Cage The Elephant míří do mainstreamu

Jen zřídkakdy se stane, že se nějaká kapela zbaví svých dosavadních předností a namíří si to úspěšně rovnou do mainstreamu. Americké formaci Cage The Eelephant se to stalo. Vydala skvělé album Melophobia.
Předešlé dvě desky této formace z Kentucky charakterizovala nezměrná divokost, energie, která byla při prezentaci skladeb skoro až fyzicky hmatatelná. Byl to její poznávací znak, cejch, jenž dával jasně najevo, že tahle kapela umí hrát punkově, sexy a také blues.
Na albu Melophobia se přehršle energie dobrovolně vzdala. Hodila za hlavu punkové jiskření a vztek a přetavila je v – na své poměry – uhlazený alternativní rock. Možná dokonce alternativní pop, protože tohle album přináší hned několik velmi okouzlujících písniček.
První dvě navazují na to, co kapela dělala na předešlé nahrávce Thank You, Happy Birthday (2011). Skladby Spiderhead a Come a Little Closer jsou postaveny na tepavé baskytaře, garážovém zvuku, nicméně mají navíc silný melodický potenciál.
Obyčejně tyto náznaky v úvodu alb ještě neznamenají, že se s kapelou stalo cosi podstatného. Cage The Elephant ale pokračují v krasojízdě dál. Skladba Telescope je mírnější zvukem, hladí svou popovou naivitou, má příjemnou atmosféru. It’s Just Forever je hit ve svém refrénu (hostuje v ní americká zpěvačka Alison Mosshartová z The Kills) a Take It Or leave It je hit od první chvíle, stejně jako později zařazená Hypocrite.
Co na tom, Matthew Schulz není zpěvák, který by posluchačům vytřel zrak svým rozsahem. Je přirozený, citlivý a dojemný ve výrazu, zvláště v momentech, kdy se pokouší divoce hulákat.
Druhá polovina alba přináší také mnohá pozitivní překvapení, zvláště v tom, jak tahle kapela spojila garážový zvuk a aranže se silnými melodickými linkami, jistě i v tom, jak to chvílemi vypadá, že zazpívat nějaký složitější úsek pro ni bylo nad síly, dokonce i ve studiu.
Je to velmi dobré album, zážitek z přerodu rockové kapely, která u sebe našla větší potenciál, než se od roku 2006, odkdy existuje, zdálo.

Cage The Elephant: Melophobia
RCA, 37:23
Hodnocení: 85%

(Tato recenze vyšla na serveru Novinky.cz 27. října 2013)

Poslechněte si album Melophobia:

Jeden s nádechem anglického humoru

Dostal jsem se k jednomu vtipu, který mi zvedl náladu, a tak se o něj s vámi – s dovolením – podělím.

Padají Klaus, Zeman, Kalousek a Nečas ze stometrového mrakodrapu. Víte, kdo dopadne první?
???
Neřešte to. Dejte chladit šampaňské.

