White Lies pod vlivem osmdesátek

Mnoho hudebních fanoušků srovnává britské White Lies s americkou formací The Killers. Dosud to kapku pokulhávalo, a to zejména kvůli atmosféře skladeb obou skupin. S albem Big TV, třetím v diskografii White Lies, je to ale porovnání docela trefné.
Londýnská trojice přináší ve svých nových písních více optimismu než dosud. Zatímco se především na předešlé album Ritual (2011) držela v oblasti post rocku, novinka v sobě má více světla a termín rock nahrazuje termín pop.
Nové skladby totiž mají klenutější melodické linky, které jsou tak výrazné, že překonávají koncept textů postavený na nepříliš úsměvných příbězích dvojic, které se přestěhují do velkého města.
Sotva lze pochybovat o tom, že White Lies berou inspiraci v hudbě osmdesátých letech minulého století. Bylo to tak vždycky, ale zatímco na předešlých albech se dotýkali nálad těch časů, teď přijímají z té doby zejména plnost a vyspělost melodií.
Zdá se, že to pro konečnou podobu písniček byla dost zásadní podmínka. There Goes Our Love Again, Getting Even nebo Big TV jsou nesporně skladby, které mají přinejmenším hitparádový potenciál.
Big TV je album, které stojí na kytarově a klávesové melancholii tažené naléhavým a velmi charakteristickým zpěvem. Vyčíst mu samozřejmě lze nepůvodnost i neschopnost dát jasné kontury všem písničkám. Pro White Lies je to ale kolekce, která jí dává mandát být dál.

White Lies: Big TV
Universal Music, 45:12
Hodnocení: 80%

(Tato recenze vyšla 28. srpna v deníku Právo)

Kykyna a Babovřesky – pravda vylézá z nory

Dnes jsem poprvé viděl Babovřesky, a měl jsem to s předehrou. Podotýkám, že jsem v době, kdy všichni kolegové novináři tepali Kameňák, našel dost odvahy na to, abych ho označil za vtipný film. Stojím si za tím dodnes, a tak se mohu důvodně domnívat, že bych byl schopen pochválit ledacos.
Režisér Zdeněk Troška dnes kousek od mého domu, v pražském obchodním centru Nový Smíchov, křtil DVD s filmem Babovřesky. Když pominu to, že křest uváděl moderátor s nejnepříjemnějším hlasem a nejpitomějšími fórky v Praze (jakýsi Tomáš Kraus z Primy) a že Troška ohlásil záměr uvést druhý (ten už je hotový) i třetí díl filmu (ufff), dostal jsem od pořadatelů DVD jako osobní dar.
Jelikož jsem ještě Babovřesky neviděl, přišel jsem domů a „dal“ jsem je. A obávám se, že mi spolehlivě ukázaly, jak asi vypadá oblast pár centimetrů nad dnem humoru. Trapno, mizerné herecké výkony, peklo, smutno, deprese a skepse. Někdo v tom filmu řekne rádoby vtip (třeba že se farář jmenuje Šoustal) a vy se stydíte… Znáte to?
Úspěch filmu pro mě jasně vysvětluje, proč si tenhle tupý národ (jehož jsem součástí) klidně zvolí prezidentem vožralu z Vysočiny a premiérem pšouka, který u toho byl od začátků a ví přesně, kdo co ukradl, jenom se tváří jako trouba, aby dostal hlasy, a on mu ty hlasy dá.
Že je současnost dobou těžkých zkoušek, ukázala i kauza Kykyna. Popletená politická prostitutka Bobošíková, která v minulosti v pohodě kandidovala na prezidentku za KSČM, dostala nápad pozvat bývalého prezidenta a celosvětově usvědčeného zloděje Kykynu zpět do politiky. Že prý by to s ním bylo lepší a konečně by pravá pravicová politika šlapala.
Jakmile tohle plácla, okamžitě začali z děr vylézat gauneři, zloději a zmrdi, kteří v politice už dávno povolili a prokázali ono okřídlené „Kdo nekrade, okrádá rodinu a hlavně sebe“.
Takže jakmile padlo jméno Kykyna, přihlásili se do zbraně Topolánek, Šťastný, Bém, Doktor, prostě ti, kteří už několikrát demonstrovali své nulové morální kvality, nebo jsou z nich podezřelí.
Kykyna ale není takový blbec, jak vypadá, a tak se do politiky nevrátí. Na jednu stranu je to fajn, na druhou stranu by bylo bývalo lépe, kdyby mu to byli bývali jasně řekli voliči a jeho stranu by byli bývali do parlamentu nezvolili.
Ačkoliv člověk tady nikdy neví. Když jsme zvolili vochmelku z Vysočiny, on by zlodějíček prošel taky.

