Nejrizikovější povolání z romantických

Chtěl bych být vším, říkám si ve chvílích, kdy mě z nevysvětlitelných důvodů začnou udivovat a svou náplní fascinovat roztodivná povolání. Jedním bych však být nechtěl, sice pořadatelem hudebního festivalu. Jednak jsem si to vyzkoušel v roce 1992, kdy jsem na festivalu v Mostě byl příliš blízko tomu, když pod prsty proteče několik miliónů a pak už je nikde nevidíte, a také si myslím, že rizikovější byznys si člověk asi vybrat nemůže.
Takový pořadatel festivalu riskuje od chvíle, kdy jej nápad ujmout se pořádání popadne. Rozpočty těch největších akcí se u nás pohybují v řádech desítek miliónů, ceny zahraničních hudebních hvězd dneška i včerejška se tyčí do výšin miliónů, a to musíte počítat s tím, že v téhle zemi stejně nebudou všichni spokojeni, i kdybyste na festival přivezli Beatles, kteří už neexistují. A všechny ty hvězdy musíte zaplatit předem.
První stres prožívá pořadatel festivalu ve chvílích, kdy si národ na jeho akci kupuje vstupenky. Obvykle to zpočátku naskočí a jde to docela dobře, po měsíci se ale předprodej zastaví, protože opravdoví milovníci festivalu už nakoupili a ostatní čekají, až se v médiích objeví zpráva o tom, že ti Beatles opravdu přijedou.
Pokud se vstupenek neprodá tolik, aby se rozpočet mohl tvářit jako vyrovnaný a pořadatel se mohl v klidu věnovat pouze provozu akce, druhý stres přichází v době konání, kdy neklidně kontroluje prodej vstupenek a počítá, kolik miliónů či desítek tisíc korun mu ještě chybí k tomu, aby se rozpočtově dostal na nulu. Mozek každého pořadatele se na dobu příprav a konání akce stane kalkulačkou. Nevěřte těm, kteří říkají, že nevědí, kolik mají prodaných lístků. To jen nechtějí prozradit, že jsou na tom špatně, anebo naopak dobře.
A pak se na akci sejdou tisíce diváků, všechno se daří, a druhý den přijdou vichřice, hromy i blesky a výpočty z kalkulačky rozmetají na padrť. Pojištění? Stojí tolik peněz, že se mnoha pořadatelům vyplatí riskovat a konat bez něj.
Znal jsem pořadatele, který si na počátku devadesátých let kvůli prodělku v řádu několika desítek tisíc hodil mašli. Pořadatelé Rock for People museli před deseti lety po nevydařeném ročníku prodat hospodu, aby mohli jít dál. Jiný přišel nejenom o peníze, ale i o rodinu, která s ním odmítla dále být.
Chci tím říct, že pořádat letní festivaly je rizikové povolání, možná nejrizikovější z těch romantických. Takže když někde na nějaké akci letos zase foukne vítr a rozmetá ji do kraje, nenadávejte na pořadatele. Věřte tomu, že na dně je v tu chvíli on, ne vy!

(Tato glosa vyšla v magazínu Náchodský swing v červenci)

