Co na kauze Řezník nechápu

Některá média jsou dnes plná takzvané kauzy Řezník. Při přípravě českých slavíků se totiž přihodilo, že raper s tímto uměleckým jménem zvítězil v hlasování posluchačů v kategorii Hvězda internetu, ale pořadatelé jej vzhledem k obsahu jeho hudebních děl diskvalifikovali kvůli vulgárnímu vyjadřování a explicitnímu zobrazování násilí a užívání návykových látek.
Chápu, proč to udělali. Stejně tak chápu, že v následujících dnech vznikla kauza, v níž se celá věc především na internetu (kde jinde?) řeší. Chápu rovněž, že někteří mluví o cenzuře, stejně tak chápu názor, že jiní hovoří o tom, že Řezníkova tvorba je nechutná.
Chápu, proč udělal zpěvák Matěj Ruppert populistické gesto, „vrátil“ cenu Skokan roku za rok 2006 a ještě k tomu vyzval ostatní držitele Slavíků, aby je vrátili také. Stejně tak chápu, že se k němu nikdo nepřidal.
Chápu, že příznivci Řezníka způsobují na internetu humbuk a chápu i to, že sám raper se v rozhovoru pro Blesk vyjádřil ve smyslu, že chce sto tisíc (což je částka pro vítěze kategorie Hvězda internetu) na videoklip.
Nechápu jen Řezníka samotného. Neznám ho, ale z jistých zdrojů vím, že prý je to fajn kluk. Kladu si tedy otázku, proč se na své umělecké cestě vrhnul směrem, který po něm vyžaduje i odpovědnost za všechno, co pustí do světa. A sakra velkou odpovědnost.
Jestli to má tak, jak ve svých peckách říká a ukazuje, nedá se nic dělat. Pokud je to ale umělecká licence, jak se někde vyjádřil, a je si tedy dobře vědom toho, co s některými lidmi mohou jeho tracky udělat a v praxi dělají (některým aktérům této kauzy je totiž vyhrožováno fyzickou likvidací), pak ho vyloženě nechápu.
A budu si jen přát, aby se jeho tanec na tenoučkém ledě nezměnil v čísi bolest a noční můru.

Steve Kardynal stvořil stejně naléhavé video jako Miley Cyrus

Máme tu nový hit internetu. Stojí za ním Američan Steve Kardynal, komik a internetový herec, který na serveru Chatroulette představil parodii na písničku Wrecking Ball, přesněji na videoklip k ní. Původní verzi má na svědomí zpěvačka Miley Cyrus, které právě filmové ztvárnění uvedené písničky přineslo popularitu a jistě i krátkodobou slávu.
Steve Kardynal ve svém klipu tak docela nedbal na to, aby vypadal stejně jako Miley Cyrus. Nepodobá se jí téměř vůbec. Herecké zaujetí a naléhavost sdělení jsou ale v jeho provedení snad ještě větší, než u americké popové kometky, bývalé hvězdy seriálu Hannah Montana.
Mimochodem, počet zhlédnutí Kardynalova videa se blíží deseti miliónům. A je dobré koukat až do konce.
Ostatně, podívejte se sami.