Komáři zaútočili ve Falconi

V neděli brzy ráno skončil festival Natruc na Kmochově ostrově v Kolíně a já se vypravil do nedalekého penzionu Falconi, kde jsem chtěl v klidu složit hlavu a prospat se k dobrým snům. Byla teplá noc, a tak jsem se zastavil na chvíli před penzionem a hleděl do nebes, abych objevoval staré nové hvězdy, které sice pro většinu z nás nemají jméno, ale zase povolují romantiku i pitomcům. Navíc se povedl festival, takže mi nic nescházelo.
Na pokoji číslo 114 jsem nejprve na posteli opravil rozbitý rošt, protože jinak bych si na rozvrzané lůžko nemohl ani sednout, a pak jsem si dal sprchu. Symbolicky jsem si oholil tvář, nazdařbůh jsem projel žiletkou i svůj hrudník a pak jsem si pět minut čistil zuby a vzpomínal na chvíle, kdy jsem měl všechny. Bylo mi tehdy osm let.
A pak jsem zalehl. Pár minut jsem si pročítal knihu Paprika japonského autora Cucuie a po chvíli jsem vypnul světlo. Měla začít další příjemná noc mého nedůležitého života.
Po chvíli se ale u mého ucha ozval povědomý zvuk. Komár! Rychle jsem rozsvítil, zmerčil ho na zdi a nečekaným úderem smotaným časem jsem zvíře zbavil života. Podotýkám, že komár je jediné zvíře, které zabíjím. Dokonce s chutí.
Potom jsem ulehl, ovšem po chvíli se situace opakovala. Další komár. Rychle jsem vstal, vystopoval ho na zdi a utloukl. Pak jsem zalehl a opět slyšel bzučení. Vstal jsem, s idiotským výkřikem podávající ruské tenistky hmyz usmrtil a zalehl. Myslel jsem si, že už jsem dostal všechny…
Jenomže komáři útočili dál. Po dvou hodinách mi bylo jasné, že je to boj, který nikdy nevyhraju, protože komárů bylo víc. Byl jsem už také docela poštípaný a pod náporem dalších útoků savého hmyzu jsem ztrácel vědomí. V bolestech a závratích (teď trochu přeháním, aby měl ten příběh napětí) jsem uchopil svůj mobilní telefon a zjistil, kdy mi jede vlak do Prahy. Jel za deset minut. Vyskočil jsem z lůžka, při výskoku lebkou trefil dalšího komára, rychle si sbalil věci a za pět minut už jsem stepoval s účastníky festivalu Natruc na stanici Kolín-zastávka a těšil se domů.
Puchly mi nohy od ran a i ve vlaku jsem měl pocit, že na mě útočí komáři. Teprve když jsem procitl, zjistil jsem, že si jen přisedl ukrajinský dělník. Začínal jsem chápat, jak rychle člověk může dojít k šílenství. Když pak oprsklý průvodčí konstatoval, že mám neplatnou open card, neměl jsem ani sílu poslat ho do řitě.

