White Lies pod vlivem osmdesátek

Mnoho hudebních fanoušků srovnává britské White Lies s americkou formací The Killers. Dosud to kapku pokulhávalo, a to zejména kvůli atmosféře skladeb obou skupin. S albem Big TV, třetím v diskografii White Lies, je to ale porovnání docela trefné.
Londýnská trojice přináší ve svých nových písních více optimismu než dosud. Zatímco se především na předešlé album Ritual (2011) držela v oblasti post rocku, novinka v sobě má více světla a termín rock nahrazuje termín pop.
Nové skladby totiž mají klenutější melodické linky, které jsou tak výrazné, že překonávají koncept textů postavený na nepříliš úsměvných příbězích dvojic, které se přestěhují do velkého města.
Sotva lze pochybovat o tom, že White Lies berou inspiraci v hudbě osmdesátých letech minulého století. Bylo to tak vždycky, ale zatímco na předešlých albech se dotýkali nálad těch časů, teď přijímají z té doby zejména plnost a vyspělost melodií.
Zdá se, že to pro konečnou podobu písniček byla dost zásadní podmínka. There Goes Our Love Again, Getting Even nebo Big TV jsou nesporně skladby, které mají přinejmenším hitparádový potenciál.
Big TV je album, které stojí na kytarově a klávesové melancholii tažené naléhavým a velmi charakteristickým zpěvem. Vyčíst mu samozřejmě lze nepůvodnost i neschopnost dát jasné kontury všem písničkám. Pro White Lies je to ale kolekce, která jí dává mandát být dál.

White Lies: Big TV
Universal Music, 45:12
Hodnocení: 80%

(Tato recenze vyšla 28. srpna v deníku Právo)



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)