Iron Maiden naplánovali milý deštivý výlet do osmdesátek

V roce 1988 vyrazila britská metalová kapela Iron Maiden na koncertní turné 7th Tour of 7th Tour. Pořídila z něho videozáznam, který vyšel v následujícím roce pod názvem Maiden England. Letos se na trhu objevila DVD podoba toho videozáznamu. Jmenuje se Maiden England ’88 a právě k ní vyrazila kapela již loni v červnu na světové koncertní turné.
V pondělí večer přibyla do Prahy. Fotbalový stadión Slavie byl úctyhodně naplněn fanoušky, pro které jsou Iron Maiden jednou z nejzásadnějších kapel jejich života. Za svou věrnost dostali sérii skladeb, které vznikaly v osmdesátých letech, tedy v době vydání uvedené videokazety a také v době, kdy kapela psala historii rocku.
Stala se průkopnicí nové vlny britského heavy metalu, stylu na svou první éru pořádně agresivního, přitom hudebně zručně pojatého, v mnoha pasážích dokonce náročného.
Na to vše v Synot Tip Areně myslela, a to bez ohledu na skutečnost, že po většinu jejího koncertu z nebes padaly silné provazy deště tak, jak prorokovala denní předpověď počasí.
Koncert začal s drobným zpožděním, technická četa totiž vysušovala scénu po první průtrži. Pak se ale hrálo bez ohledu na to, zda se déšť umoudřil, či pokračoval ve svých orgiích.
Jako intro, na rozehřátí a připomenutá dávných rockových časů, zazněla Doctor Doctor (1974) od britské kapely UFO. Pak Iron Maiden promítli na plátně důsledky globálního oteplování a přispěchali na pódium s nezměrnou energií a písničkou Moonchild, úvodní ze slavného alba Seventh Son of a Seventh Son z roku 1988.
Šestice se sice nedržela setlistu obou zmíněných videozáznamů, ale k písničkám z nich sahala velmi pravidelně. Zazněly proto Can I Play with Madness, The Prisoner, Seventh Son of a Seventh Son, Run To The Hills, ale také mladší skladby Fear Of The Dark či Afraid To Shoot Strangers. Jinými slovy, jedna tutovka střídala druhou, a pokud jde o program koncertu, byl vytvořen citlivě a zručně.
Začátek se ale příliš nevyvedl. Zvuk totiž nabízel spíše hlukový guláš, jednotlivé nástroje nebyly čitelné a zpěv Bruce Dickinsona se utápěl v mumraji, který byl – slušně řečeno – sluchu nepříjemný.
Teprve s Afraid To Shoot Strangers se zvukovému mistrovi za mixážním pultem podařilo celek ochočit a posluchačům počal nabízet skladby tak, že s prvními tóny poznali, o kterou se jedná. Užívat si s nadšením mohli jak písničky samotné, tak pohybující se pohádkové postavy na pódiu, nebo třeba pyrotechnické efekty či záběry na dvou velkých obrazovkách po stranách pódia či jedné obrovské vzadu na scéně.
Vynikající byl Dickinson. Přestože už v životě jistě zazpíval lepší koncerty, ten pondělní v Praze ukázal, že zarputile postupující věk mu na jeho hlasovém rejstříku mnoho neubral. Bylo až vzrušující poslouchat, kterak jeho pevný hlas klouzal po jednotlivých tónech skladeb a diváky za sebe nechal zazpívat pouze těžkou pasáž v Run To The Hills, jinak vše zvládl pokojně sám, případně za pomoci tradičně skvěle sezpívaných vokálů svých spoluhráčů.
Postupně se koncert měnil v metalový rej, výlet do doby, kdy tahle hudba psala historii. Svou troškou do mlýna k této filozofii přispěli i předskakující Britové Voodo Six, kteří ve své tvorbě z hard rocku a metalu přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století očividně vycházejí.

Iron Maiden, Voodoo Six
Synot Tip Arena, Praha, 29. července
Hodnocení: 75%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 31. července 2013)

Písničky The National mají duši i napětí

Trouble Will Find Me je šesté album americké kapely The National. Té kapely, která ohromila hudební svět delikátní melancholií vpitou do písní jednoduše krásných. Říká se o ní, že je nejsmutnější formací světa. S novým albem se ale tenhle přídomek lehounce rozplývá.
Když před třemi lety vydala dílko High Violet, bylo tak úspěšné, že Matt Berninger, bratři Aaron a Bryce Dessnerovi a Bryan a Scott Davendorfovi opustili kluby a vešli na velká pódia hal, stadiónů a festivalů.
Jejich publikum se výrazně rozšířilo, přesto jeho základ nadále tvoří posluchači, kteří milují hudbu jako umění.
V srpnu 2011 vystoupili v pražském Divadle Archa. Potom ještě koncertovali, nicméně v dalším čase se už soustředili na materiál pro nové album. Výsledek jejich soustředění uzřel světlo světa v květnu. K nám se ve fyzické podobě dostal trochu se zpožděním.
Na albu Trouble Will Find Me zpěvák Berninger, majitel nejpříjemnějšího barytonu v indierockovém světě, opět především vypráví své smutné a chmurné příběhy. Činí tak nádherně decentním způsobem, ale protože asi slyšel alba, z nichž majitelé zajímavých hlasů nudili svou výrazovou neoblomností, dovoluje si dát svému pěveckému přednesu tu trochu pousmání, jinde kapku nadhledu nebo nevinnosti.
V písničce Fireproof je nekonečný lán patosu, v This Is A Last Time spousta emocí tryskajících v silných proudech ven, skladba Heavenfaced zase s lehkostí vykreslila melodii, na kterou se jen tak nezapomíná.
Další písně pak ukazují, že The National už nehodlají být jen beznadějně smutní, zoufalí či plaší. Objevuje se v nich více světla i opatrný optimismus. V úvodní I Should Live In Salt vyšplhal Berninger se svým hlasovým rejstříkem výše než obvykle a působí při tom velmi zaneprázdněně (čili ne tolik smutně). Skladba Demons má pak radostnější charakter a nosný refrén.
Není to ale jen Berningerův hlas, který tvoří charakter hudby The National. Instrumentalisté umějí své party divoce rozvinout a dovést písně až k vygradovanému finále, stejně šikovně ale dokážou nasadit téměř až minimalistický doprovod, který je ve své jednoduchosti fascinující. Nadto neustále dokazují, jak krásný zvuk mají akustické nástroje.
Nahrávka Trouble Will Find Me je pro The National důležitá, neboť pozvolna rozvíjí to, čím se kapela v minulosti prosadila. Bylo by naivní očekávat od ní na této kolekci zásadní změnu, to by asi originalita vzala za své.
Je nicméně radostné, že se nálada hudby trochu rozjasnila a kapela dokáže nadále psát a nahrávat písničky, které v sobě mají duši i napětí.