Někteří stánkaři na festivalech se šidí. Už to není jen domněnka

Nedávno jsem na tomto blogu informoval o tom, že vysoké ceny za jídlo a zejména pití na hudebních festivalech jsou způsobeny nejenom obvyklou lidskou touhou vydělat co nejvíc prachů v domnění, že život pak bude lehčí a pohádkovější, ale i tím, že stánkaři zaplatí za pronájem svého obchůdku na festivalu zprostředkovateli. Ten pak pořadateli nabídne kompletní servis stánků na festival, což vypadá docela logicky a podnikatelsky přirozeně.
Pořadatel festivalu se nemusí o nic starat a ještě za stánky, které mu zprostředkovatelská firma podstrčí, shrábne peníze. O to mu jde samozřejmě především, nemusí se dohadovat s každým stánkařem zvlášť. Stánkaři ale prakticky neplatí jen jemu, nýbrž i zprostředkovateli, takže zatímco za pronájem svého stánku na festivalu zaplatí třeba třicet tisíc, pořadateli jde jen část z této sumy. Zbytek jde do kapsy zprostředkovatele.
Pořadatel tedy může mít pocit, že pronajímá levně, ale skutečnost je jiná. A tak se stánkař pak musí snažit, aby se mu náklady přinejmenším vrátily. Tím pádem se ceny za jeho zboží leckdy až směšně navyšují. Takový vyschlý langoš za pade nebo kola za pětačtyřicet je opravdu trestuhodný výsměch zákazníkovi. A někdy vás i ošulí.
Má slova dnes potvrdil Český rozhlas, který ve svém zpravodajství uvedl, že padesát procent prodejců na hudebních a filmových festivalech šidí zákazníky. Ve zprávě stojí (cituji ze serveru Českého rozhlasu): „Zhruba padesát udělených pokut v celkové výši 73 tisíc korun. Nejčastěji se jednalo o finanční postih ve výši tisíc korun, nejvyšší udělená pokuta byla pět tisíc korun. Takový je výsledek poslední série kontrol České obchodní inspekce. Kontroloři se zaměřili na prodejce občerstvení ve stáncích a kioscích. Zhruba polovina z nich podle kontrolorů zákazníky šidila. Český rozhlas má k dispozici seznam provozoven a stánků s občerstvením, které během letních festivalů zákazníky šidily. Stánkaři využívají toho, že tyto akce jsou jednorázové a po jejich skončení si zákazníci už nemají kde stěžovat. Nejčastěji pak podváděli při placení, uváděli špatnou míru nápojů nebo nesprávnou gramáž jídla.“
Přikládám ještě seznam prodejců, kteří podle České obchodní inspekce šidili. To kdybyste o víkendu na některého někde narazili.
Firmy, které také podle ČOI šidily zákazníky
La Superba s.r.o.
DELICATO s.r.o.
ELVERS s.r.o.
ROX COMPANY s.r.o.
MERKUR HOŘOVICE s.r.o.
TI.FE s.r.o.
TEHUM, a.s.
VSP corp, s.r.o.
PROFIART s.r.o.
STATRA s.r.o.
BAO SHJ s.r.o.
LTD Group System s.r.o.
TOPLSKÁ HOSPODA s.r.o.
G-way s.r.o.
Hotel MARIO, a.s.
Zlatá orchidea s.r.o.
AZEMI s.r.o.
KM FUTURE s.r.o
Café MAXIM Zlín
DavPet, s.r.o.

No Distance Paradise jsou překvapivě vyspělí

No Distance Paradise je čtyřčlenná kapela z Olomouce, která vznikla v gymnaziálním prostředí v roce 2008. Když později vydala singl Hero, ukázalo se, že její představa o hudební řeči je posluchačsky dostatečně přitažlivá, a tak se pozitivní ohlas na skladbu odrazil na její pilnější práci.
Výsledkem je debutové album Challenge Gravity, které vyšlo před několika týdny a je zajímavé už na první pohled. Cédéčko je totiž skryto mezi dvěma kulatými dřevěnými deskami. Žádný plast, žádné náhražky.
No Distance Paradise překvapují i zvukem. Indierockové skladby neznějí na první poslech česky, což jistě souvisí s hledáním vlastního soundu. Olomoučtí stavějí na nadějném zpěvu a aranžích, které nekopírují zásady běžné rádiové písničky. Vedle melodických pasáží, jež samozřejmě nemohou coby součást útvaru zvaného píseň chybět, se rádi noří do částí spíše náladových. K jejich zdůraznění používají dynamických zvratů, stejně tak dokáží písně vygradovat ke strhujícím finále (třeba v Hand Full Of Water nebo Stonehenge).
Přesto je možné se na albu trochu ztratit. Úctyhodné aranžérské hledačství totiž někdy zahaluje nosné motivy skladeb, zvláště v písních uprostřed alba. Výrazné melodie přitom formace umí obrátit ve svou zbraň, což je patrné v nejsilnějších písních na desce – See The Light, Don’t Stay Awake a Every Single Day.
No Distance Paradise jsou na hranici mezi rockovým písničkářstvím a alternativním přístupem, který při skládání volí klikatější stavební cestu. Je nicméně patrné, že slušně zvládají obě polohy, což je pro budoucnost klíčové. Když se to totiž umě skloubí, vznikají dobré skladby.