Rozpačité loučení odvážných Nightwork

Pražská hudební skupina Nightwork se nedávno rozhodla ukončit činnost. Na rozloučenou sezvala v pondělí své fanoušky do pražské O2 Areny a uspořádala pro ně koncert, který měl být velkolepou podívanou a důstojným zamáváním na české poměry závratné kariéře.
Do haly dorazilo na patnáct tisíc diváků, což dostatečně dokumentovalo popularitu, které skupina za sedm let existence dosáhla. Příchozím za odměnu naservírovala písničky ze své letošní desky Čauki Mňauki, z nichž většinu hrála naživo poprvé a současně naposledy, a také nejpovedenější momenty z let minulých.
Nebylo jich mnoho. Během koncertu se totiž ukázalo, jak velký význam pro kapelu měla vtipná hudební hříčka Globální oteplování, která v roce 2008 odstartovala její dny tuzemské slávy.
I v O2 Areně stála nad ostatními, její kouzlo je nesporné. V sousedství dalších písniček, doprovázených tradičně vizuálním kabaretním ztvárněním, to byl jednoznačně nejzajímavější moment celého rozlučkového koncertu.
Zbytek totiž nabízel především hudebně i textově prázdné a poloprázdné momenty, které se pokoušel prostřednictvím svých hlasových schopností zvednout ze země zpěvák Vojtěch Dyk. K tomu přibylo několik obvyklých coververzí, které ani v nejmenším nedosahovaly kvalit původních verzí písniček, a nakonec se na pódiu objevil i moderátor Leoš Mareš, jenž po letech znovu potvrdil, že rap chápe jako prosté mluvení.
Vystoupení v největší hale v zemi také ukázalo, že na „uhrání“ takového prostoru musí mít kapela zkušenosti i repertoár. Pomineme-li drobné zvukové nedokonalosti (které ale předtím doslova zkazily vystoupení předskakujícího Adama Mišíka), mohli se Nightwork na vlastní kůži přesvědčit, že nestačí jen sedícím divákům říct, aby se postavili a tančili, když k tomu nedostanou dostatečně silný hudební materiál. Něco takového si mohl dovolit před pár dny na tom samém místě třeba Bruno Mars.
Objektivně vzato však platí, že je-li skupina natolik populární, aby si troufla naplnit O2 Arenu, pak by to měla udělat. V té hale si třeba už nikdo ze členů v budoucnu nezahraje.

Nightwork
O2 Arena, Praha, 25. listopadu
Hodnocení: 50%

(Tato recenze vyšla 26. listopadu 2013 na serveru Novinky.cz)

Dívky Haim zůstaly za očekáváním

Tři sestry z Kalifornie, které si říkají Haim, zvítězily na počátku letošního roku v odborné anketě stanice BBC nazvané Sound of BBC. Kritici a dýdžejové v ní předpovídají, kdo ze začínajících umělců bude hvězdou nadcházejícího roku. S Haim jim to však moc nevyšlo.
Zvuk Haim (tedy Alany, Danielle a Este Haimových) není v ničem novátorský, pokud tedy nebudeme chápat jako progresivitu skutečnost, že se v něm dámy vracejí do hudební minulosti. Čerpají v první řadě ze synthi-popu osmdesátých let a částečně z pop-rocku té doby a r’n’b.
Jestliže však tyto žánry byly v sedmdesátých a osmdesátých letech progresivní či v centru pozornosti, nyní znějí jako sladké retro, uchu příjemné, leč fakticky značně povadlé.
Haim jim nicméně podlehly. K písničkám sice mají snahu přistupovat současným autorským pohledem, některé prvky v nich evokují hiphopovou razanci (zajímavá My Song 5) či přinášejí melodicky členité pasáže z čítanky současného dámského středního proudu, povšechně je to ale možné chápat jen jako zpestření.
Navíc proklamovaný přídomek „alternativní pop“ albu zřejmě dala především skutečnost, že zvuk osmdesátých let je dnes už přece jenom retro, a tak je potřeba ho smysluplně oddělit od aktuálního dění na poli zvukové kvality nahrávek.
Dívky mají skvěle sezpívané vícehlasy, v tom je jejich největší přednost a je to stěžejní poklad alba. Mají rovněž cit pro milou a mainstreamu přátelskou popovou melodii. Je v ní nostalgie, zvuk mládí, návrat do časů, které z dnešního pohledu přinesly hudbě více, než se v té době zdálo.
Písnička Forever má vkusně členitou stavbu, The Wire zní jako milé disko z osmdesátek, Don’t Save Me zase jako taneční progrese ze stejných časů. Ve všech těch případech hraje klíčovou roli i dobře vystavěná melodie.
Sestry Haimovy mají sympatické ambice, vrozenou muzikálnost, pěvecké schopnosti i dostatek znalosti hudební historie. Sázet ale na jejich album jako na jedno z nejúspěšnějších v roce 2013 nebylo šťastné. Víc než ohlédnutí totiž tyhle sympatické dámy nenabízejí.

