V muzikálu s písněmi Lucie si všichni notují

Mnoho obav existovalo před uvedením původního českého muzikálu Lucie, větší než malé množství lásky. Při čtvrteční premiéře na scéně pražského Hudebního divadla Karlín ale většina z nich vzala za své.
Na české hudební scéně je jen málo tak charakteristických hlasů, jakými disponují zpěváci Lucie David Koller a Robert Kodym. Jejich party si v Karlíně rozdělili Václav Noid Bárta, představitel Daniela, Barbora Poláková v roli Lucie, ale i Jiří Korn (šéf tiskárny), Pavel Liška (Jáchym) a sbor. Všichni je díky svým pěveckým kvalitám zvládli výtečně či přinejmenším obstojně. Platí to i o Pavlu Liškovi, jehož podání Panice vcelku důvěrně odpovídalo frajersky recitovanému zpěvu, s jakým tu skladbu v Lucii zpívá Kodym.
Připočteme-li fakt, že do muzikálu vybrané písničky jsou ve většině léty prověřené hity a Martin Kumžák, Jan Valta a členové Lucie přidali při přípravě jejich orchestrace citlivě další nástroje i funkční práci s hudebními tématy, byla tato složka představení opěrným bodem, který zakryl i méně plynulé pasáže příběhu.
Jeho autor Tomáš Belko jej vypráví ve dvou časových osách, které spojuje tak přirozeně a nenásilně, že se v něm není možné ztratit ani při opakované nepozornosti. Možná by mu dokonce slušelo méně polopatičnosti či dohrávání a dovyprávění situací až do konce. Kouzelně totiž působilo třeba Rodenovo prohození nadávky „krávo“ směrem k Báře Polákové, která se stejnojmennou písničkou dříve uspěla u posluchačů mimo muzikál i skupinu Lucie.
Chápeme-li však muzikál jako oddechový žánr, v tomto případě opřený o hity slavné české kapely, pak v něm byl vyloženě navíc jen dlouhý dialog Pavla Liška s diváky, z něhož se vyklubal prolog k písničce Panic. Přitom spíš vypadal jako úsek, kdy se za spadlou oponou chystá cosi „velkého“, což se ve skutečnosti nestalo.
Nechyceni v pasti
Velká scéna karlínského divadla představuje past, do které bývá těžké se nechytit. Autoři scény, filmových projekcí, světelných efektů i kostýmů se jí ale vyhnuli. Své disciplíny spojili v jeden absolutně funkční celek a ještě k tomu společně s režisérem Petrem Novotným a jistě i libretistou Belkem hýřili nápady.
Na pódiu tedy tančili medvídci, kočky i králíci, sněžilo i zářily hvězdy, a když vzduchem létala Lucie v podání Báry Polákové, bylo to ukázkové splynutí jedince s velkým prostorem, jenž přitom mohl být onou nevyužitou pastí.
Speciální pochvalu zaslouží choreograf Pavel Strouhal za to, že obloukem obešel časté bolesti českých muzikálů, sice bezhlavé poskakování tanečníků na scéně. V karlínském představení by se takové okamžiky daly spočítat na prstech jedné ruky. Místo nich docházelo na nápaditá taneční čísla jednotlivců i celého týmu, často při sborovém zpěvu.
První část muzikálu dala velký prostor činohře. V citlivě vybraném týmu umělců tak excelovali zejména Karel Roden, Pavel Liška, Jiří Korn i Bára Poláková. Bárta v tomto ohledu trochu zaostával, nicméně naprosto zářil jako zpěvák. Jeho rockový projev hodně připomínal koncertní syrovost písniček Lucie.
Ve druhé části děj příběhu zvolnil a tvůrci nakladli větší důraz na písně. S blížícím se koncem představení pak v podstatě sázeli jednu za druhou. Nepůsobilo to přitom bezradně, takže zatímco příběh trochu ztrácel na dynamice, představení gradovalo jako koncert.
Možná díky silnému obsazení, možná kvůli skvělým písničkám a jistě kvůli vizuálnímu ztvárnění a chvalitebnému příběhu – v každém případě vznikl hit muzikál, který nemá zásadně slabých míst a notují si v něm herci, zpěváci i tanečníci.

Lucie, větší než malé množství lásky
Hudební divadlo Karlín, Praha, premiéra 31. října
Hodnocení: 80%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 2. listopadu 2013)



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)