The National: Trouble Will Find Me
4AD, 55:06
Hodnocení: 85 %

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 24. července 2013)

Narozeninová párty Depeche Mode

Britská skupina Depeche Mode koncertovala v rámci svého evropského turné k letošnímu albu Delta Machine v úterý večer v Praze. Podle očekávání téměř zaplnila Synot Tip Arenu v Edenu a uskutečnila v ní též milou narozeninovou párty.
Oslavencem byl klávesista a kytarista Martin Lee Gore. V den konání koncertu mu bylo dvaapadesát let, a tak mu diváci připravili gratulaci. Když sólově zpíval na pódiu dvě písně, objevil se nad jejich hlavami na papíře napsaný vzkaz „Happy B-Day, Martin“ a k tomu zněl dlouhotrvající potlesk.
Gorea to lehce vyvedlo z rovnováhy a s intonací při zpěvu trochu povlával. Byl evidentně dojatý, a když se pak na scénu vrátil zpěvák David Gahan a popřál mu, blaženě se usmíval. Gahan jenom podotkl, že jeho kolega oslavuje pětadvacáté narozeniny, což vyvolalo další vlnu potlesku.
Možná i proto byl koncert elektropopové legendy veselejší než tomu bylo v Praze v minulých letech. Třiatřicet let existující formace si na pódiu užívala jak písničky ze svého výtečně přijatého nového alba, tak samozřejmě hity, které vstoupily do hudební historie a jímž patřil závěr koncertu. Nechyběly A Question of Time, Enjoy the Silence nebo Personal Jesus a příjemné bylo i to, jak si s nimi v koncertním provedení kapela pohrála.
Rozhodně to byl dobrý koncert. V teplém podvečeru se brzy ukázalo, že hudebně je trojice posílená doprovodnými muzikanty v nejlepší formě, přičemž některé pasáže byly odehrány s až rockovou vervou, a Gahan svým výkonem potvrdil, že mu přibývající věk na chlapské síle a zvláštní temnotě jeho hlasu neubírá zhola nic.
Publikum mu navíc vydatně pomáhalo, a tak si mohl dovolit v některých momentech skladeb nezpívat a ponechat vokální složku pouze na divácích. Není totiž žádným tajemstvím, že fanoušci Depeche Mode patří k těm nejvěrnějším, jaké kdy hudební historie našla.
Pražský večer rovněž ukázal, že nové skladby náramně zapadají do současné hravé koncertní koncepce kapely a mohou směle stát vedle těch, které v minulosti legendu Depeche Mode vytvářely.
V dobrém světle se ukázala i předskakující skotská synthpopová skupina Chvrches. Měla, pravda, drobné technické problémy. Jakmile je ale vyřešila, publikum jí za to zatleskalo a nechalo se unášen nápaditými melodiemi i elektronickými zvuky její tvorby.