Haim: Days Are Gone
Universal Music, 44:17
Celkové hodnocení: 65%

(Tato recenze vyšla 24. listopadu 2013 na serveru Novinky.cz)

Jake Bugg šel z Anglie do Ameriky

Jake Bugg, teprve devatenáctiletý rodák z britského Nottinghamu, učinil na svém druhém řadovém albu Shangri La ukázkový přemet. Byl tak efektní, že mu sluší i dobu po jeho provedení.
Debutové album nazvané prostě Jake Bugg vydal loni v říjnu. Jelikož bylo úspěšné, vyrazil s ním na světové koncertní turné a v pauzách mezi vystoupeními psal zbrusu nové skladby. Musel. Aktuální počin Shangri La totiž vychází po roce a necelém měsíci po debutu. Není pochyb o tom, že Bugg žil na cestách dva životy.
Ten první byl folkový. Odpovídal náladě první kolekce, v níž se spolehl na jemnocit písničkářství a také spolupráci s několika různými producenty. Byla to po stránce zvukové typicky britská deska – z ostrovů jejím prostřednictvím přišel nový talent.
Novinka je jiná. Bugg ji natočil ve studiu Shangri La (odtud název alba) v americkém Malibu pod producentským dohledem Ricka Rubina. Toho chlapíka, který je vždycky u toho, když se děje něco významného. Je to jeden z nejžádanějších producentů nových časů, přičemž se pohybuje jako ryba ve vodě hned v několika hudebních žánrech.
Za Buggem zaplul do zátoky folku, ale vyvedl jej jako písničkáře s rockovým náhledem. Hned úvodní skladba (There’s Beast And We All Feed It) je přímočará a rázná tak, jak jsme to od Bugga asi nečekali. Co víc, v takové atmosféře album pokračuje dál, a i když postupně trochu polevuje, nabralo po cestě vlivy country, blues i rock’n’rollu.
Jinými slovy je po zvukové stránce zřejmé, že Bugg natáčel v Americe. Shangri La je totiž na první poslech plná tamní hudební historie.
Nahrávka je vyvážená a není na ní místo, na kterém by přestala být zajímavá. Buggův hlas je provokativní i dráždivý, nevylučuje to ale jeho starou dobrou schopnost ponořit se do romantického přednesu ve volnějších skladbách, což je evidentní v emotivní A Song About Love nebo baladě Pine Trees.
Problém celého díla je v otázce, zda byl krok Bugga a jeho gurua Rubina správný. Nic proti tomu, když je britský zpěvák ovanut atmosférou americké country, avšak v případě Bugga je přece jenom patrné, že se takto vytratila originalita onoho mladého rozcuchaného kluka s kytarou, který hraje své velmi osobní písničky v ulicích velkých anglických měst a všichni ho tam milují pro jeho přirozený projev.
Na Shangri La učinil krok k hudební globalizaci. Budiž mu připsáno ke cti, že přitom napsal tak povedené písničky, jakými jsou rock’n’rollová Slumville Sunrise, téměř punková What Doesn’t Kill You, dojemná A Song About Love či šedesátková Me And You.
Shangri La je album nadprůměrné. Naznačuje, že by se Bugg ve světě neměl ztratit. 1. prosince se představí v pražském Lucerna Music Baru.

Jake Bugg: Shangri La
Universal Music, 40:03
Hodnocení: 70%

(Tato recenze vyšla 23. listopadu na serveru Novinky.cz)

Vtip od Mekyho Žbirky

Meky Žbirka je úctyhodný chlapík i zpěvák. Mám ho rád i proto, že má neuvěřitelný přehled o nových britských a amerických kapelách, takže když před ním řeknete The Strypes nebo Jake Bugg, hned ví, o koho jde, a hodnotí i cituje.
Má také rád suchý anglický humor, takže mě před pár dny pobavil jedním takovým vtipem.

