Příjemný hluboký hlas

Nejmenovaný český muzikant býval kdysi velmi příjemný muž, který dokázal uhranout ženy svými písničkami. Na jednom mejdanu kdesi u nějakých jezer mu jeho opilý kamarád spíše v legraci pravil: „Hele, vole, ženský stejně nejvíc berou na hluboký hlasy.“
Nejmenovaný český muzikant si to, přes pokročilé stádium opilosti, vzal k srdci. Druhý den se postavil před zrcadlo a zkoušel na sebe mluvit neodolatelným basem. Brzy se mu taková poloha začala zamlouvat natolik, že s tou změnou vyrazil mezi lid.
Příbuzné a známé sice trochu zaskočil, ale omlouval se tehdy, že je nastydlý. Po nějaké době jim nakukal, že mu po tom nastuzení hlas zůstal vězet hluboko v hrudníku, takže jeho nová barva se jeho projevu stala vlastní.
Fungovalo to, zvláště na pódiu. Dívky a ženy už nešokoval jen svými písničkami, ale také barvou hlasu. Ležely mu u nohou a dávaly mu své tělo i peníze. Já zase měl někdy to štěstí, že na svou změnu na okamžik zapomněl a pozdravil mě svým obvyklým hlasem, položeným mnohem výš než jak se prezentoval navenek.
Vzpomněl jsem si na ten příběh poté, co mě dnes kolega podruhé pozdravil hlasem tak hlubokým, až mi šel z toho mráz po zádech. Říkal, že je nastydlý…



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)