No Distance Paradise: Challenge Gravity
X Production, 38:10
Hodnocení: 75%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 20. srpna 2013)

Štěňata zůstala v Trutnově, Vinnetou si odvezl dýmku míru

Nebylo by fér ponechat bez dohry kritickou poznámku na adresu daru Vinnetouovi a Nšo-či na trutnovském hudebním festivalu. Pídil jsem se proto po osudu štěňat, které pořádající Martin Věchet na pódiu v pátek v noci těm dvěma daroval, a dobral jsem se odpovědi.
Celý sobotní večer ležel koš s několika opravdu krásnými mladičkými psíky v zákulisí festivalu. Kolemjdoucí si je prohlíželi, chovali je, obdivovali a k tomu mohli poplácat po zádech jejich rodiče, psy z rodu setrů.
Vinnetou a Nšo-či si tedy své psí prcky z Trutnova neodvezli, i když z nich prý byli nadšení. Obzvlášť Marie Versiniová, která prý zástupce stejné rasy ještě donedávna chovala. Martin Věchet se před festivalem dozvěděl, že jí nedávno zemřeli, no a protože jemu se tři týdny před začátkem akce několik kousků téže rasy narodilo, rozhodl se pro tento bohulibý čin. A kdyby nevěděl, že Vinnetou je velkým milovníkem psů, asi by od svého záměru upustil.
Z mnoha důvodů si ani Pierre Brice ani Versiniová štěňata ale odvézt nemohli. Kromě dalších darů si však Brice odvezl dýmku míru, ze které v pátek večer spolu s pořadateli pokouřil přímo na pódiu. Prý se mu tak tak vešla do auta, velké audiny. Mimochodem, dýmku pro něho vyrobil přítel Věchetovy dcery.
Za sebe ještě jedno trutnovské doznání. Ze čtvrtka na pátek jsem se v areálu Na Bojišti zdržel až do půl šesté ráno. Byl to můj osobní rekord, dobrých dvacet let jsem takhle dlouho na festivalu nezůstal – je o mně ostatně známo, že nejsem zrovna noční pták.
Ve společnosti přátel jsem si ale teď, v roce 2013 udělal malý osobní rekord. Jistě za to může i omámení ze špetky alkoholu, kterou jsem coby notorický abstinent do svého těla po pobídkách přátel s těžkým srdcem vlil.
V pátek časně ráno jsem tak ve výdrži většinu z těch opilých diváků, kteří na festivalu byli, porazil. Sláva vítězům, čest poraženým.
Můj boj proti alkoholu nicméně přirozeně trvá. A bude ještě drsnější. Poznal jsem jen svého nepřítele…

