Na bigbítu s Diskoškou

Nikdy předtím by mě nenapadlo pozvat na koncert do pražského Rock Café Romču. Ano, tu Romču, která si v častých chvílích vlastní opilosti říkala Romča Diskoška, a jejíž oblíbené taneční kluby byly na perifériích Prahy, tam, kde hrávali obtloustlí dýdžejové z nepodstatných rádiových stanic.
Romča pozvánku na bigbít do Rock Café přijala tak, že vyskočila dvacet centimetrů nad zem a ve vzduchu třikrát zatleskala ručkama. Když dopadla na paty a její zuby o sebe hlasitě drcly, prozradila mi, že ještě nikdy na „rocku“ nebyl. A já začal tušit problém.
Na místo srazu (nápaditě jsem zvolil plac před klubem) dorazila včas. Její laciné stříbrné kozačky s vysokým podpatkem, barevné upnuté gatě zařezávající se do útrob a proužkovaný svetřík vzbudily u rockerů posměch i pozdvižení. „To sis nemohla vzít něco jinýho?“ zeptal jsem se nemile. „Jdeme na bigbít.“
„Takhle se ti nelíbím?“ zahrála si na diblíka a já si všiml, že má umaštěný culíček, bolševicky rudé rty a na tváří pod lakem cosi stříbrného. A pak dodala: „Sokolíku…“
Bylo to to nejhorší oslovení, kterého se mi kdy dostalo. „Hele, Romčo, jestli mi chceš říkat Sokolíku, tak jdi domů,“ bránil jsem se.
„Romčo Diskoško,“ postavila si hlavu a já poznal, že nasávala, už když si doma před zrcadlem nahazovala na kukuč šmínky.
Jen co jsme vpluli do Rock Café, vrhla se k baru a pobídla mě: „Pozveš mě na panáka?“
Koupil jsem dva, a protože dobře věděla, že nepiju, vyklopila do sebe oba a dožadovala se dalších. Ty jsem už zakoupit odmítl, s argumentem, že by bylo dobré, kdyby z koncertu něco měla.
Trochu se urazila, a když jsme šli kolem toalet, bez nejmenší pochybnosti vešla na pánské a zavřela za sebou dveře. Po pěti minutách vylezla a pravila: „Ty vole, tam je tma. Já nic neviděla.“
V sále jsme byli mezi prvními. Romča se okamžitě vypravila do první řady a snažila se navázat kontakt s metalisty. „Chodíte někam trsat?“ slyšel jsem, jak se ptá černokněžníka. On si ji na to konto pohrdavě změřil pohledem a odkráčel. Romča se vypravila ke mně, aby si na toho neurvalce postěžovala, ale cestou špatně došlápla a podvrkla si kotník. Asi ji to dost bolelo, protože si vykňourala další panáky.
Když začal koncert a bubeník se pustil do toho nejjednoduššího rytmu, bez ohledu na proklamovanou bolest nohy se Romča Diskoška rozvlnila jako při pecce od Maxim Turbulenc. Mám dojem, že při tom i trochu juchla. Jakmile se ale přidaly kytary a zpěvák vytasil svůj murmur, spatřil jsem v jejích očích hrůzu. „Tý vole, to je nářez!“ halekala radostně a pokoušela se při pohupování chytit rytmus. Marně.
Když hrály pouze bicí, řvala na mě, že je to super. Když se přidaly kytary, řvala na mě, kdy už bude konec.
Ukecala mě potom, abychom šli domů ještě před závěrem, tedy po páté skladbě. Usoudil jsem, že to bude lepší pro oba i kapelu a začal jsem se těšit, až ji zatáhnu do svého bytu a tam dokonám dílo boží. Diskoška do sebe ale u baru ještě lupla dva panáky, takže když jsem ji potom táhl noční Národní třídou, byla na sračky.
Přesto jsem ji dovlekl do své garsonky, položil na kanape a odběhl na toaletu. Když jsem se vrátil, chrápala ale už tak tvrdě, že jsem musel zrcátkem zjistit, jestli vůbec dýchá. Přišlo mi docela nechutné, že to zrcátko u mě kdysi předtím zapomněl jeden bubeník, který si ho přivezl proto, aby si před spaním zkontroloval hemeroidy.
Ráno Romča Diskoška vstala a řekla, že v Rock Café to bylo super. Já šel koupit čtyři rohlíky a pak jsem ji bez dlouhých cavyků vyhodil.
Nikdy neberte na bigbít Diskošky!



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)