Lekce odvahy a slušný pop Beyoncé

Vsadit všechno na jednu kartu a vyrazit do světa s novým albem v době předvánočního shonu, ještě k tomu v konkurenci jiných hvězd opírajících se o reklamní kampaně, to je čin, který nemá v hudební historii obdoby a zaslouží si uznání.
Americká popová hvězda Beyoncé vydala v pátek 13. prosince své v pořadí páté studiové album. Nazvala je jednoduše Beyoncé a učinila tak bez jediného předchozího upozornění hudebnímu světu.
Na serveru iTunes se ten den objevila deska se čtrnácti novými skladbami a sedmnácti aktuálními videoklipy, to aby prý lidé věděli, co se při zpěvu písniček honí Beyoncé hlavou. Namísto napjatého očekávání dostali posluchači novinku nečekaně a mohli ji chápat třeba jako vánoční dárek, anebo jako revoluční změnu v politice vydávání nových alb.
Zpětná vazba byla úžasná. Beyoncé pokořila několik prodejních rekordů a v prvním týdnu její album vyšplhalo v prodejním žebříčku Billboardu rovnou na první místo. Takové ocenění si ostatně za náročnou lekci odvahy v nejisté době zasloužila.
Materiál, který na albu nabídla, je po obsahové stránce překvapivě osobní až intimní. V textech se objevují témata chorobného perfekcionismu a touhy být oceňována (v písni Pretty Hurts), nedostatku důvěry k vydavatelům (Haunted), překonávání pochybností o sobě samé (duet s Drakem Mine), žárlivosti (Jealous) nebo smrti (Heaven).
V sousedství tak zásadních otázek, na které se v uvedených písničkách pokouší najít odpověď, jsou pak odvážné slovní erotické obrazy, skoro až nestydaté touhy a milostná vytržení. Krášlí smyslnou Drunk In Love (duet s manželem Jay-Z), provokativní Blow a No Angel nebo téměř perverzní Partition. Pro uklidnění vzrušení jsou na albu romantická XO a přívětivá Blue.
Jinými slovy – pokud jde o texty či mimoděčná konstatování v kontextu pop music a tvorby Beyoncé, je to pestré album s trochou překvapení. V této oblasti rozhodně učinila zásadní pokrok.
Na vzniku kolekce pracovali jedni z nejlepších autorů i producentů současného popového světa. Pharrell Williams, The-Dream, Hit-Boy, Timbaland, Drake, Sia Fuler, Justin Timberlake či Miguel – ti a další spojili pro Beyoncé vlivy moderního r’n’b, klasického soulu, hip-hopu, funku a porce elektroniky. Menší část alba je nahraná živě, větší je ale upletena z elektronických studiových zvuků, které světový mainstream v posledních letech provázejí tak zarputile, až se jeví být viníky jeho tvůrčí potence a schopnosti zaujmout dobrou písničkou.
Beyoncé se o pár hudebních nápadů na svém albu sice opřít může, její největší předností však nadále zůstává hlas a v tomto případě i příběh kolekce.
Sedmnáct videoklipů, které ji doprovázejí, k tomu totiž zásadně přispívá. Některé z nich by se mohly jevit jako provokativní, nicméně jsou zasazeny v kontextu dosavadní práce zpěvačky. Beyoncé přece nikdy své tělo neskrývala, a tak lze přijmout skutečnost, že v tom mimo jiné pokračuje dál, jen s tím má menší problémy, než tomu bylo před lety.
Deset let po vydání jejího prvního sólového alba Dangerously In Love je i kvůli tomu jasné, že se velmi změnila. Ať už jako zpěvačka, protože dnes je v jejím výrazu víc odhodlanosti a sebejistoty, tak jako žena a umělkyně.
Žádné téma současného světového popu pro ni není tabu a dokáže s nimi pracovat jako dáma, která si už nemusí nic dokazovat. V tom je nesporně její obrovská výhoda.