Kreyson se vrátil tam, kde skončil

Skupina Kreyson vydala nové album po dlouhých osmnácti letech. Mohla to být velká událost, pro věrné fanoušky kapely koneckonců jistě je. Nahrávka Návrat krále však bohužel nepotvrdila ambice, které by kapela významu Kreysonu měla mít.
V roce 1995 vydal Kreyson album Zákon džungle. Rok poté se však kapela rozešla a následujících deset let nic nepodnikla. Když se pak v roce 2006 znovu spojila, stál v jejím čele opět charismatický Ladislav Křížek, tentokrát již poznamenaný změnou životní filozofie a přilnutím k náboženství. Každý další krok kapely to výrazně poznamenávalo – v dobrém i zlém.
Formace si při následujících koncertech zjistila, jak velký zájem o ni je, a jakmile bylo jasné, že její nová existence má smysl, rozhodla se nahrát čerstvé album. Vyšlo před pár dny a jmenuje se Návrat krále.
Kreyson je realizoval v nahrávacím studiu ve švédském Vasbergu pod produkčním dohledem tamního producenta Andyho La Rocqueho. To mu zajistilo velmi dobrý zvuk a zřejmě i tradiční metalové aranže skladeb, které svou podstatou stráží stavební kameny, jež klasický heavy metal má.
S tím je ale současně časová potíž. Kdyby Kreyson nahrál album Návrat krále hned v roce 1996, bylo by vše v pořádku. Od vydání jeho posledního díla ale uplynulo osmnáct let, což je doba, během které se i metalová hudební scéna pohnula kupředu, zejména po stránce zvukové a aranžerské. Kreysonu se ovšem nic takového nepřihodilo, a tak vydal desku, která je autorsky i aranžérsky dost archaická. Tím pádem je předvídatelná a trochu těžkopádná.
Moc jí nepomohly ani texty (například sociálně laděný My jo, a vy je nenápaditě polopatický), v nichž někdy hrají prim fráze (Ztrácím, Možná) a jindy těžko uchopitelné duchovní mudrování (Otevři oči, Archanděl Michael).
Nedostatky alba nicméně vyrovnávají velice slušné výkony muzikantů, korespondující s výše naznačeným metalovým tradicionalismem, a spolehlivý a ve výškách pořád ještě dost jiskřivý hlas Ladislava Křížka.
Boj o nové příznivce to bude nicméně těžký. Tím spíš, když obal desky tvoří trochu infantilní obrázek Archanděla Michaela spojený s logem kapely a tušením, že podobné obaly patří hluboko do osmdesátých let minulého století, do doby, kdy byla nová metalová vlna skutečně nová a hravá.

Kreyson: Návrat krále
Petarda Production, 46:24
Celkové hodnocení: 55%

(Tato recenze vyšla na serveru Novinky.cz 29. října 2013)

U Nightwork je vše při starém. Bohužel

Navenek to vypadá, jako by vše, co udělá skupina Nightwork, bylo k popukání. Alespoň podle reakcí diváků na koncertech, stejně tak podle popularity, které se těší lidé z kapely.
Skutečnost je ale jiná, zvláště po vydání nového alba Čauki Mňauki, které by na nějaký čas mělo být v diskografii šestice poslední. Řada věcí k popukání není, řada není ani veselá, byť se o to členové této hudebně-kabaretní party křečovitě snaží.
Přitom by nemuseli. Například seriózněji pojatá PíseňOlásce – pěkně zaranžovaná a citlivě podaná – ukazuje, že možná mají pravý autorský potenciál jinde, než jej dosud hledali.
Filozofie Nightwork je nicméně následující: napsat stěžejní písničku, na albu ji obklopit dalšími zbytečnými a spoustou produkční vaty, dát tomu příběh a pak s tím vyrazit mezi lid. Funguje to skvěle, popularita Nightwork brala pracovitým a hudebně hloubavým dech i chuť.
Na novince ale píseň podobná Globálnímu oteplování nebo Teplákům není. Je to spíš série nevýrazných nápadů, které se rozšířily do podoby písničky, vzaly si na cestu obligátní výplň a všechno doplnily texty, které možná někomu připadnou veselé.
Písničky na desce s pitomým názvem Čauki Mňauki mají nicméně velmi slušný zvuk a ani některé hudební nápady nejsou k zahození. Osvěžením je exoticky znějící Brazilia, příjemná je „filmová“ Čekám na signál.
Závěr alba – v podobě diskotékové dupárny 4-3-2-1 Tancuj (Panáčky) a swingově ovanutá Čauki Mňauki – je naopak tak plytký (v hudbě a hlavně v hloupých textech), že jednoho napadne mít radost nad tím, že to tahle parta na čas zabalí.
Lze pochopit, že Nightwork našli na české scéně prostor, do kterého se svou výše popsanou filozofií vstoupili a uspěli. Za zlé jim však lze mít to, že se během své existence pokoušeli dělat kabaret, místo aby kromě toho dali průchod svému hudebnímu a pěveckému talentu a napsali i písničky, které budou tak dobré jako PíseňOlásce na této desce.