Depeche Mode, Chvrches
Synot Tip Arena, Praha, 23. července
Hodnocení: 85%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 25. července 2013)

U nás doma: mezi notoriky, lháři a hajzly

Pohled na dění v České republice připomíná chaos, v lepším případě rejdy notoriků, lhářů a hajzlů, kteří nemají, nikdy neměli a nikdy mít nebude ani špetku odpovědnosti, zato mají mocenské ambice a lhostejno, zda jim jde o to být vepsán do učebnic dějepisů, prachy, chlast nebo jenom o to, aby před nimi ostatní křivili páteř. Už si toho všimla i zahraniční média.
Přirozené by bylo chtít po nedávném pádu vlády v zemi nastolit pořádek. Banda šíbrů a kurev, kteří jsou u nás u moci (tedy na první pohled), o to však samozřejmě nestojí. V době pořádku by totiž mohly pohasnout jejich ambice. A jak je známo z dějin, je třeba udržovat chaos, jinak se nenapakujtete.
Mimochodem, moc se mi nechce jezdit do zahraničí. Představa, že si tamní obyvatelé zjistí, že jsem Čech a budou si na mě potají prstíkem ukazovat a posmívat se mi za zemi, ze které jsem přišel, mě kapku děsí. Jsem prostě citlivej kluk.
O to víc mě hněte to, co se v České republice, donedávna těžce zkoušené obhroublým vidlákem Topolánkem a jeho vládou typických tupců, děje. Bývalý premiér Nečas, lidem přezdívaný Stará svině II, si najal svoji Novou starou Nagyovou, aby prostřednictvím kontrarozvědky sledovala jeho Starou starou. Primitivovi vůbec nedošlo, že to není košer. Proč také, vždyť ten, kdo vymyslel jeho přezdívku Pan Čistý, musel být nějakým jeho pohůnkem bolestivě mučen a trýzněn. Každý přece ví, že Stará svině II. u toho byla od poloviny devadesátých let, a přestože se vždycky tvářila jako nuzný jouda, o všem musela vědět a nikdy nic neudělala. Pro ODS samozřejmě ideální kandidát na předsedu i premiéra.
Stará svině II, tedy Nečas (jak trefně vlastním jménem pojmenoval období svého premiérování, že?) dokonce v době, kdy policie zatkla Nagyovou, tedy jeho Novou starou, veřejně tvrdil, že nic neudělala, a on už vůbec ne – jako vždycky. V pondělním rozhovoru pro časopis Týden ale přiznal, že oba věděli, že dělají něco nedobrého. Přiznal tedy i to, že v době zatknutí Nové staré lidu lhal. V naší zemi mu to ale v klidu prošlo, média se nad tím ani nepozastavila, Stará svině II se dál tváří jako nevinný jouda se schopností napočítat za deset minut do tří a dokonce má tu sdrzost vykládat o tom, že státní zástupce lidem strpčuje život. Že tak celou dobu své politické kariéry činí on, mu jistě nikdy nedojde, protože na to prostě nemá sebekritiku. Měl by táhnout k čertu.
Do boje s pravicovou vládou se pustil prezident Zeman, notorik prvního řádu, úctu nevzbuzující špatný klaun, který zjevně ani ve stavu střízlivém (zná-li ho ještě vůbec) neví, kam politicky patří. Občas se vožere tak, že někde sjede po zdi, občas zakopne na schodech, chová se jako hulvát a pokud někdo tvrdí, že je politicky prozíravý, je to spíš reakce na jeho hlubokou touhu porazit v politice úplně každého a ještě se těm dalším pomstít za to, že se narodili. Je obdivuhodné, kolik nenávisti v sobě Zeman má. Mimochodem: chtěl bych touto cestou znovu „poděkovat“ všem, kteří ho volili. To jste nám tedy dali, fakt díky… Věřte mi, že bych raději zavřel tenhle blog, než psal o hromadě chlastu.
Zeman vyslal proti slabé pravici svého kámoše a podržtašku Rusnoka, ovšem poslal ho do předem prohraného boje. Obdivuhodná politická prozíravost, jen co je pravda. V současnosti totiž Zeman zjevně neví, co s bandou svých kámošu v aktuální vládě-nevládě udělat, a tak si vymyslel další blbost, a sice sto jedna notářsky ověřených podpisů od pravice výměnou za to, že jí dá šanci sestavit vládu bez Staré svině II, nicméně s mnoha Novými sviněmi I, II, III až C (římsky sto). Ptát se, proč to neudělal předtím, než poslal na politickou smrt Rusnoka a jeho družinu, je zbytečné. Alkoholici na těžké otázky nemají odpovědi.
Po Notorikově tahu s ověřenými podpisy se ke slovu dostává Máti zhouby, letitá a věrná členka ODS Němcová, která je proslulá tím, že jakmile otevře ústa a začne bolestínsky kňourat, z útrob jí leze palice Kykyny (pro ty, kteří nepamatují: Kykyna je mezinárodně odhalený zloděj Klaus, bývalý prezident této země, který do ní na rozloučenou s úřadem vypustil všechny své kamarády lumpy, když jim dal amnestii).
Němcová mektá o diktátorských podmínkách Notorika a heká při tom, jako by právě vytáhla pytel cementu do pátého patra. On jí asi někdo z mediálních poradců ODS před lety řekl, že když bude hekat a funět, bude to vypadat naléhavě. Budiž. Členství ve straně, do které vstupují převážně grázlové a zloději, je samozřejmě třeba nějak obhajovat.
Těžko říct, jak tahle dlouhodobá fraška dopadne. Faktem nicméně zůstává, že nestydět se za politiky téhle země, je velmi těžké a vlastně nemožné.
Rád bych proto připomněl, že budou-li ještě nějaké volby, neměli bychom do Sněmovny poslat nikoho ze současných alkoholiků, notoriků, zlodějí, šimpanzů, pitomců a kurev. Ani Kalouska, na toho nesmíme zapomenou.
Ale hlavu vzhůru, svítí přece slunce a v pondělí budou v Edenu Iron Maiden.