Beyoncé: Beyoncé
Sony Music, 66:35
Hodnocení: 70 %

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 28. prosince 2013)

Příliš mnoho Masaryků, příliš mnoho opic

Český prezident Zeman promluvil včera odpoledne k národu. Ponechme stranou fakt, že v jedenácti utahaných a řečnicky děravých minutách především samožersky vychválil sebe sama a pak se pokusil o upřímnost (což mu ale fakt nejde) a popřál lidem hodně štěstí, zdraví a podobně. Důležité je, že jeho plácání národ slyšel již 26. prosince, namísto obvyklého prezidentského proslovu v první den nového roku.
Zeman prý chtěl tímto svým dalším pokusem stát se výjimečným (přitom už výjimečný je, viz jeho alkoholismus) navázat na zvyklost z první republiky, tedy z let 1918 až 1938. Opět se tedy pokusil navázat na Masarykovskou tradici a opět prokázal, jak zoufalý ve svém činění, blábolení a životě je.
Ale na jeho obranu budiž řečeno, že není první, kdo chce být jako Masaryk. Havel i Klaus to řekli také, u Klause ještě došlo k milému přiznání, že je fascinován Železnou lady (tedy Margaret Thatcherovou), což při jeho diskutované a tušené sexuální orientaci není až tak divné.
Jistě, bylo by zvláštní, kdyby Zeman chtěl být jako Gottwald nebo Zápotocký, a přiznat se k sympatiím k Havlovi by pro jeho postbolševické voliče také nebylo sexy. Nicméně je otázka, jestli by tenhle prezident, a stejně tak každý jiný prezident a člověk, neměl být spíš sám sebou.
Podobný problém je v naší hudbě. Každý se chce podobat nějakému velkému jménu ze zahraniční a bláhově si myslí, že to bude přesně ono. Přitom na českou podobu Coldplay nebo Daft Punk venku ani u nás opravdu nikdo nečeká. Slyšet však něco originálního, dosud neslyšeného, to by si dal líbit zahraniční hudební fanoušek i český volič.

Možná ano, možná ne!

V městečku na Moravě žil malý Zdeněček s maminkou a tatínkem. Zatímco hlava rodina dohlížela na to, aby bylo co do úst a o výchovu potomka projevovala zájem jen v časech volna, matka rodu milovala syna tou nejvroucnější láskou, jakou si lze představit.
Byla za ní ale i touha rozhodovat o každém jeho kroku, a to v dobách dětských i časech, kdy už s ním puberta mlátila o zeď a on si párkrát troufl přijít domů opilý.
Když bylo Zdeněčkovi čtrnáct let, jevil zájem o hru na housle. Matka nedbala na to, že je to důsledek toho, jak jí syn plnil přání spojené s rozkazem. Jakmile se tedy neprozřetelně zmínil, že ho hra na nástroj baví, což byla pravda, rozhodla se vzít osud do svých rukou.
V městečku bydlel starý pán, který byl – jak už to v příbězích s rysy pohádek chodí – podivín. Nevylézal ze svého polorozbořeného domku, a když něco potřeboval, houkl přes plot na souseda, a ten už nákup vybavil. K lékaři nejezdil, důchod mu pošťačka nosila každý měsíc ve stejný den a hodinu domů, a tak nebyl nucen poznávat svět, o což ostatně vůbec nestál.
O jeho radu ale stáli v té oblasti všichni. Byl prý jasnovidný. Jistě, vypadá to jako hloupost, ale pověst měl náramnou. Dokázal dát odpověď na jakoukoli otázku a časem se ukázalo, že měl pravdu. Činil tak zdarma a prý s devadesátiprocentní přesností. Každý, kdo k němu přišel pro radu, mu ale mohl položit jen jednu otázku.
A tak se k němu vypravila i matka rodu se Zdeněčkem. Její otázka byla prostá: Bude ze Zdeněčka houslový virtuóz?
Jenomže tenkrát tím dotazem podivína zaskočila. Valil oči, nervózně mrkal, třel si víčka, potil se, zatínal zuby, ale odpověď nenašel. Prý to bylo poprvé, kdy se mu to stalo. A tak jakmile mu nedočkavá matka zopakovala otázku, dostalo se jí odpovědi nejasné: Možná ano, možná ne!
Když od podivína odcházeli, mlčeli. Doma pak žena, která podivínovi vždy bezmezně věřila, dala Zdeněčkovi preventivní pohlavek a rázně zopakovala: Slyšel jsi to? Možná ano, možná ne! Tak se snaž!
Zdeněček, dávno už velký Zdenda, hraje na housle dodnes a jde mu to skvěle. Pamětliv té historky ale pořád čeká na den, kdy dojde na první části podivínovy odpovědi a stane se slavným houslistou. Každý rok v době vánočních svátků si začne intenzivně přát, aby se kladná část předpovědi v dalším roce naplnila, a to přání si táhne až do posledního dne v roce, kdy je kolem půlnoci utopí v kořalce a pivu.
Zkrátka tenhle víceméně šťastný člověk nemusí rok co rok vymýšlet novoroční přání ani předsevzetí. Na rozdíl od nás, kteří hledáme to nejsmysluplnější a třeba jsme ho ještě nenašli, protože chtít přestat kouřit, shodit pět kilo nebo nemluvit sprostě prostě není proveditelné.
Krásné svátky. A držme si v těch přáních palce.