Vinnetou a Nšo-či dostali na Trutnově dárek na celý život, štěňata

Open Air Festival Trutnov nepřekvapuje tím, že devadesát procent příchozích se dříve nebo později vožere tak, že ztratí vládu nad sebou sama, ale spíš tím, že po více než dvaceti letech ledacos nefunguje, jak by mělo. Pořadatelé se to ne a ne naučit.
Když před pěti lety přijel na festival představitel filmového Vinnetoua Pierre Brice a jeho auto dorazilo do zákulisí, vrhly se k němu desítky lidí. Brice si zřejmě myslel, že ještě není na místě. Když mu potvrdili, že na místě je, bál se vystoupit, protože zcela správně předpokládal, že zákulisí jakékoli akce je místem pro klid umělce na přípravu ke vstupu na pódium, nikoli srazem sběratelů autogramů, čumilů a opilců.
Na Trutnově ale backstage (čili zákulisí) brzy není. Mejdan z areálu se do něho postupně plynule přelévá, a tak když včera dorazil Vinnetou i se svou filmovou sestrou Nšo-či (herečkou Marií Versiniovou), byl zase kolem jeho vozu s německou espézetkou cvrkot. Naštěstí už věděl, do čeho jde.
Pierre Brice již ale není ten důstojný starý pán s jiskřivýma očima. Je mu čtyřiaosmdesát, špatně se mu chodí a pobyt na festivalu je pro něho jistě přítěží. Nšo-či na tom není o moc lépe, byť je jí třiasedmdesát. Oba museli mít při chůzi vedle sebe nějakou oporu, oba se pohybovali velmi těžko.
Když přišel na pódium moderátor a pozval Pierra Bricea, nikdo nepřišel. Nakonec se zjevil šéf festivalu Martin Věchet a přivedl Nšo-či, což nebylo zrovna dobré ántré. Pak se Věchet vydal hledat Bricea a uspěl, takže ho po chvíli přivedl.
Oba francouzští herci se naučili pár českých frází, oba je ale při cestě na pódium víceméně zapomněli, takže upozornění na to, že „teď něco řeknou česky“ znamenalo konstatování o tom, že jim to nepůjde.
Naprostý šok jim zřejmě Věchet připravil ve chvíli, kdy jim jako dárek věnoval štěňata. Kdosi v zákulisí říkal, že jsou z vrhu Věchetových psů, a bylo by krásné chodit po světě a říkat, že vaše štěně má doma náčelník Apačů. Přes všechnu lásku Vinnetoua i Nšo-či k psům si ale myslím, že pro tak staré lidi je to dar danajský. Těžko si totiž představit, jak Vinnetou a Nšo-či v parku stačí rozjíveným štěňatům při venčení.
Když jsem se v zákulisí Věcheta zeptal, jestli si umělci odvezou své živé dary domů, odpověděl, že se to řeší. Spíše si ale přeju, aby se štěňata dostala do rukou lidí, kteří se jim budou moci věnovat cele a bude jim jedno, že mohla skončit u náčelníka Apačů a jeho sestry.

System Of A Down poctivě provětrali minulost

Sedmnáct tisíc diváků, kteří přišli ve středu na festival Aerodrome na pražské Výstaviště s tím, že jejich srdce tluče pro System Of A Down, muselo být spokojeno. Kalifornská čtveřice nabídla ve svém hodinu a půl trvajícím vystoupení vše, co od ní bylo možné čekat.
Dokázala, že v rockovém světě vytvořila originální, snadno rozpoznatelný zvuk, postavený na dynamickém spojení heavy metalu, hard rocku, melodickém zpěvu a orientálních vlivech. V žilách muzikantů totiž koluje arménská krev a zpěvák Serj Tankian se narodil v libanonském Bejrútu. Od prvních taktů vtáhli posluchače do svého světa a vyplivli je až na konci vystoupení.
Nutno říct, že publikum se mu poddalo snadno. Jeho převážnou část tvořili pamětníci, které kapela oslovila v letech 1998 až 2005, kdy vydala pět svých řadových alb, na nichž byly i skladby, jež tvořily setlist vystoupení.
V roce 2006 se skupina rozešla. Zpěvák Tankian se věnoval sólovým projektům, kytarista Daron Malakian a baskytarista Shavo Odadjian vdechli život formaci Scars On Broadway, která se svou tvorbou původním System Of A Down velmi přibližovala.
V roce 2011 se nicméně původní sestava opět sešla. Na koncertech však jen přehrává skladby, které vytvořila v první etapě společného uměleckého života. Vzhledem k tomu, že Tankian se na svých sólových albech dostal od rocku přes klasiku až k jazzové novince Jazz-Iz-Christ (2013), není divu, že tvorba nových písniček může být pro celek problém. Zvláště, když se jim prý brání stylově vykořeněný zpěvák.
Pražský koncert ukázal, že filozofie a aranže většiny písniček se drží daného rukopisu. Střídají se v nich nálady, muzikanti poletují od bezuzdných metalových pasáží k poklidným, na cestě mezi nimi si vystřihnou trochu arménského folklóru či jiného vlivu z oblasti Blízkého Východu a proloží to pomalejšími skladbami, které v sobě mají nerušivou patetičnost.
Vzhledem k Tankianovu hlasovému rozsahu a touze odvracet se od melodických linek k opernímu zpěvu trochu připomínají Queen. Malakian pak několikrát prokázal, že i on je velmi dobrý zpěvák, možná v té disciplíně menší rutinér než jako kytarista.
System Of A Down zkrátka představili minulost. Svou i rockovou. A byl to velmi dobrý koncert. Americká čtveřice v Praze vystoupila už v roce 1998, v období kolem své první desky, nikoli jako slavná a v roli předkapely thrashmetalových Slayer. V éře své slávy Českou republiku míjela, a tak to ve středu byl přinejmenším „zářez do pažby“ její i diváků.
Nadto jí k tomu, aby připravila nezapomenutelný set, pomohly vcelku nezajímavé předkapely. Metalcore Killswitch Engange ještě přitahoval občasnou nápaditostí, Flogging Molly ale byli stereotypní až běda a punkoví NOFX ukecaní a hudebně archaičtí.