Dojetí a Džambulka na Colours

Nejlepšími vystoupeními na letošních Colours Of Ostrava zatím byly koncerty Damiena Rice a Markéty Irglové. Byly vlastně spojené. Irský písničkář Rice je Markétin kamarád, a tak si udělal dva dny volna a před vystoupením na Colours vyrazil k ní domů do Valašského Meziříčí, kde odpočíval a společně také hráli.
Výsledkem této kooperace bylo, že při koncertu Markéty přišel na poslední písničku zahrát jako host, a nedali spolu nic jiného než oscarovou Fallinʼ Slowly. Při vystoupení Rice přišla zase na jeho pódium zazpívat Markéta. V obou případech bylo přijetí diváků tak nadšené, že to bylo až dojemné.
Na Colours je ale i veselo. Má kolegyně nakonec staženou pásku na ruce s vypětím všech sil vyměnila těsně předtím, než jí zápěstí napuchlo, jak si to noc předtím přála slečna s nápisem Information na tričku. Mně zase jeden borec z ochranky festivalu při vstupu do areálu řekl, že mě asi nebude moci pustit s PET lahví s vodou, což mi připadlo proti základním pravidlům slušnosti. Odpověděl jsem mu, aby si to – jestli mě může pustit, či nikoliv – šel zjistit, a když skutečně pro informaci odešel, nenašel jsem jediný důvod, proč bych měl čekat na to, až mi bude vykládat, že si mou vodu z batohu prostě vezme a hodí ji za plot. Tak jsem šel dál.
Před koncertem Damiena Rice před námi prošla zvláštní trojice. Mladík v čele se obrátil na kamarádku za sebou a přikázal ji: „Hlavně hlídej Džambulku!“ Jeho pohled pak sklouzl ke třetí v trojici, dívce notně opilé, sotva se vlekoucí.
Inu, naše česká Džambulka, kterou je ve skutečnosti žalostná alkoholička a umělecká troska Iveta Bartošová, se dostává do lidové mluvy jako symbol toho, co je třeba hlídat.