Nightwork: Čauki Mňauki
On Air Music, 48:08
Hodnocení: 50%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 26. října 2013)

Vyřízeno, prohra nemohla být drtivější

Je po volbách a naplnila se má slova: všichni jsme prohráli, a to totálně, drtivě. Populistické strany (ANO a Úsvit) urvaly v parlamentu čtvrtinu, komunisté posílili, socani nezvítězili tak moc, aby to stačilo na klidné vládnutí.
Naprosto chápu lidi, kteří volili ANO či Úsvit přímé demokracie, stejně tak lidi, kteří volili sociální demokracii, komunisty a KDU-ČSL. Po tom marasmu, který do české politiky vnesly Topolánkova a Nečasova vláda v čele s Kalouskem, se každý, kdo se netváří jako zkorumpovaný idiot, českému voliči hodí. Vůdci výše zmíněných stran se sice tváří všelijak, nikdo ale jako zkurumpovanec.
Tragická Miruna Němcová z ODS působí svými nářky dojmem drogami vymleté makovice. Nechápe třeba, proč lidé dali hlasy možná agentovi StB Babišovi. Odpovím za ně: Babiš v politice ještě nic neposral, zatímco ona a její slavná partaj podělaly, co se dalo, zasely sociální bouře, kradly a ona osobně pro všechno zvedala svou špinavou pracku. Miruna také z neúspěchu ODS viní Zloděje Kykynu, který ve svém politováníhodném životě užívá pseudonym Václav Klaus. Prý její stranu před volbami poškodil tím, že jí přál nepokrytě neúspěch. Zvláště to ničí ji, která mu tolik a vždy hluboko a ráda zalézala do řiti. Jenomže co jste čekala, milá naivko? Že se Kykyna zachová čestně? Pokud ano, jistě byste za svou neprozřetelnost zasloužila vyprášit kožich.
Sestavit funkční koalici bude složité. Tím spíš, když politikou a diplomacií nepolíbený Babiš ještě v době sčítání hlasů tvrdil, že nepůjde do koalice s nikým a bude jen prosazovat potřebné zákony. Zdá se ale, že mu po tom televizním rozhovoru jeho za prachy najatí spolustraníci konečně vysvětlili, že v opozici ve sněmovně prosadí leda tak hovno.
Mimochodem, neděsí vás představa, že tenhle muž bude naši zemi reprezentovat v zahraničí? Pro upřesnění: tato otázka není určena voličům ochmelky Miloše Zemana, protože ty neděsí vůbec nic!
Jisté se mi zdá jen to, že se ministrem financí případné příští vlády stane další slavný český alkoholik a politická šlapka Mirda Kalousek. Půjde s každým, touha po moci a levném parlamentním chlastu jsou příliš silné. V minulosti už kývl kdekomu a jistě to udělá i tentokrát, protože je to zkrátka Kalousek a státní dluh umí po těch letech u vesla zvyšovat velmi systematicky, jako nikdo jiný.
Je pro mě nepochopitelné, že ti, kteří tolik preferovali jeho současnou stranu TOP 09 (v čele s dalším politickým turistou Karlem, jenž byl skoro ve všech pravicových polistopadových partajích) a dokonce ji i volili (tedy hlavně Praha, kde tahle parta podivínů vyhrála), beze studu zapomněli na to, že Kalousek chtěl v roce 2006 vstoupit do vlády podporované komunisty a dokonce to s Paroubkem oznámili národu. Tato zapomnětlivost mě děsí především u představitelů umělecké fronty, která stranu TOP 09 podporuje a tolik brojí proti komunistům (kteří tu ale objektivně po revoluci nic nezpackali, protože k tomu neměli příležitost).
Volby nicméně přinesly i pár dobrých zpráv. V první řadě se do parlamentu nedostala strana nových komoušů skrytá pod písmeny SPOZ a pokrytá svěžím bylinným dechem současného hlavního alkoholika země Zemana. Super, za to všem moc děkuji.
Stejně tak děkuji za to, že se do parlamentu nedostal náš tradiční volební kašpárek Jana Bobo Bobošíková, která je po těch letech marných pokusů někam proniknout překvapivě tak hloupá, že použila jako vábničku na voliče podporu proradného zloděje a dárce svobody sígrům Kykyny a myslela si, že to pomůže. Je fajn, že je mimo hru, ačkoliv věřím, že už teď chystá kampaň na volby příští i ty další. Jen by mě zajímalo, kde na tyhle své koníčky bere prachy…

P.S.: Já samozřejmě prohrál také. Volil jsem Stranu zelených, a bohužel to nevyšlo. Tak snad na jaře při dalších předčasných volbách (smajlík).

