S Pavlem Bobkem na zahradě

S Pavlem Bobkem jsem se setkal několikrát, bohužel až v posledních letech, v době, kdy jeho zdravotní stav nebyl příliš uspokojivý a bylo to na něm, bohužel, vidět.
Vždy jsem ho požádal o podpis na cédéčko pro svého tátu. Byl to totiž můj otec, jenž mě od dětství zásoboval Bobkovými písničkami. Zpočátku mi to nebylo milé, měl jsem své idoly. Postupně jsem si ale zvykl a nakonec se mnohokrát přistihl, jak si coby puberťák namísto Sex Pistols nebo písniček Jirky Schelingera prozpěvuji Lásko, mně ubývá sil nebo Pojď stoupat jak dým.
Jako novinář jsem s Pavlem Bobkem přišel do styku až v době, kdy jsem pracoval v deníku Právo. Jednou krásně vzpomínal na své setkání s Johnnym Cashem v roce 1978, kdy ho tento dokonce na americké ambasádě v Praze vyzval, aby si s ním zazpíval písničku. Zářily mu při tom vzpomínání oči jako malému klukovi, přesně tak, jak září kukadla těm, kteří se setkají se svými životními ikonami a vědí, že se stal malý zázrak.
Na festivalu Rock for People před – tuším – třemi lety vystoupil po vleklé nemoci žaludku. Byl to tenkrát jeho návrat a po vystoupení se tvářil nesmírně spokojeně. „Hudba mě drží nad vodou,“ svěřil se tenkrát upřímně.
Byl jsem za ním také v jeho staré vile v Praze na Břevnově. Narodil se tam, prožil tam celý život a došel tam až ke svým posledním dnům. Seděli jsme na zahradě, a když jsem vypnul diktafon, rozpovídal se o svých zdravotních neduzích, čímž mě postavil do situace, ve které neumím dost dobře reagovat tak, abych nevypadal jako bezcitný ignorant.
Když letos v březnu dostal na vyhlašování Andělů vstupenku do Síně slávy, nepůsobil na pódiu vůbec klidně a zdravě. Po ceremoniálu jsem se prodral do zákulisí, až k němu do šatny, a požádal jeho manažera, jestli by mi Pavel Bobek neodpověděl na tři krátké otázky. Manažer se šel zpěváka zeptat, ale vrátil se s odmítavou reakcí. Nakoukl jsem skrz otevřené dveře šatny za jeho záda a viděl zlomeného muže, unaveného a smutného. Soška Anděla, kterou chvíli předtím dostal, stála před ním na stole. Jako by se k ní modlil.
Nepopírám nicméně, že mě dnešní zpráva o skonu Pavla Bobka zastihla nepřipraveného. Není přece v pořádku být na takové informace připravený.



Komentáře [ 1 ]

  • Kamil napsal:

    Jo, Jardo mám to podobně. Naposledy sem ho viděl v našem nádherném broumovském divadle (2009)… nechce se mi věřit, že už je to tak dlouho…

Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)