Netušené esemesky od Boba

O víkendu mi udělal radost Izzy ze skupiny Doga, který mi těsně před nedělní druhou ranní napsal: „Dedecku, napsal jsi nadhernou knizku!! Myslim o nas!!!“
Jde o naši společnou práci, knihu o historii skupiny Doga. Ač objektivně nutno přidat k takové zprávě minimálně kapku alkoholu, člověku to udělá radost.
Občas se mi ale stane, že mi přijde esemeska od někoho, koho neznám, někdy z neznámého čísla. Je to buď omyl, anebo se po čase ozval někdo, jehož telefonní číslo nemám uložené.
Před časem jsem dostal zprávu, v níž stálo: „Rosnicko, noc s tebou byla skvela! Bob.“
Odpověděl jsem: „Bobe, to bude zrejme omyl, jmenuji se Jaroslav Spulak a asi jste si spletl cislo. Presto ke krasne noci s Rosnickou gratuluju. Jaroslav Spulak.“
Za okamžik mi přišla odpověď: „Jen se nedelej. Dnes vecer?“
Já na to reagoval slovy: „Ja se nedelam. Jmenuji se Jaroslav Spulak a vy pisete zrejme na spatne cislo. Dnes vecer ne.“
Po asi pěti minutách mi dorazila tato slova: „Mrcha. Sorry.“
Má reakce nemohla být jiná: „Hodne stesti, Bobe.“
Víc jsem po tom nepátral. Rosničku jsem neodhalil.

Šloufova šokující slepota

Když jsem dnes ráno sedl na ostrově Kos do letadla společnosti Travel Service, letušky mi za tu odvahu poskytli český deník – konkrétně Lidové noviny. Na titulní stránce jsem zahlédl foto Miroslava Šloufa, lobbisty, který stojí za návratem ochmelky Zemana do vysoké politiky. Tak moc stál o to, aby se staroch vrátil (a to rovnou na Hrad), až na to doplatil a byl jím od moci odkopnut jako prašivý pes.
Přečetl jsem si se Šloufem rozhovor a dospěl jsem k závěru, že byť má za sebou dost politických úspěchů, i když bych jej za ně nejraději nakopal do zadnice, je až dětsky naivní.
Na jednu stranu o Zemanovi v tom rozhovoru mluví jako o chytrém politikovi, na druhou stranu prozrazuje, že mocipán má problém najít v cizí budově i po letech cestu na hajzl (chytrolín si nepamatuje cestu k mušli, nevylučuje to druhé první?). Šlouf teď ale především fňuká, že ho ochmelka Zeman odkopl, že se obklopil jinými a že mu přece dost pomohl na to, aby se něčeho takového nikdy nedočkal.
Je v tom ale nehorázná naivita, řekl bych až sociální hloupost. Zeman už několikrát ukázal, že mu jde jen o chlast, moc a sebe samého – říká se tomu Kykynův syndrom, v podstatě je to postižení nadměrným narcismem. Je tedy šokující, že tak zkušený šíbr, jakým Šlouf je, nečekal, že jakmile bude mít Zeman vyhráno, nebude dělníka, který pro něho předtím makal, potřebovat, protože by mu mohl přerůst přes hlavu. Jestliže Šloufovi za všechnu předešlou práci ani nepoděkoval, dobře mu tak. Je to daň, kterou lobbista platí za bezbřehou naivitu, s jakou si myslel, že Zeman bude jeho kamarád na život a na smrt.
Slepý si často natluče.