Jarek Nohavica zpíval i Mozarta

Osm tisíc diváků přišlo ve středu večer na první koncert Jarka Nohavici do pražské O2 Areny. Písničkář se na něm představil v doprovodu Janáčkovy filharmonie Ostrava, jak bylo v plánu, nicméně občas si na pódium pozval i svého polského kolegu, akordeonistu Roberta Kusmierského. Napověděl tak, jak bude vypadat čtvrteční vystoupení, které naplánoval odehrát ve dvou.
Nohavicovy písničky zaranžoval pro provedení s filharmonií její dirigent Marko Ivanovič. Ctil při tom atmosféru původních skladeb i poetiku textů. Kde Janáčkova filharmonie hrála v plné síle a s vervou, melodické linky Nohavicových písniček určovaly nadále směr i platnost písní. Když se zklidnila a doprovod byl spíše komorní, ponechala na odiv jejich krásu v jednoduchosti. Nerušila je, nepoutala na sebe nadměrnou pozornost.
Asi v polovině programu si Nohavica prý poprvé v životě před publikem zazpíval úvod z Mozartova Potrestaného prostopášníka aneb Dona Giovanniho nazvaný Je to hrozné sluhou být. Sám pro tuto operu přebásnil do češtiny libreto Lorenza Da Ponteho. Za to, s jakým gustem zpíval, obstál.
Přestože je zkušený umělec, který se na pódiích pohybuje už více než třicet let, bylo zpočátku patrné, že jej provází nervozita. Sám to ostatně přiznal a posléze nechtěně potvrdil, když na začátku písničky Ženy zapomněl text. Produkci přerušil, publiku se omluvil, rychle si vzpomněl a zazpíval ji na druhý pokus.
Při funkci jeho textů je jasné, že se nemohl zachovat jinak, a bylo sympatické, že se ke své chvilkové indispozici přiznal. Bylo to důležité i pro něho samotného, protože od té chvíle ponechal stranou ostych a přijal do vystoupení lehkost a radost.
Diváci v hale se postupně rozezpívávali, Nohavica tu a tam utrousil nějaký vtípek a přidal i historku o tom, jak si „zazpíval“ s Leonardem Cohenem. Nálada koncertu začala být asi taková, jako by zpíval pro zaplněné okresní divadlo, velmi bezprostřední.
Ve finále více než dvě hodiny trvajícího vystoupení už publikum notovalo nejpopulárnější písničky s ním a na závěr mu aplaudovalo.
Svému písničkáři totiž dobře rozumí. Když zpíval sám nebo jen za intimního hudebního doprovodu, bylo v hale až posvátné ticho, do kterého se ani ti největší fanoušci neodvažovali zpívat či jinak projevovat. Tak obrovskou autoritu má na české scéně málokdo.

Jarek Nohavica a Janáčkova filharmonie Ostrava
O2 Arena, Praha, 23. října
Hodnocení: 80%

(Tato recenze vyšla na serveru Novinky.cz 24. října 2013)

The 1975 nechtějí do řady

Když britští The 1975 vystoupili letos v únoru v roli předkapely krajanů Two Door Cinema Club v pražském Lucerna Music Baru, reakce na jejich minuty na pódiu byly takové, jako na většinu kapel, jejichž blok není hlavní událostí večera. Zaujali, ale nenadchli.
Sedm měsíců poté vydali své debutové album nazvané prostě The 1975. Nahrávku, s níž zaujali i nadchli, a to nejenom fanoušky britské klubové scény. Doma Británii vyšplhali na první místo hitparády, ve Skotsku také a v Americe doputovali mezi rockovými borci na osmou příčku.
Manchesterská čtveřice spojila dohromady kytarové písničky s elektronikou a potáhla je – řekněme – celofánem alternativního rocku. Při jejich prezentaci nemá ambice šokovat prvoplánovými melodickými linkami, nicméně na desce je několik skladeb, které mají vpravdě hitový potenciál.
Písničky produkoval spolu s kapelou Mike Crossey, muž, jenž má za sebou kooperaci s Arctic Monkeys nebo momentálně populárními Foals. Ponechal v tvorbě kapely inspirace popovými písněmi Michaela Jacksona, raným rock’n’rollem Rolling Stones i zvukomalebností Sigur Rós a chytře vsadil na to, že z tohoto spletence může vzniknout osobitá hudební řeč.
Magicky přitažlivá The City i melodicky nápadité Sex a Chocolate jsou kompozice, které nahrávce zajistily dostatečnou pozornost na to, aby mohla posléze vydat celý potenciál kapely The 1975. Jsou jím jak záměrně chaotické aranžérské momenty (M.O.N.E.Y.), tak vliv popových osmdesátek ovanutý současnou elektronikou (Settle Down, Heart Out) či prostý futuristický předěl (An Encouter). Z výčtu mimochodem vyplývá, že první polovina alba je vzrušující, druhá zajímavá.
Samozřejmě jsou na desce i slabší chvíle. V písničce Talk! se neustále nic neděje, Girls je plytká, byť při poslechu celkem příjemná, závěrečná Is There Somebody Who Can Watch You zase stojí pouze na zvuku piána, což je v současném hudebním světě vlastně klišé.
The 1975 nicméně nahráli různorodé album s několika povedenými písničkami, zajímavými aranžérskými nápady a záměrem vyjít za originálním zvukem. Nenašli ho zatím zcela, nicméně mají talent, se kterým nemíří jen do pomyslné fronty indierockových projektů, které se liší pouze svým názvem.

