Komáři zaútočili ve Falconi

V neděli brzy ráno skončil festival Natruc na Kmochově ostrově v Kolíně a já se vypravil do nedalekého penzionu Falconi, kde jsem chtěl v klidu složit hlavu a prospat se k dobrým snům. Byla teplá noc, a tak jsem se zastavil na chvíli před penzionem a hleděl do nebes, abych objevoval staré nové hvězdy, které sice pro většinu z nás nemají jméno, ale zase povolují romantiku i pitomcům. Navíc se povedl festival, takže mi nic nescházelo.
Na pokoji číslo 114 jsem nejprve na posteli opravil rozbitý rošt, protože jinak bych si na rozvrzané lůžko nemohl ani sednout, a pak jsem si dal sprchu. Symbolicky jsem si oholil tvář, nazdařbůh jsem projel žiletkou i svůj hrudník a pak jsem si pět minut čistil zuby a vzpomínal na chvíle, kdy jsem měl všechny. Bylo mi tehdy osm let.
A pak jsem zalehl. Pár minut jsem si pročítal knihu Paprika japonského autora Cucuie a po chvíli jsem vypnul světlo. Měla začít další příjemná noc mého nedůležitého života.
Po chvíli se ale u mého ucha ozval povědomý zvuk. Komár! Rychle jsem rozsvítil, zmerčil ho na zdi a nečekaným úderem smotaným časem jsem zvíře zbavil života. Podotýkám, že komár je jediné zvíře, které zabíjím. Dokonce s chutí.
Potom jsem ulehl, ovšem po chvíli se situace opakovala. Další komár. Rychle jsem vstal, vystopoval ho na zdi a utloukl. Pak jsem zalehl a opět slyšel bzučení. Vstal jsem, s idiotským výkřikem podávající ruské tenistky hmyz usmrtil a zalehl. Myslel jsem si, že už jsem dostal všechny…
Jenomže komáři útočili dál. Po dvou hodinách mi bylo jasné, že je to boj, který nikdy nevyhraju, protože komárů bylo víc. Byl jsem už také docela poštípaný a pod náporem dalších útoků savého hmyzu jsem ztrácel vědomí. V bolestech a závratích (teď trochu přeháním, aby měl ten příběh napětí) jsem uchopil svůj mobilní telefon a zjistil, kdy mi jede vlak do Prahy. Jel za deset minut. Vyskočil jsem z lůžka, při výskoku lebkou trefil dalšího komára, rychle si sbalil věci a za pět minut už jsem stepoval s účastníky festivalu Natruc na stanici Kolín-zastávka a těšil se domů.
Puchly mi nohy od ran a i ve vlaku jsem měl pocit, že na mě útočí komáři. Teprve když jsem procitl, zjistil jsem, že si jen přisedl ukrajinský dělník. Začínal jsem chápat, jak rychle člověk může dojít k šílenství. Když pak oprsklý průvodčí konstatoval, že mám neplatnou open card, neměl jsem ani sílu poslat ho do řitě.



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)