Aerodrome
Výstaviště, Praha, 14. srpna
Hodnocení: 80%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 16. srpna 2013)

Dorazil jsem na trutnovský festival. Vše je při starém: chlastají všichni

Po roce jsem vyrazil na Open Air Trutnov Festival, akci, která si z mnoha důvodů zaslouží pozornost. V mém případě abstinenta je tam ještě důvod navíc, ryze sociální. Už v minulých letech jsem se nepokrytě podivoval tomu, jak může existovat festival, na němž jsou o půlnoci skoro všichni našrot, ba dokonce nad tím, jak může existovat festival, na který už značné procento návštěvníků opilé chodí. Odpověď jsem nenašel, tedy ji hledám i letos.
Již v Praze na hlavním nádraží nasedli do vlaku směrem Trutnov ti, kteří spěchali na první den. Hluk, který při nasedání a cestě vydávali, byl v pohodě, nemusel jsem alespoň mít strach, že se cestou upili k smrti. Někteří totiž brzy změnili stav své psýchy i fyzična a začali pochodovat po vlaku s flaškou levného či dražšího pití, blbě kecat a nabízet loky nám nebohým, kteří jsme na palubě soupravy cestovali také. Kouřit chodili samozřejmě na hajzly, vyjma tlouštíka s tetováním na obou nohou, který s čvaňhárem procházel vagóny a tvářil se jako Miloš Zeman v každodenním stavu – unaveně, zmateně, opile a zbytečně.
Na trutnovském nádraží již několik cestujících z vlaku nedokázalo vystoupit, takže muselo prostě vypadnout. Při přecházení silnice pak někteří zastavovali provoz, a když se odvážná řidička s dioptrickými brýlemi rozhodla davem projet, její žigulík za to slízl kopanec kristuskou od jakéhosi opilce z blízké vesnice.
U areálu na Bojišti, kde se festival koná, už úřadoval kamarád Viktor, který má na starosti ochranku festivalu. Snažil se zrovna vysvětlit opilému návštěvníkovi (nebo to byl bezdomovec?), že válet se na chodníku prostě v tomhle stavu nebude. Když jsem se loučil, bral si rukavice a říkal mi s úsměvem, že jsou to „rukavice pro styk s veřejností“. Nevím, jestli se pak s opilci serval, nemám rád násilí, a tak jsem se neohlížel.
Musím se také přiznat, že mě rok co rok fascinuje neoblomnost pořadatelů. Nehodlají totiž – vyjma prvního dne – zveřejnit program festivalu. Ten se dozvíte až na místě, pokud si tedy zakoupíte tzv. Festivalový samizdat. Je v něm spousta informací i keců, a uprostřed je konečně onen kýžený program. Mimochodem, loni stál Samizdat dvacku, letos už stojí padesátku.
Takže pro vaši informaci: v pátek v noci vystoupí (v pořadí) od 19.25 na hlavní scéně The Damned, David Koller, Vinnetou, Wabi Daněk, Natacha Atlas (to už bude půl jedné) a Jasná páka. V sobotu od 15.30 hodin Sto zvířat, Jiří Schmitzer, Hana a Petr Ulrichovi, Rachid Taha, Julian Marley, Toy Dolls (to bude v půl dvanácté) a Gangnails. V neděli od 16.15 hodin Krucipüsk, Inékafe, Palm Reader, Mňága a Žďorp, Marky Ramone (to bude ve čtvrt na jedenáct) a Wild Sticks.
Dopsal jsem, jdu do areálu. Vzal jsem si boty, po kterých si klidně mohou opilci šlapat.