The 1975: The 1975
Universal Music, 50:41
Hodnocení: 75%

(Tato recenze vyšla na severu Novinky.cz 21. října 2013)

Prdy a beďary

Na odkrytou stěnu domu na rohu ulice, ve které bydlím, jakýsi přístroj promítá v noci hodiny. Jdou na vteřinu přesně, bavilo mě se u nich zastavit a jen tak si uvědomit, jak čas letí. Peklo, fakt letí (našel jsem další šedý chlup na hrudi).
V pondělí v noci kráčím domů z koncertu Nikagda nězabuděm na Staroměstském náměstí, na kterém nám umělci jasně řekli, že volit komunisty je zlo zel, a co nevidím. Namísto hodin na mě civí Miruna Němcová, šéfka prohnilé ODS. Nápis o tom, že je to dobrá premiérka pro zlé časy, jsem samozřejmě nebral vážně, ale představa, že bude celou noc vzhlížet z rohu mé ulice, mi přivodila něco jako žaludeční koliku.
Na tom koncertu proti komunistům se pohupoval do rytmu její stranický nohsled Bohuslav Svoboda, bývalý pražský primátor. Nikdo se s ním nebavil, on tam jen bloumal, měl na klopě placku se svou idiotskou stranou a prudil svou přítomností ty, kteří přišli zauvažovat o tom, jak dát téhle zemi lepší směr.
Pár hodin před koncertem rozdával prý agent StB Andrej Babiš na Náměstí Míru párky. Potraviny z firem, které vlastní, nestojí za nic, ale kolega, který si pro párky u Babiše byl, mi řekl, že tyhle byly skvělé. Věřím mu, myslím si, že má dostatek osobních zkušeností s hnusným jídlem. Myslím si také, že až se Babiš usadí ve Sněmovně a začne dávat zemi řád, jeho výrobky se vrátí ke starému dobrému kekelu.
Na Staroměstském náměstí se při té akci proti komoušům usadil se svým stánkem jakýsi Petr Mach, chlap bez charismatu, který vede do voleb Svobodné. Je to jeden z dalších produktů Klausovy filozofie o rozkrádání státu za světla. Vzpomínám si, jak kdysi tenhle demokrat a lidumil (myslím Macha) na jedné besedě sepsul obyčejně oděného člověka s tím, že on určitě není ten, kdo bude plnit státní kasu a platit řádně daně. Prostě si rozdělil lid podle vzhledu.
Do toho mi osoba blízká sdělila, že padesát procent národa nemá problém s Tomiem Okamurou, který ale má problém se vším.
Jak jsem už napsal, tyhle volby prohrajeme. Chtěl jsem si užívat ještě těch pět dnů naděje, které zbývají do vyhlášení výsledků. Zatím ale čelím prdům a bedrům na každém kroku.
Je mi úzko. Ale příští příspěvek už, doufám, bude veselejší.