Velký zátah na zloděje, čili poslední zpráva z Kosu

Možná vás mé informace z pobytu na ostrově Kos nudí. Jistě proto, že jsou v podstatě čistě osobní, a jediné, co si z nich můžete odnést, je naléhavé varování pitomce, který natrefil na falešnou vějičku cestovní kanceláře Fischer o tom, že mu v hotelovém komplexu Asteras Resort 10, kousek od městečka Kardamena, bude dobře.
V zásadě máte pravdu, omlouvám se, že vám sděluji preludia o tom, jak umí Řek připravit našince o peníze, chuť odpočívat, dobré zažívání a také sluch. Přesto dovolte ještě jeden příběh.
Hostitelé v Asteras Resortu 10 se drží prastarého pravidla, že kdo je lempl, odhaluje se každým dalším krokem, ač se třeba snaží, aby to tak nebylo. Tentokrát velkoryse pominu, že idiotskou výtahovou hudbu už nepouštějí jenom u bazénu, ale také v lobby baru, kde právě smolím tyto řádky. Z repráku tu řve nějaký řecký zpěvák, po jehož výkonu jsem vůbec netoužil.
V pondělí ovšem přišli naši hostitelé s nečekanou aktivitou, která nám měla pobyt ještě více znechutit. Když jsme v jednu odpoledne s preventivně kyselým úsměvem vpluli do jídelny s tím, že si zobneme trochu srágor, které tu vaří (ale opravdu jenom trochu, abychom neumřeli hlady), přišel za námi nejdřív pingl – jinak slušný chlapec – s tím, že jsme si ráno vyzvedli balíček, takže na oběd nemáme nárok.
Podotýkám, že jsme si balíček nevyzvedli, a také upozorňuji, že balíček, který je náhradou za oběd v případě celodenního výletu mimo hotel, tvoří suchý toust s jedním kolečkem salámu a plátkem sýra, tvrdé zelené jablko (případně červené, měkčí), sladké pitíčko v krabičce a půllitr vody. Dohromady akorát tak dobré na to, abychom se před takovým dárečkem skryli pod stůl.
Když jsme pinglovi řekli, že jsme si žádný balíček nevyzvedli, protože nejsme sebevrazi, poštval na nás razantnější recepční. Řekyně, která by za normálních okolností mohla být příjemná sparingpartnerka pro hru flaška, opakovala již slyšené – na oběd nemáte nárok, už jste si vyzvedli balíček. Nejprve jsme jí klidně řekli, že se plete. Ona však tvrdila, že si nás pamatuje, což mě rozlítilo, neboť si tím pádem pamatuje hovno.
Řekyně ale trvala na svém, takže jsem musel zvednout hlas. Také si myslím, že se taková věc neřeší na place uprostřed jídelny a za přítomnosti dalších hostů. Nebýt u této hádky dvě ženy a být Řekyně Řek, asi bych mu dal normálně chlapsky přes hubu. Přísahámbohu.
Skončilo to tím, že Řekyně na prosazování blábolu o tom, že jsme si vyzvedli nechutný balíček a ještě si drze zašli na oběd, po chvíli (vida náš odpor) rezignovala a my si – sledováni okolím jako potencionální zloději – dali špetku toho dlabance, který nestál tradičně za nic.
Mimochodem, Kos je krásný (jeho krása ale končí v hotelu Asteras Resort 10), ale v něčem se přece jenom velmi podobá Praze. V čem? Je tu hromada Rusů. Tady se ale zatím nechovají tak, že jim to tu všechno patří.
Z Kosu je to všechno, leda by se ještě něco podělalo. Nashle v ruské Praze.

Zoufale nepůvodní Avenged Sevenfold

Američané Avenged Sevenfold jsou za oceánem velké rockové hvězdy. Začínali jako horrorpunková kapela. Bylo to trochu legrační, ale mnozí novináři tvrdí, že je to to nejlepší, co kdy udělali.
Později se z nich stala metalcoreová formace, tedy velmi razantní a nesmlouvavá, co se hudebního výrazu týče. Postupem času se posunuli k heavy metalu, který v aktuální neortodoxní podobě prezentují dodnes.
Dnes jsou považováni za nástupce Metalliky. Jistě především proto, že se jejich nové skladby těm od thrashmetalového kvarteta dosti podobají: zvukem nástrojů, razancí, pěveckými linkami a také výrazem zpěváka M. Shadowse.
O této podobnosti lze pozitivně říct jenom to, že je dobré učit se od nejlepších. Když ale skladba This Means War nepokrytě připomíná metallikovskou Sad But True a další nápěvy jsou také velmi povědomé, je to otrava.
Metallica nadto není jediným inspiračním zdrojem. V určitých pasážích jsou slyšet postupy jako od Guns N’Roses, v dalších zase cosi z Kinga Diamonda a Acid Rain zní, jako by ji nahráli Queensryche.
Mix toho všeho jsou Avenged Sevenfold. Profesionální ve hře i zpěvu, jinak ale zoufale nepůvodní.

