Jídlo a pití na festivalech je drahé, protože se musí zaplatit prostředník

Několikrát jsem ve svých článcích upozorňoval na to, že jídlo a pití na českých festivalech je leckdy nehorázně drahé, přičemž kvalita je často mrzká, v horším případě není. Na vlastní kůži jsem si letos vyzkoušel, co jsou to pofestivalové střevní potíže, které z těla vyženou materiál o váze několik kilogramů a na dva tři dny upoutají na lůžko.
Rád bych teď definitivně konstatoval, že systém zajišťování jídla a pití pro návštěvníky festivalu je přesně takový, aby na něj doplácel právě onen návštěvník festivalu, tedy ten, kdo je pro pořadatele i prodejce jídla v mnoha případech pouze zdrojem zisku, nikoli živou lidskou bytostí s obyčejnými problémy, samozřejmě i ekonomickými.
Začíná to tím, že nás do areálu festivalu nepustí s vlastním pitím, k čemuž vede jediný důvod, sice přinutit nás kupovat si pití od prodejců přímo na festivalu. Člověk by to i rád udělal, stačí si ale spočítat, že v parném dni vypije za jeden den s klidem deset půllitrů kofoly, a když jeden takový pohár stojí pětatřicet korun, zaplatí za den 350 Kč, a to je prosím položka pouze za pití. Minulý týden po mě na Sázavafestu chtěli prodejci coca-coly pětačtyřicet korun za půllitr nápoje v plastu. Svině!
Nemůže mě tedy nikdo osočovat s nekolegiálnosti, když si v takovém případě zajdu pro pití co Coopu na náměstí, a protože s pitím do areálu přes ochranku neprojdu, vylohním ho za branami. Vedlejší produkt mého odchodu je ten, že si současně koupím i jídlo (na festivalech v posledních letech také velmi drahé, nadto často mimořádně hnusné a nekvalitní) a chybím pod pódiem, takže na tento problém doplácejí i kapely, které jsou v tom totálně neprávem.
V čem onen problém je? V přeprodávání míst stánkařům. Takový stánkař, chce-li na festivalu prodávat, zaplatí obvykle za třídenní akci dvacet až šedesát tisíc korun za pronájem místa. Shodneme se jistě na tom, že je to dost peněz. Stánkař je pak musí nejenom vydělat, ale aby se mu bytí na akci vyplatilo, musí vydělat i na své živobytí. A tak prostě nasadí cenu, bez ohledu na to, že padesát kaček za nezdravý smažený langoš je také docela dost.
Místa na festivalu si stánkaři kupují. Na větších festivalech si je ale nekupují od organizátorů akce, nýbrž od agentury, kterou si najal pořadatel festivalu a která pro něho za provizi zajišťuje služby prodeje jídla, pití i různých cetek. Stánkař zaplatí agentuře oněch dvacet až šedesát tisíc korun, z čehož jde jen část pořadateli. Zbytek jde do kapsy zprostředkovatele, tedy oné agentury. Jinými slovy, stánkaři platí víc, než by museli, a tak prostě natahují ceny, aby se jim jejich investice do koupě místa na festivalu vrátila.
Přitom by stačilo, kdyby pořadatelé festivalu zajistili ve svém týmu člověka, který místa pro občerstvení prodá. Kdyby je nabídl za poloviční cenu (domnívám se, že padesát procent je provize pro zprostředkovatele, ale mohu se mýlit), mohli by stánkaři zlevnit a na festivalu by hned bylo veseleji.
Mimochodem, agentury, které zajišťují pro pořadatele na festival stánkaře, pracují v jednom, maximálně dvou lidech. Navíc některé z nich prodejcům docela klidně řeknou, že budou mít exkluzivitu, aby přímo na festivalu prodejce zjistil, že exkluzivitu nemá, protože stánků se stejným sortimentem je pět až sedm, ne pouze on, jak mu bylo slíbeno.
Pokud vím, v současné době chystají někteří stánkaři žalobu za nedodržení smlouvy. Žalovat budou zprostředkovatele i pořadatele některých festivalů. Možná by to pro ty pořadatele mohl být impuls k tomu, aby zprostředkovatele konečně kopli do zadku.



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)