Moderní popová mozaika Katy Perry

Tři roky trvalo než americká zpěvačka Katy Perry, jež má v dokladech zapsané civilní jméno Katheryn Elizabeth Hudsonová, vydala nové album. Z předcházející komerčně úspěšné desky Teenage Dream si totiž mohla dovolit celou tu dobu žít. Chvíle úspěchu starého odpovídá chvíli čekání na nové.
Katy Perry angažovala do práce na své aktuálce producentskou špičku i dobré spoluautory písniček. Jména Dr. Luke (chcete-li Lukasz Gottwald), Max Martin či Stargate se mohou chlubit mnoha zajímavými kooperacemi, co víc i úspěšnými.
Album Prism pak nejde v podivných šlépějích doby a nemá potřebu na úkor hudby provokovat co nejvýstřednějšími sexy texty nebo videoklipy, jak to v posledních letech ve stejné oblasti předvádějí Rihanna, Lady Gaga nebo naposledy Miley Cyrusová. Nabízí pokojný pop jednadvacátého století, alespoň pro ty, kteří životních útěchu v tomto hudebním stylu hledají.
Prochází popovou historií. Producenti se podle svého gusta opírali o různé vlivy a období, což nutno přijmout jako záměr, nikoli bezradnost. Vyhnout se určitému stereotypu je ostatně cílem každého umělce.
Zatímco je tedy písnička Legendary Lovers doslova inovativní, okrášlená závany indické i irské hudby, lehká Birthday navazuje na náladu minulé desky Teenage Dream a přináší modelový popový refrén, Unconditionally je zdařilá emotivní balada a Roar zase stylová vypalovačka.
U Walking On Air sice lze mít výhrady k její kýčovitosti, This Is How We Do trochu leze na nervy umělým zvukem i zastaralým scratchingem a This Moment archaickým zvukem kláves evokujícím osmdesátá léta a nástup nové vlny, do mozaiky a záměru alba to nicméně patří.
Katy Perry totiž ve všech skladbách dominuje výrazným hlasem, který je ve výškách až překvapivě jistý a vzrušující. Moderní jsou aranže písniček a sound desky nepostrádá potřebnou vzdušnost pro to, aby nebyl považován za umělý výplod pro současné světové diskotéky.

Katy Perry: Prism
Universal Music, 48:44
Hodnocení: 75%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 21. října 2013)

Chvrches odkrývají barvy postupně

Bylo by jednoduché zatratit debutové album skotské skupiny Chvrches po prvním poslechu. Mimochodem té skupiny, která v Praze na Slavii v červnu zahajovala koncert Depeche Mode a měla během něho tak velké technické problémy, že jí jednomu bylo až líto.
Chvrches (takto se píší proto, aby je bylo možné snadno objevit při vyhledávání na internetu) vlastně mají s Depeche Mode mnoho společného. Jejich první album The Bones Of What You Believe by mohlo být chápáno jako další slušná synthpopová deska inspirovaná stylovou hudbou osmdesátých let (tedy dobou první slávy Depeche Mode), osvěžená dívčím hlasem Lauren Mayberryové.
Každé další setkání s jednotlivými písněmi nicméně odhaluje hlubší vrstvy zvukově rafinované a především kouzelně nevinným hlasem zpěvačky přitažlivé kolekce. Nabízí doslova škálu zvuků – chvíli temné, chvíli drsné, jindy ostré i nepříjemné, vždy korespondující s obsahem textů.
Kdyby bylo možné postupně odkrývat a oddělovat od sebe zvukové vrstvy, jež tvoří celek písní, bylo by asi překvapivé, kolik jich na ploše jediné skladby je.
Odhalilo by to také další inspirace. Kdesi v pozadí se v hudbě Chvrches vynořují The Cure a jejich sychravá romantika, také Sisters Of Mercy jako tradiční představitel gotického rocku, v ostřejších fázích dokonce Nine Inch Nails.
Mnoho vlivů sice informuje o tom, že přímé originalitě se Chvrches vyhnuli, její absenci však nahradili barevností tvorby. V současné době to není vlastnost k zahození.
A jelikož Skotové nehýří silnými melodickými nápady, je jejich schopnost malovat zvuk jako obraz ta nejsilnější.

Chvrches: The Bones Of What You Believe
Universal Music, 48:04
Celkové hodnocení: 70%

(Tato recenze vyšla na severu Novinky.cz 10. října 2013)