Na Colours je pohoda v těžkém terénu

Na Colours of Ostrava jsem byl před lety, na jejich – tuším – druhém ročníku. Letos jsem se na naléhání sebe sama rozhodl, že vyrazím okusit atmosféru festivalu, který má výtečnou pověst a všichni jsou z něho nadšení, na vlastní kůži znovu. Předesílám, že se mi zdá, že všichni (i letos v Ostravě) srovnávají Colours Of Ostrava s festivalem Rock for People. Má to svou logiku, jde o dva naše největší festivaly. Já tyhle akce ale srovnávat nehodlám, protože je opravdu každá jiná.
Podařilo se mi od přátel sehnat na těch pár dnů v Ostravě byt, což je nedocenitelná pomoc. Pravda, původně tvrdili, že budu z bytu na kopci nad fotbalovými Bazaly v areálu Dolních Vítkovic, kde se festival koná, za patnáct dvacet minut pěšky. Teď už vím, že je to pěšky hodina a necelá půlhodinka trolejbusem a tramvají. Vem to ale čert, miluju pěší turistiku, takže jsem nadšen.
Colours Of Ostrava se koná prostorách bývalých dolů. Je to nádherné industriální prostředí, a když padne noc a pořadatelé všechny ty věže, ocelové stavby a symboly Ostravy nasvítí barevnými světly, je to vážně nádhera. Dvě velká pódia jsou v těsném sousedství, když se budete chtít vypravit na nějaké další, je lepší pevná obuv.
Co je totiž na Colours opravdu náročné, jsou cesty areálem. Na zemi je v lepším případě nedokonalý asfalt, v horším kameny, místy však i tráva. Jak víme, chodit v kamenech není med, takže když dáte třikrát kolečko kolem celého areálu, nohy bolí, až to štve.
Připadá mi ale, že to je tak nějak jedno, protože možnost být čtyři dny v tomto prostředí člověk jen tak mít nebude. Navíc mám speciální festivalovou obuv, tedy boty od bytostně zoufalé firmy Killtec, které jsem si kdysi koupil jako důsledek své nenávisti k uvedené firmě s tím, že za pět stovek s nimi mohu dělat, co se mi zlíbí, a když se rozpadnou, nebude mi jich líto. Dvě botky od Killteku ale drží už čtyři roky a já je ne a ne zničit. Třeba se to povede v Ostravě.
Baví mě publikum. Je v něm mnoho mladých lidí, ale také mých vrstevníků. Zatímco na jiných festivalech určitá část publika paří v kotli a zbytek stojí opodál, mihotá se v opilosti s kelímkem pivních srágor v ruce a spoustou pitomostí v hlavě, v Ostravě lidé poslouchají. Zdá se, že tam jezdí fajnšmekři a hudební znalci.
Objektivně také podotýkám, že pořadatelé umějí o svých hudebních hostech hezky hovořit. Přečetl jsem si včera v novinách rozhovor s ředitelkou Colours Zlatou Holušovou a dal jsem na její slova o skvělé skupině The Bots. Viděl jsem, pravda, jen průměrné představení dvou mladíků (bubeníka a kytaristy-zpěváka), na základě doporučení Zlaty Holušové jsem ale měl pocit, že u toho musím být.
Ono je ale na Colours skvělé obsazení. Dnes je pátek a já se strašně těším na Damiena Rice a Woodkida. Například. Ale do toho ještě mrknu na Šoralovou, Bonobo, Inspiral Carpets, Annu Marii Jopek a další. Prostě je na co koukat.
Někteří moji přátelé nadávali na organizaci. Prý je nejhorší u stanového městečka. To ale nemohu posoudit. Vím jen, že když si má kolegyně na ruce omylem utáhla pásku, slečna u pokladny ji tuto odmítla vyměnit s tím, že až ji opuchne ruka, tak tu výměnu teprve udělá. Má kolegyně se tedy momentálně netěší na to, až ji opuchne ruka. Utažená páska je ale svinstvo.
Mimochodem, myslím si, že každý, kdo jezdí na festivaly, by měl Colours Of Ostrava zažít. Alespoň jednou.