Avenged Sevenfold: Hail To The King
Supraphon/Warner Music, 53:24
Hodnocení 40%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 21. září 2013)

Nejlepší věci jsou na Kosu zadarmo

Půjčíte si čtyřkolku, ponoříte hlavu do ochranné helmy, načepujete pár litrů benzinu za pár eur a vyrazíte na výlet po ostrově Kos. Když jste trošičku pozorní, neuniknou vám krásy, které nevymyslíte. Třeba pohledy na kouzelně modré moře, zátoky, stará města a hrady, domorodce v jejich snědé kůže i buňku velkou jako lokálka ze Starkoče do Broumova hrdě pojmenovanou „Super Market“. Uvnitř samozřejmě bez pečiva, sotva se tam vejde prodavač.
Když se vracíte, máte pocit, že Bůh se narodil na ostrově Kos. No, a pak zaparkujete přehřátou čtyřkolku na parkoviště hotelu Asteras Resort, vyzvednete si na recepci klíč od pokoje 803, vyjdete k bazénu (kolem něhož do pokoje projít bohužel musíte), a u něho pořád vyhrává pitomá moderní hudba jako na pouti v Dolním Prdelově, do rytmu se před svou nedrobnou madam vlní obtloustlý Polák v růžovém tričku, kterého idiotský remix písničky R.E.M. evidentně neuráží, a je tu realita zaplacené dovolené.
Po remixu přijde další eurodisko, pak další a další, a celé to jede až do noci. U toho hluku, který jednou civilizaci pobije, se leckdy musíte i najíst, protože malinkatá jídelna hotelu (čtyřhvězdičkového, podotýkám) nepojme ani polovinu lidské kapacity, kterou se rozhodla narvat do svých komáry osídlených pokojů.
Nadto se v té jídelně stojí fronta nejenom na to, až se uvolní místo u stolu (pokud tedy nechcete mnohdy mdlou stravu požírat u idiotských remixů hezky romanticky u bazénku), ale také na smrduté umělohmotné pohárky. Sedm lidí přešlapuje u postmixu s nápoji podivné chuti, obsluha jim po deseti minutách přinese dva pohárky, náležitě smradlavé, oni se o ně poperou a dva z nich jsou vítězové. Zbytek čeká dál.
Také se v Asteras Resort umoudřily televizory. A byl to krásný dárek, vždyť nerozmazaný a nezrnící program je v nabídce hned jeden: zpravodajský kanál France24. BBC už zrní, RTL ještě víc, ruský zpravodajský kanál docela jde (Rusové si to vždycky uměli zařídit), ale další čtyři kanály už nejsou skoro vidět ani slyšet. Toť vše. Nabídka satelitních televizních programů v Asteras Resort je jeden ostrý a asi osm rozmazaných. Ale kdybyste chtěli vidět třeba fotbal, můžete jít do městečka Kardamena. Je to patnáct minut chůze, krásná procházka.
Všeobecným zlem jsou takzvané švédské stoly, chcete-li bufety. V Asteras Resortu škodí světu dvojnásob, neboť byť je poživatelných jen padesát procent potravy (ono se dá sníst všechno, ale padesát procent jídla vám prostě nechutná), drtivá většina rekreantů se cpe k prasknutí. Například otylá Polka… Nejdřív si šoupla na talíř dva vinné závitky a já si řekl, že je fajn, že drží dietku, protože když to takhle vydrží dva roky, mohla by se dostat na sto deset kilo živé váhy. Poté si ale dovlekla plný talíř jídla, aby teprve u stolu zjistila, že pozřít lze jen těch padesát procent. Zhltla je, a když s údivem zvěděla, že některé kusy stravy nežere ani potulný pes, který si do čtyřhvězdičkového hotelu chodí ke stolům pro dlabanec přímo z rukou rekreantů, nechala to na talíři. Odpad tedy byl padesát procent.
Tlustý rekreant ze země s divným jazykem, vážící snad rekordní čtyři metráky a chroptící znavením při každém nevinném pohybu, si navršil pokusů o jídlo hned dva talíře. Snědl s bídou půlku jednoho, zbytek putoval do odpadu. Za takové plýtvání by dotyční zasloužili povinný půlroční hladomor, ačkoli připouštím, že podobně s jídlem šeredí i hubeňouři.
Prostě: to nejskvělejší na takovém zájezdu od Fischera na Kos je mimo hotel a zadarmo. To, za co platíte, stojí vyjma cesty tam a zpět za starou bačkoru.
A to jsem se dnes vyspal dobře.

