Srovnání čarovné moci Lucie Bílé a Flogging Molly

Nestalo se mi to poprvé, nicméně dosud to nikdy nebylo tak palčivé. Pravda, pokud vás s tímto problémem seznámím, dávám nahlédnout do svého chorobopisu. Protože je ale napraven a již (snad) neexistuje, mrkněte se.
Ve středu ráno jsem se probudil s bolestmi v oblasti týlu. Cosi, co spojuje záda a lebku na pravé straně těla bolelo až běda. Záhy jsem zjistil, že svou hlavu směrem vpravo prostě neotočím. Přirozeně jsem se vyděsil v domnění, že takhle vypadají předsmrtné křeče, a jal jsem se shánět po papíru a tužce, abych po své smrti někoho doživotně zatížil pěti tisíci svými cédéčky.
Než jsem napsal jeho jméno, uvědomil jsem si, že musím nastoupit pracovní proces. Po fádní dopolední poradě mě totiž čekal rozhovor s Lucií Bílou. Přiznám se, že mě napadlo, jak asi budou následující den vypadat titulky v novinách. „Vyzpovídal Lucii Bílou a skonal“, nebo „Zemřel skoro před oky Lucie Bílé. Luplo mu v týlu.“ Bulvár by pak jistě do celé věci vnesl jasno titulkem „Lucie Bílá mu řekla, že vypadá nedobře, a zemřel. Byli milenci?“, anebo „Pomstil se Lucii Bílé za to, že je horší zpěvák než ona, a zemřel po rozhovoru s ní. Na hrudi měl vytetované její dívčí jméno.“
S touto vizí jsem zaplul do kavárny Modi na Karlově náměstí v Praze. Když Lucie Bílá dorazila, odpověděla nejprve na otázky televizním týmům a pak jsem přišel na řadu já. Zasedl jsem proti ní a položil první otázku. Namísto odpovědi mě ale vyzvala, abych si sedl vedle ní. Naprosto mě to zaskočilo. Netušil jsem za tím totiž sblížení dvou produchovnělých bytostí, ale trable.
Místo, na které jsem si měl usednout, bylo nalevo od ní. Pokud bych tedy na ní chtěl hledět, musel bych hlavu otočit na pravou stranu. A to jsem nemohl. Luplo mi v týlu.
Ona ale trvala na svém, a tak jsem se přesunul. Následoval nejbolestivější rozhovor, jaký jsem kdy absolvoval. Místo na krku bolelo jako čert, a já se ještě usmíval. Jako džentlmen jsem totiž ani krátce před očekávanou smrtí nemohl dát najevo, že trpím. Už vůbec ne před Zlatou slavicí. To bych se na onom světě propadl hanbou.
Bolest trvala a večer jsem takto navštívil koncert System Of A Down na Výstavišti. A tam se stal zázrak. Neustále jsem se pohybem hlavou na pravou stranu přesvědčoval o tom, že to opravdu nejde. Bolest byla palčivá, nesnesitelná, prostě na hovno.
Při vystoupení předskupiny Flogging Molly jsem se zamyslel a řekl si, že hudba přece léčí.
Byl to mžik, pak jsem zase myslel na rozepsanou závěť (Komu já ta cédéčka poukážu? Tak velkého nepřítele přece nemám.).
A pak se to stalo. Otočil jsem hlavou do prava a… bez bolesti. Zpotil jsem se radostí a celý koncert jsem pak radostně otáčel hlavou doprava. Asi jsem pro okolí vypadal jako zasloužilý majitel Alzheimerovy choroby, ale bylo mi to jedno.
Jsem si jist, že mou bolest Lucie Bílá odblokovala a Flogging Molly ji vyléčili. Hudba přece léčí.

P.S.: Pak mi ale nějaký píčus v tričku Iron Maiden dupl na nohu. Ozvala se palčivá, nesnesitelná bolest…



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)