Smrt vypadá jako váček

To, co teď napíšu, není nic nového a už to bylo milionkrát řečeno nebo napsáno, nicméně každý člověk to jednou musí konstatovat. Tedy: pokud je zdravý, absolutně ponechává stranou jakoukoliv jinou povahu svého pobytu na tomto světě. Teprve když zalehne nepohyblivý či s horečkou a nelze nic dělat, neboť to tělo odmítá, uvědomuje si, že babičkovská pravda „hlavně to zdravíčko“ je ta nejvyšší pravda světa.
Ve středu mě rozbolel zub. Byla to dvojka vpravo nahoře, takže něco jako revma – ta moje totiž bolívá při změně počasí. Vzhledem k dvacetistupňovému skoku směrem dolů bych bil na poplach, kdyby se nerozbolela. Zpravidla to totiž během dvou dnů přešlo a bylo.
Ve čtvrtek večer jsem se už ale nemohl v redakci zvednout ze židle, a podařilo se mi to až kolem osmé, kdy jsem s bolestí zubu a už také kloubů a svalů odkvačil směrem domů. Tam jsem dorazil se zimnicí, která mě okamžitě zahnala na lůžko, leč spát mi nedala. Cítil jsem, jak se mi napíná tvář. To se v ní vyráběl hnis. Tuny hnisu!
V pátek ráno jsem měl odjet vlakem na festival Slezská noc do Třince. Namísto toho jsem se dobelhal ke své zubařce, která byla v ordinaci poslední den před dovolenou a do nabitého seznamu objednaných pacientů mě vzala jenom proto, že jsem do telefonu přesvědčivě sténal. Rentgen zjistil, že dvojka vpravo nahoře nemá revma, ale váček.
Nebudu popisovat další postup – znalí vědí, neznalé nechci děsit. Pamatuju si pak jen, jak jsem se půl hodiny vyhříval před poliklinikou na sluníčku, protože jsem měl stále zimnici. A teplotu 39,7 stupňů, abych byl přesný.
Zbytek dne jsem proležel, ale bolest nepovolila. Naopak, do soboty mi opuchla tvář a já vypadal echt nereprezentativně. Zapudil jsem myšlenku na odjezd na festival do Třince a vypravil jsem se na zubní pohotovost do Spálené 12 (tu adresu píšu proto, kdybyste ji někdy potřebovali). Dost se mi motala hlava, má teplota byla 39,1 stupňů, což mi pořád přišlo dost.
Doktorka z pohotovosti vypadala jako Bára Falgeová, manažerka Tomáše Kluse. Kdybych si tím byl jist, řekl bych jí to, ale opravdu se mi dost motala hlava. Navrhla resekci, což je dvojí peklo, neboť resekci předchází injekce. A konala.
Poprvé v životě jsem byl kousek nad propastí, tedy jsem skutečně málem omdlel. Jakmile to „Falgeová“ zjistila, spustila takový povyk, že všichni oteklí za dveřmi zbystřili pozornost a v jejich mozcích se odehrávalo drama rozhodování: Zprasila ho tak ona, anebo je to srab? Pravda byla ale prostá, byl jsem srab. A tak když jsem s ordinace vycházel, hledělo na mě asi dvacet párů očí, některé se chabě posmívaly, jiné celkem pohrdavě. Dokonce i ten Angličan, kterému jsem předtím bravurně vysvětlil čekací systém a zjistil mu, kdo přišel před ním.
V neděli ráno se věci zásadně změnily. Otok na pravé straně mého obličeje se zvětšil, ale teplota klesla na lidských 37,2 stupně. To už jsem zobal antibiotika a zobu je stále. Zobu je v naději, že to zítra bude lepší a já pojedu na Rock for People.
Mimochodem, nepřeju si být v této glose vtipný. Chápu ji jako oslavu obyčejného života.



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)