Říká jeden muzikant druhému: „Člověče, je to špatné. Desky se neprodávají, koncertů moc není, nechodí moc lidi, celé to jde do háje. Nejradši bych se na to vykašlal.“
„Tak proč se na to nevykašleš?“ zeptá se kolega.
„Já nemůžu. Jsem hvězda.“

S Pavlem Bobkem na zahradě

S Pavlem Bobkem jsem se setkal několikrát, bohužel až v posledních letech, v době, kdy jeho zdravotní stav nebyl příliš uspokojivý a bylo to na něm, bohužel, vidět.
Vždy jsem ho požádal o podpis na cédéčko pro svého tátu. Byl to totiž můj otec, jenž mě od dětství zásoboval Bobkovými písničkami. Zpočátku mi to nebylo milé, měl jsem své idoly. Postupně jsem si ale zvykl a nakonec se mnohokrát přistihl, jak si coby puberťák namísto Sex Pistols nebo písniček Jirky Schelingera prozpěvuji Lásko, mně ubývá sil nebo Pojď stoupat jak dým.
Jako novinář jsem s Pavlem Bobkem přišel do styku až v době, kdy jsem pracoval v deníku Právo. Jednou krásně vzpomínal na své setkání s Johnnym Cashem v roce 1978, kdy ho tento dokonce na americké ambasádě v Praze vyzval, aby si s ním zazpíval písničku. Zářily mu při tom vzpomínání oči jako malému klukovi, přesně tak, jak září kukadla těm, kteří se setkají se svými životními ikonami a vědí, že se stal malý zázrak.
Na festivalu Rock for People před – tuším – třemi lety vystoupil po vleklé nemoci žaludku. Byl to tenkrát jeho návrat a po vystoupení se tvářil nesmírně spokojeně. „Hudba mě drží nad vodou,“ svěřil se tenkrát upřímně.
Byl jsem za ním také v jeho staré vile v Praze na Břevnově. Narodil se tam, prožil tam celý život a došel tam až ke svým posledním dnům. Seděli jsme na zahradě, a když jsem vypnul diktafon, rozpovídal se o svých zdravotních neduzích, čímž mě postavil do situace, ve které neumím dost dobře reagovat tak, abych nevypadal jako bezcitný ignorant.
Když letos v březnu dostal na vyhlašování Andělů vstupenku do Síně slávy, nepůsobil na pódiu vůbec klidně a zdravě. Po ceremoniálu jsem se prodral do zákulisí, až k němu do šatny, a požádal jeho manažera, jestli by mi Pavel Bobek neodpověděl na tři krátké otázky. Manažer se šel zpěváka zeptat, ale vrátil se s odmítavou reakcí. Nakoukl jsem skrz otevřené dveře šatny za jeho záda a viděl zlomeného muže, unaveného a smutného. Soška Anděla, kterou chvíli předtím dostal, stála před ním na stole. Jako by se k ní modlil.
Nepopírám nicméně, že mě dnešní zpráva o skonu Pavla Bobka zastihla nepřipraveného. Není přece v pořádku být na takové informace připravený.

