíně jiných a přitom hledět na poctivé snažení některé české kapely na jednom z pódií, při pochůzce festivalovým městečkem budou pak narážet na týmy neodbytných krásek, které se s nimi polonahé vyfotí, narazí při tom i na různé postavy maskované tak komicky, až to bude k popukání, možná budou moci posnídat či povečeřet zavěšení na plošině jeřábu, možná si budou moci zasoutěžit ve skákání v pytlích a třeba někteří pořadatelé dovezou na festival nafukovacího Zemana, Kalouska, Kykynu, Topola, Íčko a Nečase, aby si návštěvníci mohli svou gumákou za třináct stovek pořádně kopnout.
Nemohu se prostě zbavit dojmu, že když pořadatelé na tiskových konferencích vyhlašují všechna takhle lákadla pro malé děti, poněkud zapomínají na to, že nebudou-li mít na plakátech přitažlivá jména skupin a zpěváků, festivalové děti pojedou s maminou a fotrem k moři.

Rozumný experiment Thirty Seconds To Mars

This Is War, minulé album americké trojice, bylo nakažlivě hitové. Nové dílo je v tomto ohledu skromnější. Thirty Seconds To Mars se na něm vypravili k dobré produkci, poutavým aranžím, kvalitnímu zvuku někdy až velikášským kompozicím
Kromě singlu Up In The Air na něm nenajdeme písničku, která melodicky zafunguje na první poslech. Poutavé je nicméně stylové pokračování příběhu kapely, charismatický zpěv Jareda Letoa, výtečné zvukové nápady v detailech a tradičně vynikající práce ve vokálech.
Měla to být experimentální deska. Tak daleko ale nezašla. Je lehká, zasněná a pečlivě vytvořená. I s tím výtečným postcountryovým finále v podobě krátké Depuis Le Début, jednoho z jejích uměleckých vrcholů. (jaš)

Thirty Seconds To Mars: Love, Lust, Faith and Dream
Universal Music, 44:53
Hodnocení: 70%

(Tato recenze vyšla 8. června v deníku Právo)

Black Sabbath jako na začátku

Nejočekávanější hardrockové album první poloviny letošního roku je na světě. Nahrála je britská skupina Black Sabbath, jmenuje se 13 a nabízí ve své základní verzi osm nových skladeb. Jsou dlouhé, v pěti případech trvají více než sedm minut. Kolekce má pak má přes padesát minut.
Se zpěvákem Ozzym Osbournem, který se předloni do kapely vrátil, je to nová deska po dlouhých pětatřiceti letech. Poslední, na které předtím jako člen Black Sabbath zpíval, se jmenuje Never Say Die! a vyšla v roce 1978.
Novinka automaticky neznamená, že se Black Sabbath (v základní tříčlenné sestavě Osbourne, Tony Iommi a Geezer Butler) postarali o to, aby se hard rock posunul dopředu. Právě naopak. Opřeli se o svůj zvuk z počátku sedmdesátých let a kompozice proto připomínají především skladby z prvních tří desek.
Novinka Zeitgeist jako by z oka vypadla písničce Planet Caravan z alba Paranoid (1970). Kytarové riffy jsou tak houževnaté, že na to milovníci tvrdého rocku sedmdesátých let budou pyšní, a úvodní riff alba (End Of The Beginning) je tak jednoduchý, až je to odzbrojující.
Hřmění a déšť na konci alba, ve skladbě Dear Father, pak uzavírá kruh. Podobně totiž začíná debutová deska Black Sabbath z roku 1970.
Britskou trojici ve studiu doplnil bubeník Brad Wilk, který je členem Rage Against The Machine, a produkční taktovky se ujal Rick Rubin. Pospolu se nezalekli absolutního návratu ke kořenům. Wilk má koneckonců podobný styl jako původní bubeník Bill Ward, jenž kapelu opustil kvůli mizerné smlouvě, kterou od ní dostal, a Rubin je pamětník a rutinér, pro kterého je stará rocková škola ta nejlepší, jako si lze jen představit.
Skladby na albu 13 jsou klasicky zatěžkané a valivé, instrumentálně jim vládne vynikající kytarista Tony Iommi a Osbourne zpívá přesně to, na co ještě stačí, čili bez technicky těžkých pasáží.
Pravda, na albu nejsou písničky, které by se mohly svou vizáží (i s ohledem na retro zvuk) postavit vedle klasických hymen kapely. Náladu mají ale uvěřitelnou, přesně takovou, jako si fanoušci kapely přáli.

Black Sabbath: 13
Universal Music, 53:36
Hodnocení 80%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 10. června 2013)

Viróza Staré svině

Ministr financí Kalousek, řečený mezi lidem Stará svině, byl stižen náhlou virózou. Jak už to v Česku bývá, vožral jako datel. Aniž by o viróze konkrétně hovořil, prozradil svou indispozici ve čtvrtečním rozhovoru pro TV Nova.
Vedení země je v dobrých rukou. V jejím čele stojí lidé, kteří nemají pod kontrolou ani sebe sama.