(Tato glosa vyšla v prosincovém vydání Náchodského swingu)

Elton John je zkušený zpěvák s energií, chutí i formou

Se středečním koncertem britského zpěváka, pianisty a skladatele Eltona Johna se to mělo následovně: přijel, zahrál, trumfoval. Do pražské O2 Areny přilákal na čtrnáct tisíc diváků, všichni seděli a on jim servíroval jednu svou klasiku za druhou.
Přestože evropské turné neslo název jeho letošního alba The Diving Board, na písničky z něho docházelo minimálně. Na programu byly pouze dvě, Oceans Away a Home Again. Zbytek dvouapůlhodinového setu tvořily především ty, které Elton John uvedl v první polovině sedmdesátých let a které mu tehdy vystavěly pomyslný pomník velikána světové pop music.
Bennie And The Jets, Candle In The Wind hned jako třetí v pořadí, Grey Seal, Tiny Dancer, Rocket Man (I Think It’s Going To Be A Long, Long Time), All The Girls Love Alice, Saturday Night’s Alright for Fighting a v přídavku Your Song a Crocodile Rock, to všechno jsou skladby, jež přišly na svět v první polovině pro Eltona Johna zlatých sedmdesátých let.
Jejich tehdejší rock’n’rollový a glamrockový charakter zůstal v Praze zachován, dokonce se té atmosféře přizpůsobily i věkově mladší popovější písně, a to především v okamžicích, kdy se doprovodná kapela rozhodla popustit uzdu svých dovedností a některé popotáhla v instrumentálních pasážích k výraznější délce.
Elton John večeru kraloval od neodmyslitelného piána, jeho doprovodná kapela hrála prim, všechny zvuky vyluzovala naživo z právě používaných nástrojů, a aby byl sound koncertu masivní, sexy a živý, podporovaly je čtyři skvělé vokalistky i zpívající muzikanti.
Byl to svým způsobem dokonalý koncert. Elton John zpíval velice slušně a jistě, kapela byla naprosto profesionální a vokalistky jakbysmet. Jelikož však bylo vše až strojově přesné, diváci při tom seděli a celé dvě a půl hodiny byli nuceni reagovat pouze omezeným pohybem na malých halových sedačkách, atmosféra byla občas trochu chladná.
Na šestašedesátiletého Eltona Johna u nás nechodí jeho vrstevníci. V O2 Areně byli posluchači v průměru pětačtyřicetiletí, přišla i spousta mladých diváků. Ti všichni však byli nuceni namísto tance sedět a třít nohy o podlahu. Teprve při skladbě I’m Still Standing se část fanoušků osmělila a postavila se přímo pod pódium. Tím pádem si užila (spolu s dalšími pozvolna přibývajícími) alespoň šest posledních písniček tak, jak se rock’n’roll má poslouchat, tedy ve stoje.
Elton John po některých písničkách vstal od piána a šel pozdravit diváky pod pódiem i v ochozech. První květinu přijal po skladbě Rocket Man (I Think It’s Going To Be A Long, Long Time), posléze došlo i na drobné dárky a rejdy sběratelů autogramů.
Koncert nadto od první chvíle působil skromně. Scéna byla strohá a funkční, pouze se zadní projekcí, pódium zdobily jen umělci, jejich nástroje a aparatura, a zvuk v hale byl slušný, a to i na místech nahoře pod střechou.
Byl to dobrý koncert, současně poněkud rutinní. Absolvoval ho pán, který přesně ví, že jako zkušený praktik musí mít energii, nadhled, chuť a formu. To všechno si přivezl.