Srovnání čarovné moci Lucie Bílé a Flogging Molly

Nestalo se mi to poprvé, nicméně dosud to nikdy nebylo tak palčivé. Pravda, pokud vás s tímto problémem seznámím, dávám nahlédnout do svého chorobopisu. Protože je ale napraven a již (snad) neexistuje, mrkněte se.
Ve středu ráno jsem se probudil s bolestmi v oblasti týlu. Cosi, co spojuje záda a lebku na pravé straně těla bolelo až běda. Záhy jsem zjistil, že svou hlavu směrem vpravo prostě neotočím. Přirozeně jsem se vyděsil v domnění, že takhle vypadají předsmrtné křeče, a jal jsem se shánět po papíru a tužce, abych po své smrti někoho doživotně zatížil pěti tisíci svými cédéčky.
Než jsem napsal jeho jméno, uvědomil jsem si, že musím nastoupit pracovní proces. Po fádní dopolední poradě mě totiž čekal rozhovor s Lucií Bílou. Přiznám se, že mě napadlo, jak asi budou následující den vypadat titulky v novinách. „Vyzpovídal Lucii Bílou a skonal“, nebo „Zemřel skoro před oky Lucie Bílé. Luplo mu v týlu.“ Bulvár by pak jistě do celé věci vnesl jasno titulkem „Lucie Bílá mu řekla, že vypadá nedobře, a zemřel. Byli milenci?“, anebo „Pomstil se Lucii Bílé za to, že je horší zpěvák než ona, a zemřel po rozhovoru s ní. Na hrudi měl vytetované její dívčí jméno.“
S touto vizí jsem zaplul do kavárny Modi na Karlově náměstí v Praze. Když Lucie Bílá dorazila, odpověděla nejprve na otázky televizním týmům a pak jsem přišel na řadu já. Zasedl jsem proti ní a položil první otázku. Namísto odpovědi mě ale vyzvala, abych si sedl vedle ní. Naprosto mě to zaskočilo. Netušil jsem za tím totiž sblížení dvou produchovnělých bytostí, ale trable.
Místo, na které jsem si měl usednout, bylo nalevo od ní. Pokud bych tedy na ní chtěl hledět, musel bych hlavu otočit na pravou stranu. A to jsem nemohl. Luplo mi v týlu.
Ona ale trvala na svém, a tak jsem se přesunul. Následoval nejbolestivější rozhovor, jaký jsem kdy absolvoval. Místo na krku bolelo jako čert, a já se ještě usmíval. Jako džentlmen jsem totiž ani krátce před očekávanou smrtí nemohl dát najevo, že trpím. Už vůbec ne před Zlatou slavicí. To bych se na onom světě propadl hanbou.
Bolest trvala a večer jsem takto navštívil koncert System Of A Down na Výstavišti. A tam se stal zázrak. Neustále jsem se pohybem hlavou na pravou stranu přesvědčoval o tom, že to opravdu nejde. Bolest byla palčivá, nesnesitelná, prostě na hovno.
Při vystoupení předskupiny Flogging Molly jsem se zamyslel a řekl si, že hudba přece léčí.
Byl to mžik, pak jsem zase myslel na rozepsanou závěť (Komu já ta cédéčka poukážu? Tak velkého nepřítele přece nemám.).
A pak se to stalo. Otočil jsem hlavou do prava a… bez bolesti. Zpotil jsem se radostí a celý koncert jsem pak radostně otáčel hlavou doprava. Asi jsem pro okolí vypadal jako zasloužilý majitel Alzheimerovy choroby, ale bylo mi to jedno.
Jsem si jist, že mou bolest Lucie Bílá odblokovala a Flogging Molly ji vyléčili. Hudba přece léčí.

P.S.: Pak mi ale nějaký píčus v tričku Iron Maiden dupl na nohu. Ozvala se palčivá, nesnesitelná bolest…