Robbie Williams swing ctí a umí

Robbie Williams se vrátil k tomu, co mu jde také skvěle. Kromě toho, že je pozoruhodný popový zpěvák a šoumen, umí také citlivě zazpívat a prožít swingové standardy a melodie vůbec. Jeho albová novinka se jmenuje Swing Both Ways a navazuje na podobně laděnou desku Swing When You’re Winning, kterou překvapil svět v roce 2001.
K realizaci v pátek vydaného počinu si pozval zajímavé hosty. V písničkách se vedle něho objevují Lily Allen, Michael Bublé, Kelly Clarksonová, Olly Murs nebo Rufus Wainwright, vesměs zpěváci, kteří své řemeslo skvěle zvládají a mají ke swingu blízko, byť se v tom duchu třeba tolik neprezentují.
Kolekci tvoří jak klasické skladby Puttin’ On The Ritz, Dream A Little Dream (s Lily Allen), I Wan’na Be Like You (s Ollym Mursem) nebo Little Green Apples (s Kelly Clarksonovou), tak i písničky původní, jež pro počin napsala autorská dvojice Williams – Guy Chambers. Druhý jmenovaný je rovněž producentem nahrávky.
Rozhodnutí, že tato swingová deska nebude stejná jako ta první, bylo základem cesty k případnému úspěchu nového alba. Williams prý původně chtěl natočit pouze coververze. Potom se ale spojil s Chambersem a vznikly kompozice Snowblind, Swing Both Ways, Swing Supreme nebo Go Gentle, tedy jejich společné skladby. Ne že by znamenitým historickým kouskům nějak výrazně konkurovaly. Co do atmosféry a pěveckého prožitku se jim ale odvážně přibližují.
Williams a Chambers je naložili vedle evergreenů bez známky jakékoli ztráty sebevědomí a sestavili tak album, které má smysl nejenom proto, že je spojuje láska ke swingu, ale také proto, že na něm ty výborné hity podporují písničky dobré, stylově uspokojivé, znamenitě odzpívané i odehrané.
Možná je to dokonce první krok ke konci Wiliamsovy kariéry. Za čas by totiž mohl na scénu přinést další nové swingové písničky a zazpívat je s takovým zaujetím, citem i nadáním pro barvitý přednes, že to bude naprosto odpovídat noblese staršího zpěváka, kterým v té době ostatně bude. Je to navíc znamenitý herec, takže ani v klipech či na koncertech jistě neudělá stylový kiks.
Pokud to je ale třeba jenom úkrok do hájemství, ve kterém je mu dobře, pak žije pozoruhodný umělecký život.

Robbie Williams: Swings Both Ways
Universal Music, 45:12
Hodnocení: 75%

(Tato recenze vyšla 17. listopadu na serveru Novinky.cz)

Evoluce Mandrage má smysl

Plzeňská poprocková skupina Mandrage podnikla v minulých letech z klubového undergroundu frontální útok do všeobecného povědomí a tím pádem i k hudebním cenám, popularitě a tuzemské slávě. Smysluplné je, že postupuje dál.
Po prvních dvou albech překvapila před dvěma lety povedenou kolekcí Moje krevní skupina, na kterou nasázela minimálně tři jednoznačné hity a svým diváckým potenciálem obsadila mainstreamová rádia a klubová a festivalová pódia.
Na albu nicméně trochu haprovaly texty a ne všechny písničky měly tak promyšlenou melodickou linku, aby se posluchač nemusel obávat toho, že na něj kapela ušila prvoplánový atak v disciplíně podbízivosti.
Nové překvapení připravili Mandrage před pár dny, když vydali aktuální desku Siluety. Místo aby v klidu opakovali zajetá autorská a textová zaříkávadla, která pro ně v posledních měsících na scéně výtečně fungovala, ponechali autorskou a zvukovou evoluci zaúřadovat měrou vrchovatou a jistě i spravedlivou.
Kapela přibrala do sestavy klávesistu Františka Boříka, opřela se o zvuk jeho nástroje, jehož úloha je v mnoha písních velmi důležitá, a natočila desku, která je pro milovníky cílené líbivosti tak trochu ranou pod pás. Pokud ale překonají první dojem, budou jistě spokojeni spolu s těmi, kdo hledají v tvorbě umělců vývoj.
Když v létě vyšel singl Na dlani, bylo zřejmé, že Mandrage vskutku umějí připravit melodickou písničku a dokáží jí už navíc dát smysluplný text bez do uší bijících klišé. Album tento trend potvrdilo.
Nepřináší laciné popěvky, nýbrž sofistikované melodie, které mají příběh, gradaci a ještě znějí moderně. Je to jistě i proto, že se pětice spojila s producentem Ecsonem Waldesem, jenž nemá s aktuálními trendy na hudební scéně problém.
V textech už nejsou nahodilé rýmy a hrst nesmyslů, jak tomu bylo na předešlých počinech. Příběhy písniček z kolekce Siluety jsou po technické stránce funkční, po obsahové (mají-li děj) nesporně průzračnější než tomu bylo v minulosti.
Ne že by šlo o hluboké výpovědi, tak daleko zatím Mandrage nepostoupili. Rozhodně ale vznikly texty, které při poslechu nedráždí dobrou náladu a nerozčilují svou nešikovností. Výjimkou je snad jen písnička Ach ty rozchody, ve které je liché mudrování bez pointy a s několika nemnoho povedenými rýmy.
Méně silnou stránkou tvorby Mandrage zůstal zpěv Víti Starého. V několika písničkách nicméně dostal od techniků pro svůj hlas nápaditý efekt, což z něho pro písničku učinilo důležitou hmotu, a stejně tak je dobrý nápad nechat jej v některých momentech tak trochu vyjeknout, protože to na sebe strhává pozornost. Jinými slovy je zřejmé, že i s touto položkou skupina pracovala.
Vezmeme-li v potaz, že evoluce byla chtěná a nepřišla náhodou, pak je zřejmé, že Mandrage mají větší potenciál, než to vypadalo po prvních dvou albech.