Tom Komárek odešel jako jeho hrdina

Ivan Ivanov, šéfredaktor měsíčníku Rock & Pop, mi dnes po obědě nečekaně zavolal. Věděl jsem, že se vrátil z cesty do Japonska, tak jsem jej uvítal doma. On mi řekl, že si už stačil zlomit nohu a podstoupit operaci, ale že se cítí dobře. Potom se odmlčel a sdělil mi, že zemřel Tom Komárek.
Tom Komárek byl také novinář. Byl to publicista na volné noze, ale jeho domovskou stájí byl právě Rock & Pop. Tam jsme se poznali. Měl neuvěřitelný záběr. Psal zejména o zahraničních kapelách. Dělal rozhovory, a když udělal jeden dlouhý s Johnem Calem a věděl, že ho do svého mateřského magazínu neužije, tak mi ho nabídl pro Právo. Předtím už mi ale pár věcí napsal, takže jsem věděl, že pokud jde o hudební erudici a znalosti, je to v pohodě. Rozhodně se hudebních hvězd neptal, jak se jim líbí Praha.
Tom byl nesmírně upovídaný a měl obrovský rozhled. Když jsme si občas volali, bylo to nejméně na dvacet minut, to kvůli jeho rozborům hudebních, společenských, politických i třeba literárních témat.
V květnu jsem od něho dostal na mobil esemesku, ve které stálo, že mu zemřela máma a že neví, co má dělat. Byla to jedna z nejmrazivějších esemesek, jaké jsem kdy dostal.
Jeho úterní smrt byla smolná a šokující.
Poté, co mu začala držet pohromadě předtím pořádně pochroumaná klíční kost, docházel na rehabilitace na polikliniku Prosek. Včera tam kolem poledne byl opět. Personál jej našel v bazénu, kde probíhala rehabilitace, mrtvého. Prý měl zlomený vaz, možná do bazénu skočil. Pitva ukáže více.
Bylo mu třiatřicet let, žil Kristova léta. A zemřel v bazénu, stejně jako jeho miláček Brian Jones z Rolling Stones.

Gabriela Gunčíková vykročila k sobě

Na začátku alba si zpěvačka Gabriela Gunčíková (soudě podle charakteristického vydechnutí) zapálí cigaretu. Těžko by to udělala jako popová princezna, do kteréžto pozice byla vháněna některými lidmi ze zdejšího hudebního průmyslu poté, kdy v roce 2011 uspěla v Česko-Slovenské SuperStar.
Nahrála tehdy popovou desku, protrápila se několika měsíci zpíváním písniček, které svou povahou stály proti její přirozenosti i živelnosti, a dostala se k Lewron Music Center, kde konečně dostala prostor projevit se tak, jak vyrostla. Jako rockerka.
Vzniklo album Celkem jiná, které už svým názvem napovídá, že v projevu dvacetileté zpěvačky dochází ke změně. Že je to změna pozitivní, je jasné už při prvním poslechu nového alba.
Gunčíková totiž v rockově zabarvených, ale ne ortodoxně rockových písničkách září. Zpívá s chutí, vnáší do svého projevu dávku jiskření a jistě si s radostí zazpívala i texty, v nichž i hledí do období, kdy byla tlačena do tvorby, se kterou se neztotožňovala.
Gunčíková je dobrá zpěvačka. Zvládá střední i vysoké polohy, její hlas je pevný, nadto vyzařuje sex appeal, rockovým zpěvačkám tolik slušící. Není pochyb o tom, že poloha poprockové „dračice“ je jí příjemná. Přestože sama tvrdí, že by se ráda v budoucnu vrhla na zpívání ještě tvrdších skladeb, aktuální „kompromis“ vyhlíží velmi nadějně.
Album Celkem jiná má dynamiku. Gunčíková se na něm nepohybuje jen v písničkách tempově svižných, nýbrž pokojně vstupuje i do oblasti rockových balad, zkrátka střídá tempa tak, aby nebyla nálada desky úmorná.
Ona a její tvůrčí tým vcelku obstály i v oblasti textů. Pravda, je v nich tu a tam nějaká dlouholetá fráze (třeba „časy jsou zlé“), povšechně ale z písniček „netrčí“ a neubírají jim na drajvu. Vlastně se povedlo spojit české texty s hudbou mající kořeny na britských ostrovech.
Tam Gunčíková totiž čerpá od svých oblíbenců. Milovnice metalu a hard rocku v sobě však nezapře ani moravskou hudební povahu a růst na klasických tancovačkách. Proto mají některé skladby takzvaně těžký zadek a postrádají pravou rockovou lehkost tvorby oblasti, do které zpěvačka zbožně hledí.
Celkem jiná je přesto pro Gunčikovou důležité album. Mění se na něm v rockovou zpěvačku a dokazuje, že na to má dost talentu, odvahy i sil. Současně si ponechala dost popového nádechu na to, aby se její nové písničky mohly uplatnit i v u nás poněkud konzervativních rádiích.

