Na Colours je pohoda v těžkém terénu

Na Colours of Ostrava jsem byl před lety, na jejich – tuším – druhém ročníku. Letos jsem se na naléhání sebe sama rozhodl, že vyrazím okusit atmosféru festivalu, který má výtečnou pověst a všichni jsou z něho nadšení, na vlastní kůži znovu. Předesílám, že se mi zdá, že všichni (i letos v Ostravě) srovnávají Colours Of Ostrava s festivalem Rock for People. Má to svou logiku, jde o dva naše největší festivaly. Já tyhle akce ale srovnávat nehodlám, protože je opravdu každá jiná.
Podařilo se mi od přátel sehnat na těch pár dnů v Ostravě byt, což je nedocenitelná pomoc. Pravda, původně tvrdili, že budu z bytu na kopci nad fotbalovými Bazaly v areálu Dolních Vítkovic, kde se festival koná, za patnáct dvacet minut pěšky. Teď už vím, že je to pěšky hodina a necelá půlhodinka trolejbusem a tramvají. Vem to ale čert, miluju pěší turistiku, takže jsem nadšen.
Colours Of Ostrava se koná prostorách bývalých dolů. Je to nádherné industriální prostředí, a když padne noc a pořadatelé všechny ty věže, ocelové stavby a symboly Ostravy nasvítí barevnými světly, je to vážně nádhera. Dvě velká pódia jsou v těsném sousedství, když se budete chtít vypravit na nějaké další, je lepší pevná obuv.
Co je totiž na Colours opravdu náročné, jsou cesty areálem. Na zemi je v lepším případě nedokonalý asfalt, v horším kameny, místy však i tráva. Jak víme, chodit v kamenech není med, takže když dáte třikrát kolečko kolem celého areálu, nohy bolí, až to štve.
Připadá mi ale, že to je tak nějak jedno, protože možnost být čtyři dny v tomto prostředí člověk jen tak mít nebude. Navíc mám speciální festivalovou obuv, tedy boty od bytostně zoufalé firmy Killtec, které jsem si kdysi koupil jako důsledek své nenávisti k uvedené firmě s tím, že za pět stovek s nimi mohu dělat, co se mi zlíbí, a když se rozpadnou, nebude mi jich líto. Dvě botky od Killteku ale drží už čtyři roky a já je ne a ne zničit. Třeba se to povede v Ostravě.
Baví mě publikum. Je v něm mnoho mladých lidí, ale také mých vrstevníků. Zatímco na jiných festivalech určitá část publika paří v kotli a zbytek stojí opodál, mihotá se v opilosti s kelímkem pivních srágor v ruce a spoustou pitomostí v hlavě, v Ostravě lidé poslouchají. Zdá se, že tam jezdí fajnšmekři a hudební znalci.
Objektivně také podotýkám, že pořadatelé umějí o svých hudebních hostech hezky hovořit. Přečetl jsem si včera v novinách rozhovor s ředitelkou Colours Zlatou Holušovou a dal jsem na její slova o skvělé skupině The Bots. Viděl jsem, pravda, jen průměrné představení dvou mladíků (bubeníka a kytaristy-zpěváka), na základě doporučení Zlaty Holušové jsem ale měl pocit, že u toho musím být.
Ono je ale na Colours skvělé obsazení. Dnes je pátek a já se strašně těším na Damiena Rice a Woodkida. Například. Ale do toho ještě mrknu na Šoralovou, Bonobo, Inspiral Carpets, Annu Marii Jopek a další. Prostě je na co koukat.
Někteří moji přátelé nadávali na organizaci. Prý je nejhorší u stanového městečka. To ale nemohu posoudit. Vím jen, že když si má kolegyně na ruce omylem utáhla pásku, slečna u pokladny ji tuto odmítla vyměnit s tím, že až ji opuchne ruka, tak tu výměnu teprve udělá. Má kolegyně se tedy momentálně netěší na to, až ji opuchne ruka. Utažená páska je ale svinstvo.
Mimochodem, myslím si, že každý, kdo jezdí na festivaly, by měl Colours Of Ostrava zažít. Alespoň jednou.



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)