Gipsy.cz na novince už tolik nejuchají

Radoslav Banga, zpěvák a hlavní autor skupiny Gipsy.cz, si prošel těžkým obdobím života. Osobního i uměleckého. Před dvěma lety se mu rozpadla kapela a on uvažoval o tom, že s hudbou skončí.
Byla to jeho tehdejší přítelkyně, dnes manželka Veronika, která jej přesvědčila, že má smysl pokračovat v započaté práci dál.Banga sehnal nové muzikanty a vznikla kapela, která s ním vstoupila do další etapy jeho tvorby.
Okolnosti totiž přinesly řadu smutných událostí, například smrt manažerky nebo odchod starých přátel. To všechno Bangu poznamenalo natolik, že se to objevilo v nových písničkách.
Na desce Upgrade už Gipsy.cz za každou cenu nejuchají. Neže by od tohoto způsobu prezentace odešli úplně, k podstatě jejich muzikantství to patří. Přibyla ale vážnější témata, volnější melodie i temnota. Navíc by se příliš opakovali.
V písních se také odrazil vztah Bangy k jeho ženě. Řada z nich je ryze láskyplná, přičemž
vrcholem v tomto ohledu jsou Odraz v očích a Vlasy pode mnou, balady s otevřeným srdcem. Novou atmosféru přináší i Mrtvá nevěsta, nejtemnější skladba na albu, která v sobě má napětí i chvíli hudební radosti.
Desce nicméně schází výstavní písnička. Taková, která by měla funkci singlu, lépe přesvědčivého hitu. Upgrade je totiž v první řadě záznamdoby přechodu od rozjuchaných časů k vážnějším. Nebyl na něm prostor pro kalkul, což se cení. Je jen otázka, jestli Gipsy.cz nebudou muset na koncertech sázet na písničky starší.

Gipsy.cz: Upgrade
Bangatone Records, 40:55
Hodnocení: 60%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 18. září 2013)

Placebo už to zásadní řekli

Jak dlouho je možné zpívat o temných odstínech lásky a překračovat při tom nástrahy naivity (občas do nich i spadnout)? A jak dlouho je možné exaltovaným hlasem vykřikovat do světa její tisíceré příběhy? Odpověď zná britská skupina Placebo. Podle ní je to možné devatenáct let. V příštím roce bude slavit dvacítku.
Loud Like Love je sedmé album v její diskografii a i v něm kapela popisuje lásku. Podle ní je v křiku dítěte, oslavě fotbalového vítězství i v tichu, v němž dva vědí, že se milují. V textech je to zkrátka už na malý sociologický rozbor.
Stereotyp tvorby skupiny Placebo má samozřejmě svá úskalí. Skladby na novém albu se totiž nijak zvlášť neliší od těch, které už trojice na minulých deskách vydala. V jejím aktuálním zvuku jsou kytary Briana Molka podbarveny klávesovými plochami a řadou efektů, které původní kytarový sound vnášejí do atmosférických rovin. Živí to naději, že na to jde kapela moderně.
Loud Like Love nabízí několik různých nálad. S nimi však i v podstatě neměnný vokální projev Briana Molka a naději být poplácána po zádech za stylovou věrnost. To podstatné Placebo ale řekli na prvních třech albech. Pak už to byla přece jenom trochu nastavovaná kaše.

Placebo: Loud Like Love
Universal Music, 47:22
Hodnocení: 60%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 17. září 2013)