Gabriela Gunčíková: Celkem jiná
Lewron Music Center, 35:28
Hodnocení: 70 %

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 13. července 2013)

Krutý osud Ivety B. aneb Když na tebe svítí Rychtář, Macura i Martucci

Těžko říct, jak příběh zpěvačky Ivety B., tedy Ivety Bartošové přáteli a milenci přezdívané Džambulka, skončí. Již nyní lze ale konstatovat, že nebýt jí a jejího zpackaného života, bulvární média by nezářila tak, jak září s ní. Například ve dnech minulých, kdy se Džambulka z naprosto nepochopitelných důvodů dostala do Itálie, kde prý dokonce byla vězněná. Takový příběh nevymyslíte…
Přitom to začalo nevinně. Pravděpodobně vožralá Iveta B. jako obvykle venčila v blízkosti svého domu lahve s chlastem a v duchu si opakovala text nové písničky Facka před lokem. Z křoví se znenadání a nemaskovaný vynořil její obdivovatel Zdeněk Macura a nabídl jí, aby s ním odjela pryč. Iveta B. si jej v alkoholovém oparu zřejmě s někým spletla, pravděpodobně se svým subdodavatelem lihovin. Samou radostí si na zádech udělala mokrý flek a následovala ho do vozu, kde si chtěla převzít dalších padesát litrů rumu.
Přítomnost bulvárních fotografů jí nevadila, bere je jako své druhé já. Namísto předání zboží ale s Macurou narychlo pořídili několik rozesmátých fotek pro sociální sítě a odjeli do Itálie.
Když se Josef Rychtář, Džambulčin mediální milenec, vrátil domů a svou lásku nenašel ani v botníku, zalarmoval policii a média. Bez nich ostatně neudělá ani ránu. Policie chvíli počkala, jestli Džambulka odněkud nevyleze, ale když prohledala všechny její oblíbené skrýše, ochotně vyhlásila celostátní pátrání.
Macura mezitím v Itálii zjistil, že Ivetu B. je levnější krmit a šatit, než napájet. a jeho láska pominula. Navlékl jí tedy alespoň naruby kaťky, odnesl na pláž do písku a pořídil několik snímků, ze kterých je evidentní, že je Džambulka mimo jakoukoliv hru. Pak ji sroloval do auta a odvezl k jejímu bývalému milenci Martuccimu, kterému se ji pokusil prodat na náhradní díly. Martucci odvětil, že náhradních dílů má dost, ale že si Džambulku nechá na hraní pro svou šílenou matku.
Ta pak Ivetu B. v rodinné pevnosti trýznila samotou a abstinencí, jen jí uniklo, že její oběť docela klidně telefonuje Rychtářovi a škemrá, aby ji odvezl domů, že už bude hodná.
Do hry v mezičase vstoupil i Džambulčin syn Artík, který usoudil, že jestli se máma vrátí, měla už opravdu nastoupit na protialkoholní léčení, protože je fakt v prdeli. Tou prdelí zřejmě nemyslel Itálii.
Rychtář zase obvolal bulvární novináře a řekl jim, že si jede pro Džambulku do Itálie, ať jedou s ním, protože se sám bojí. Najít ji pak nebylo těžké, ale aby to bylo dramatičtější, za benzin od sponzora projel Itálii dolů, nahoru a zpět, aby si redaktoři a fotografové bulváru prázdninovou cestu užili. Pak si teprve vyzvedl Džambulku, která se s radostí před objektivy, kamerami a pery novinářů rozplakala. Poděkovali paní Martucciové za milé přijetí a odjeli se ještě vycachtat do moře.
Macura mezitím vysvětlil bulváru, že Iveta během cesty vypila všechno, co teklo, a tak když si spočítal, kolik ho ten výlet vyjde, musel se jí zbavit. Zároveň to zřejmě znamená, že o Džambulku ztratil zájem, a tak bude na Rychtářovi, jak se o ni bude starat.
A teď to nejzásadnější!!! Kdyby někdo z těch tří, tedy Martucci, Macura a Rychtář, měl Džambulku opravdu rád, tak ji schová před bulvárem a bude makat na tom, aby se dala dohromady a třeba se vrátila ke zpívání. Čistá a silná.
Takhle to působí dojmem, že všichni tři jsou herci, kteří se perou o hlavní roli po boku pohaslé hvězdy podělané země. Jsem přesvědčen, že takhle to v lásce není.
Džambulce přeju, aby k sobě jednou našla chlapa, který bude opravdu chlap. Teď je to všechno bohužel jenom na ní.