Mandrage: Siluety
Universal Music, 37:08
Celkové hodnocení: 70%

(Tato recenze vyšla 18. listopadu 2013 na serveru Novinky.cz)

To je šoubyznys

Skupina Nightwork křtila v říjnu nové album a současně oznámila, že končí. Pro křest alba prý nebyla schopna najít vhodného kmotra, a tak vyrazila, za doprovodu fotografů a několika novinářů, na Václavské náměstí s tím, že osloví náhodného kolemjdoucího a požádá jej, aby se stal kmotrem jejího veledíla.
Po chvíli bloumání padla oka muzikantů na exoticky vyhlížející dívku, která se nenechala dlouho přemlouvat a ráda post kmotry přijala. Nechala se pozvat na tiskovou konferenci kapely, zapózovala s ní a jeden by řekl, že to byl skvělý nápad.
Později se ale ukázalo, že exoticky vyhlížející dívka mládence z Nightwork zná. Kolega novinář mě upozornil, že než křest začal, motala se v okolí členů kapely. Když se jí pak zeptal, do jaké míry je náhodná kolemjdoucí, odpověděla bezelstně, že do žádné.
Vypadalo to jako dobrý nápad, ale pointa byla bohužel zinscenovaná, což ostatně vysvětluje i skutečnost, že Nightwork na Václavském náměstí spíš působili dojmem, že nehledají kolemjdoucí, ale kámošku.
Zpěvák Marek Ztracený ani nemusel přiznávat, že bulvár je pro umělce z řad takzvaných celebrit existenčně důležitý. Když je na jejich straně, je to fajn. Když nikoli, je to boj. Dodal, že si určitý čas vydělával velmi slušné peníze tím, že si jej nějaký podnik najal, aby do něj přišel, pozval bulvární novináře, opil se, něco vyvedl a nechal se při tom nafotit. Podniku to přineslo reklamu, Ztracenému papírové. Živilo ho to lépe než hudba.
Ty největší hvězdy mají s bulvárními redakcemi dohody, že budou drby ze svého života poskytovat exkluzivně. Když pak celebrita odjede na dovolenou a má pocit, že by jí mohlo čtrnáctidenní nebytí v bulvárních tiskovinách a pořadech chybět, zavolá do spřátelené redakce a rozverně oznámí, že odlétá na dovolenou, bude v té a té zemi, v tom a tom hotelu a na té a té adresu. Věta: „Doufám, že tam neuvidím vaše lidi“ v překladu znamená „Doufám, že si mě přijedete vyfotit, holomci.“
A potom jsou v bulvárních periodikách i pořadech exkluzivní snímky z dovolené celebrity, která se cachtá v moři a vesele se při tom zubí. To je šoubyznys.
Ne vždy se ale bulvár chová k celebritám hezky. Jistou celebritu vykradli a jí nenapadlo nic lepšího, než dříve než na policii zavolat do redakce bulváru, aby poslala fotografy a ti ji pro národ zvěčnili povadlou před tou spouští. Posadila se pak na schody a čekala.
Fotografům trvalo sedm hodin, než na místo činu dorazili. Co dělala po tu dobu celebrita? Čekala a čekala. A hltala při tom bulvár.
I to je šoubyznys.

(Tato glosa vyšla v listopadu v měsíčníku Náchodský swing)