Dá se ale přes to přenést…

Za dovolenou dnes zaplatíte poměrně velké prachy, alespoň v mém rozpočtu je dovolená pořádná černá díra. Takže když řízením osudu musíte v září odjet o pár dnů později, je to tím pádem o něco levnější a máte pocit, že jste na cestovku – v tomto zcela konkrétním případě Fischer – vyzráli, není to tak. Ona vás vždycky doběhne.
Jen tak na okraj mě překvapuje, jak byli cestující, mnohdy s malými dětmi, na palubě letadla společnosti Travel Service klidní i přes to, že nedávno odvysílala Prima reportáž o tom, jak se tato společnost snaží dosáhnout co nejvyššího zisku za cenu toho, že její letadla nejsou technicky úplně v pořádku, ale létají a létají. Budiž, nevadí mi, že jsem se na palubě modlil k Bohu jediný. Možná byla chyba u mě. Schází mi letový trénink.
Na řeckém ostrově Kos, kam mě Travel Service nakonec úspěšně dopravil, nám po přistání v půl osmé našeho času průvodkyně od Fischera řekla, že nás na hotel pustí až ve tři odpoledne. Do té doby budeme tvrdnout v recepci, anebo můžeme jít někam cournout. Tvrdli jsme v recepci a kolem ní, a na pokoj nás milostivě pustili ve tři čtvrtě na tři.
Tam už nebylo tak těžké zjistit, že satelitní televize (je v ceně) nefunguje. Když jsem to nahlásil v recepci, dámě to bylo evidentně jedno, ale zahlásila něco v tom smyslu, že na to nechá někoho juknout. Prd. Takže jsem to zopakoval jejímu zrzavému kolegovi, který měl službu po ní. Prý se na to podívá. Prd. A tak jsem to druhý den přeříkal delegátce Fischera Editě. Jasně řekla, že to zjistí, a zeptala se v recepci. Tam jí mně již dobře známá jukna nakukala, že je to problém v nějaké satelitní síti. Znamená to, že třetí den televize nejde a na každý nový dotaz, který s mimořádně nemilým úsměvem v recepci vznesu, dáma zamele, že neví. OK, tak to divadlo dáme až do konce pobytu. Já se budu ptát denně a reprezentantka země, v níž lidé ještě pořád drží tři hodiny denně siestu, byť jsou ekonomicky v čoudu, bude mlžit.
Abych byl konkrétní, hotel na Kosu se jmenuje Asteras Resort a má čtyři hvězdičky. To už jsem dámě připomněl. Odpovědí mi bylo zamekotání. Hvězdička sem, hvězdička tam.
Na pokoji 803, který je sympaticky daleko od vtíravých písniček znějících z reproduktoru u malého bazénu za hotelem, je urvané prkénko na hajzlu, takže když do toho jdete naplno, kloužete prkénkem po míse a možná spadnete. Je potřeba to hlídat.
V Asteras Resortu si myslí, že když bude u bazénu celý den hrát hudba, respektive muzak (tedy hudba odpadová, do výtahu a tak), bude to sexy. Ten rambajz bych nikomu nepřál. Myslím, že hrdina Rudišovy knížky Potichu to řešil přestřižením drátu vedoucího do reproduktorů…
Celý zájezd je all inclusive. V Asteras Resort to znamená, že vám z postmixu i přes den namixují nápoj. Postmix ale moc nefunguje, takže je výsledná šlichta někdy moc sladká, jindy je cola žlutá a když si dáte vodu, máte pocit, že si v ní majitel hotelu myje fusekle. Prostě hnus.
Největší zlo je ale kafe. K jeho výrobě došlo nejspíš tak, že zbytky kávy z odpadkových košů z celého ostrova (ono jich tam moc není) zalili vodou po majitelových fuseklích. Asi něco, jako když polykáte vlastní sliny poté, co jste tři hodiny předtím spořádali kofilu, a namlouváte si, že je to dobrá brazilská káva.
Veškeré nápoje v Asteras Resort lijí do umělohmotných pohárků, které jsou – slušně řečeno – zasrané. Je lépe k nim nečichat. Jsou v nich cítit ponožky a něco jako pižmo špindíry. Prostě je lépe si vodu zakoupit v hotelovém obchodu (kvůli tomu tu ostatně nejspíš je) a na all inclusiv se vykašlat.
Mimochodem, tak slavná cestovní kancelář, jakou Fischer je, mohla ještě před odjezdem svým klientům sdělit, že v pokojích s nefungující televizí jsou hejna komárů, a tak pokud se budou chtít vyspat, bude je to stát další eura navíc za přípravky na jejich eliminaci. Což o to, já si to přečetl v jedné recenzi. Ale ten poštípaný chlapeček, který má několik fleků v obličeji a jistě ho to na dovolené s rodiči nepříjemně svědí, to prostě nevěděl.
Je tu samozřejmě možnost, jak tyhle drobounké nedostatečky přehlédnout. Prostě si vzpomenout na to, že jsme nazí přišli na svět a nazí odejdeme, takže se na všechno povznést a užívat si krásného moře a padesáti procent jídla, které se dá v Asteras Resort strčit do huby.
Já se ale zrovna špatně vyspal.