Daft Punk na cestě zpět

Dlouhodobě přeceňovaní Francouzi Daft Punk jsou ve dvacátém roce existence zpět. Jelikož vědí, jak důležité je postarat se o dobrou reklamu, spolupracují s nejlepšími specialisty v oblasti marketingu. Výsledkem je, že přinejmenším hudební Evropa považovala novinku Random Access Memories za nejočekávanější v prvním pololetí.
Guy-Manuel de Homem-Christo a Thomas Bangalter, muzikanti a producenti schovávající se vytrvale za masky robotů, už dávno překročili hranice stylu house, který je s nimi dlouhodobě spojován. Série dobře přijatých alb i skladeb nakonec způsobila, že hollywoodští producenti překonali dlouhotrvající odpor k elektronické hudbě a požádali dva muže z Daft Punk o soundtrack k filmu Tron: Legacy (2010). V té době prý začal vznikat materiál na nové albu, které vychází osm let po předešlém Human After All (2005).
Vzdává hold americké hudbě přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Jinými slovy: Daft Punk potěší milovníky softrockových kapel Toto, Fleetwood Mac nebo The Eagles, protože se jim v mnoha ohledech podobají. I oni nabízejí trochu mdlé a energicky poloprázdné skladby, archaický zvuk, zpestření v podobě různých vesmírných zvuků, hudební klid a mír.
Album Random Access Memories vyvolává smíšené pocity. Francouzi zradili etiku nové elektroniky, ke které se hlásili, a radikálně se vrátili k jejím kořenům. Vědomě přitom odmítli všechny pokroky, které taneční hudba v posledních dvaceti letech udělala.
Na druhou stranu je nahrávka dalším příkladem erudice tvůrců. Schopnost vytvářet vlastní hudbu na pozadí nápadů historicky oceněných umělců je svým způsobem obdivuhodná. Těžko to ale bude dlouhodobá cesta.
Album je koneckonců dokladem stavu současné taneční hudby. Jelikož se vyčerpala a těžko hledá další směr, radikální návrat může být řešením.

Daft Punk: Random Access Memories
Sony Music, 74:37
Hodnocení: 65%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 4. června 2013)

Důležité zprávy ze dne

Národní divadlo chystá nové uvedení Vltavy. Vstup zdarma.

Prodám chatu v Černošicích. K vidění v Praze u Karlova mostu.

(Je to cynické, ale tyto zprávy mě pobavily. Omlouvám se)

Jamie Cullum snoubí jazz s popem

Jamie Cullum, třiatřicetiletý rodák z britského Rochfordu, se do historie zapsal tím, jak skvěle dokáže jazz přeonačit v hmotu, která je libá uchu posluchače, jenž se obvykle jakýmkoli složitostem v muzice vyhýbá. Naopak to, jak pojal na svém minulém albu The Pursuit (2009) coververzi písničky Don’t Stop The Music od Rihanny, možná uchvátilo i ty, kteří poslouchají především jazz nebo soul.
Dovednost, s jakou umí zkrotit klavír, přináší skutečné posluchačské vzrušení. Na koncertech zaskakuje jazzovými vsuvkami, na albech udivuje lehkostí, s níž si odskakuje k různým hráčským zpestřením. Je tu také jeho pozoruhodný vokální projev, který je jistý, jiskřivě provokativní a v některých pasážích zase velmi zklidňující.
Nové album Momentum od všech těch předností, s nimiž Cullum na hudební scéně boduje už čtrnáct let, neodbíhá. Je naopak důkazem jeho dobré formy i toho, že cesta, kterou se vydal, zůstává nadále přitažlivá.
Základem alba je dominantní zpěv opírající se o košatou klavírní plochu. Kolem toho Cullum vybudoval až magické aranže, které skvěle fungují v celku. Jeho jazzové myšlenky na albu nadále přicházejí do styku s popovou prezentací a odměňují každého, kdo takovému přístupu přitaká. Navíc je to deska, kterou lze s očekáváním poslouchat od začátku do konce. Jistě i proto, že na rozdíl od těch starších této více dominují ony popové prvky. Nikoli prvoplánové, spíše přirozeně hezké a hudebně poctivě vymyšlené a vystavěné.
V červenci přijede Cullum na Colours Of Ostrava.

Jamie Cullum: Momentum
Universal Music, 52:02
Hodnocení: 85%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 31. května 2013)

Lou Reed umíral. Spasila ho transplantace

Americký hudebník Lou Reed umíral. Život mu zachránila transplantace jater. Prozradila to jeho manželka Laurie Anderson v rozhovoru pro sobotní vydání britského listu The Times. „Bylo to zlé. Umíral,“ konstatovala.
Řekla, že k operaci, která jednasedmdesátiletému Reedovi vrátila život, došlo před několika týdny v Cleveland Clinic v Ohiu. „Nemá ještě dost sil, ale snaží se cvičit tai chi a vrátit se zase ke své práci,“ pravila.
K vyhlídkám na uzdravení podotkla: „Nevím, jestli se někdy vyléčí úplně, ale myslím si, že za pár měsíců už by mohl fungovat normálně. Jsem šťastná. Lou dostal nový život.“
Laurie Anderson také hezky hovořila o klinice v Clevelandu. „Je tam jedno z nejlepších transplantačních oddělení ve Spojených státech. O stavu nemocnic v New Yorku se raději nebudu vyjadřovat,“ řekla s ohledem na to, že spolu s Reedem v New Yorku žijí.
Informace o zdravotním stavu Lou Reeda vysvětlily odvolání několika jeho koncertů naplánovaných na duben letošního roku. Management ani Reed tehdy příčiny zrušení akcí neuvedli.