Trsátko od Biffy Clyro

Bez mučení – Biffy Clyro je jedna z mých nejoblíbenějších kapel.
Minulý týden jsem při své chabé znalosti angličtiny, omezené nečastým používáním a nečastými výjezdy do zahraničí, udělal svůj první sólo rozhovor v angličtině. Trval bezmála dvacet minut a zpovídaným byl Glenn Proudfoot, australský kytarista. Jakmile rozhovor skončil a za Glennem se zavřely dveře, propadl jsem v nelíčenou radost, kterou zastavil až následující rozhovor s Michaelem Kocábem. Rovnou jsem se mu pochlubil…
Samozřejmě že taková věc v člověku zanechá nějaký vryp. Já se dostal do laufu, a tak když přišla nabídka udělat rozhovor s milovanými Biffy Clyro, volba byla jasná: abych nebyl za pitomu, opřu se o znalosti své přítelkyně, která jinak rozhovory v angličtině vede, abych ale mohl zasáhnout, budu na místě s ní.
Takhle to mělo vypadat i před časem při rozhovoru se Slashem. Tam mě ale manažerka věhlasného kytaristy přede dveřmi šatny, za kterými se měl rozhovor konat, vyhodila s hloupým zdůvodněním, že na interview stačí jenom jeden. A tak šla přítelkyně. Já čekal na chodbě, ale pootevřenými dveřmi jsem zahlédl, jak se Slash drbe…
Z Biffy Clyro jsme jako partnera na rozhovor dostali bubeníka Bena Johnstona. Přítelkyně si sice přála Simona Neila, zpěváka a kytaristu, ale toho pochopitelně dostali kolegové z Óčka, protože s sebou měli kameru. Tak to chodí. Kdo má kameru, je v novinářské branži víc.
Před začátkem rozhovoru kolem nás Ben proběhl a vypadal nervózně. Rychle jsem si položil otázku, jestli chci u toho rozhovoru být, ale zvítězila touha být přítomen, což se stalo.
Když nás manažer přivedl do šatny, Ben seděl zády k nám a něco smolil na notebooku. Jakmile nás zmerčil, dopsal větu, zaklapl notebook a usmál se. Bylo vyhráno. V tu chvíli jsem přestal pochybovat i o tom, zda bych mu měl dát kopii recenze na jejich první album Blackened Sky, kterou jsem napsal v roce 2002 do tehdy vycházejícího rockového magazínu Big Beng! Později jsme se s přítelkyní shodli, že ho to potěšilo. Dostali tehdy šest paciček ze sedmi, což byla hodnotící škála v Big Beng!u.
Rozhovor proběhl podle našich not. Namísto slíbených deseti minut trval sedmnáct a já několik otázek položil svou jistě směšnou angličtinou také. Co víc, Ben je pochopil a jasně a zřetelně odpověděl.
Když jsme skončili, všiml jsem si krásného bílého trsátka na stole před námi. Bylo na něm napsáno Biffy Clyro a pod ním byl – tuším – nějaký znak. Přestože nejsem sběratelem hudebních suvenýrů, tenhle jsem zatoužil mít.
Jako tuctový Čech jsem asi měl trsátko normálně šlohnout, bývalý prezident Kykyna to tak dělal s pery a před kamerami. Já si ale netroufl. Pak jsme se všichni zvedli, rozloučili se stiskem ruky, Ben ještě jednou poděkoval za starou recenzi a já se nadechl, že si řeknu o to trsátko.
Stud mi ale znehybněl jazyk. Nešlo to! Zoufale jsem mrkl na přítelkyni a procedil skrz zuby: „Myslíš, že si můžu vzít to trsátko?“ Odpověděla mi ve stylu, že spíš ne a že to hlavně není otázka pro ni. To už nám ale slušnost velela vypravit se ke dveřím. Pointa je kyselá: odešli jsme bez trsátka.
Žádné trsátko doma jako suvenýr ještě nemám. Tohle bych si však považoval. Jsem na sebe trošku naštvanej…



Komentáře [ 1 ]

  • Petr napsal:

    Za týden máš druhou šanci. Doufám, že bude mít i pro mě…

Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)