Album Hlasy písničky Richarda Müllera osvěžilo

Zpočátku to vypadalo až příliš odvážně. Záměr slovenského zpěváka Richarda Müllera a vokální skupiny Fragile přezpívat Müllerovy písničky bez nástrojů, pouze s pomocí hlasů, nevyhlížel až tak zajímavě. Spíše jako experiment.
Bylo navíc třeba kompletně překopat jejich aranže, zbavit se závislosti na originálu a také zvuku nástrojů, které skladbám mnohdy opravdu zásadně (vedle melodie a zpěvákova charakteristického hlasu) dotvářely vizáž.
Stalo se. Údajně trvalo vytvoření nových aranží pro jednu písničku minimálně tři dny. Po poslechu alba Hlasy, které dnes přichází na trh, je zřejmé, že práce na aranžích i vokálních linkách byla odvedena výborně. Müller a Fragile dotáhli původní písně k tvaru, který je poctivý, příjemný, v mnoha případech jednoduše hezký a zdařilý.
Na desce nezní jediný hudební nástroj. Byť je slyšet rytmika, tu a tam se ozvou klávesové nástroje a někde i dechy (Po schodoch), pokaždé je to zvuk, který kdosi ze skupiny Fragile vytvořil ústy. Tím se aranže písniček vyhnuly prostotě, kterou by možná vytvořily pouhé zpěvy. Takto jsou pestré, tepají muzikantstvím a dýchají lehkostí.
O kvalitách vokální skupiny Fragile není pochyb. Jsou v ní zřejmě nejlepší slovenští vokalisté, mistři v každém ohledu své práce. Výborně k nim ale zapadl i Müller. Ať už tím, že má natolik osobitý hlas, že ve školených a profesně čistých partech svých kolegů při vyslovení každého písmenka doslova září, nebo tím, že se o pěvecké party poctivě rozdělil s lidmi z Fragile.
Případnou potřebu zpívat všechno, co zpívá na svých albech, podřídil záměru aranžéra Braňo Kostky, šéfa Fragile, připravil na poslech pestrý materiál. Tohle uskromnění se písním funkčně prospělo.
Skladby na albu ctí originál, jasně drží původní melodii, ale při tom pobíhají kolem základní linie a nabírají atmosféru krásy nádherně sezpívaných vokálů i radosti z toho, jak to výtečně vypadá.

Richard Müller a Fragile: Hlasy
Universal Music, 58:00
Hodnocení: 85%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 16. září 2013)

Arctic Monkeys zrají

U britských Arctic Monkeys se toho v posledních letech stalo mnoho. Začalo to postupnou změnou image a skončilo zvukovým posunem, který je na pátém albu AM patrný. Přináší vyzrálý, podmračený a současně sexy materiál tak, jak by to na současné scéně mělo být.
Už zahajovací Do I Wanna Know? je velmi vzrušující, hit doby, bezstarostná kompozice se silnou melodií, která svým universálním zvukem dává pocit poslechu garážové kapely i bloku středoproudého rádia.
Alex Turner, zpěvák a kytarista Arctic Monkeys, také hlavní autor, byl v době vydání debutu Whatever People Say I Am, That’s What I’m Not (2006) talentovaným, leč neuchopitelným dítkem britské scény. Dnes připomíná Elvise Presleyho a Johna Lennona v jednom. Ctí kořeny rock’n’rollu, má cit pro melodii, atmosféru i aranže. V nich je i místo pro bohaté vokální linky nebo změny nálad písniček.
Přitom to není album překombinované a přetechnizované. Napovídá, že i méně mnohdy znamená více a že ne vždy musí být dobrá písnička zjevná na první poslech.
Závěrečná I Wanna Be Yours je pak skutečnou zlatou tečkou alba. Je to mainstreamový tahák, který se může postavit vedle nejlepších písní Coldplay, The Killers či Kings Of Leon.
Paradoxní při tom je, že novinka není lepší než „kultovní“ debutové album skupiny. Možná proto, že mělo neopakovatelnou atmosféru a přišlo v době, kdy ostrovní scéna volala po oživení. Na AM se kapela tlačí tam, kam všichni. U debutu šlo o to být.

Arctic Monkeys: AM
Domino, 41:43
Hodnocení: 80 %

Poslechněte si album Arctic Monkeys:

http://www.youtube.com/watch?v=hxpNFhsKX1E

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 14. září 2013)