Elton John
O2 Arena, Praha, 18. prosince
Hodnocení: 75%

(Tato recenze vyšla 19. prosince 2013 na serveru Novinky.cz)

Yoko Ono hodně napálila písničku Get Lucky

Yoko Ono, vdova po Johnu Lennonovi a v neposlední řadě avantgardní umělkyně, má skvělé hudební cítění. Aktuálně kdosi poslal do světa kus její tušené verze letošního hitu od Daft Punk, písničky Get Lucky. Myslím si, že stojí zato si ho pustit, protože konečně někdo s předstihem pochopil, oč tu vlastně kráčí. Ačkoli jde jistě o spojení dvou událostí, neboť video záběry jsou z roku 2010, a to ještě Get Lucky nebyla.
Předesílám, že tuhle skladbu od začátku roku zpívali kromě Daft Punk již mnozí, například U2, Flo¬ren¬ce Welch, Wilco, Dau¬gh¬ter, Black Simon & Gar¬fun¬kel, Ba¬rack Obama, Mi¬cha¬el Jor¬dan nebo ruská policie, jak jsem na těchto stránkách avizoval.

Yoko Ono – Get Lucky:

One Direction pořád kradou

Pokud bychom měli v historii pop music hledat nejpopulárnější boyband, nemusíme chodit daleko do minulosti. Jmenuje se One Direction, v roce 2010 jej dal dohromady hudební boss Simon Cowell a se svou vydavatelskou společností Syco Music stojí i za jeho v pořadí třetím albem Midnight Memories. Podle statistik spolu pokořili celý svět: prodejem alb i ohlasem na své bytí.
Britsko-irská pětice získala v posledních měsících oblibu, kterou mnozí publicisté srovnávají s popularitou Beatles v šedesátých letech. K pocitu, že je to spravedlivé, napomáhá muzikálnost mládenců, jejich schopnost vyzpívat košaté vokály a v neposlední řadě chytrá práce na vlastním mediálním obrazu.
Otazníky vyvolává fakt, že písničky z prvních dvou alb byly inspirovány hity z hudební minulosti, ať už od The Clash, Blondie či Johna Travolty a Olivie Newton-Johnové. Tuto uměleckou nehoráznost omlouvá manažer Cowell slovy, že stejně už vše bylo vymyšleno a lidé mají rádi povědomé melodie. Nevyvrátí tím však rezignaci kapely na vlastní hudební názor a řeč.
Nové album Midnight Memories je třetí v pořadí a třetí ve čtvrtém roce existence. Přestože má dospělejší zvuk než předchozí, autoři skladeb vykrádat nepřestali. Hned úvodní Best Song Ever připomene dávný hit softrockových Bachman-Turner Overdrive – You Ain’t Seen Nothing Yet a tím to teprve začíná.
I další hudební nápady si jejich autoři vypůjčili od starých borců, jejichž jména s největší pravděpodobností teenagerské publikum vůbec nezná. Titulní Midnight Memories připomíná směsku stadiónových skladeb skupiny Foreigner, autoři You & I jistě rádi písničku Heaven od Bryana Adamse, Little Black Dress má atmosféru hitů amerických Van Halen z osmdesátých let, Don Henley by se mohl podepsat jako spoluautor pod Strong, která evokuje jeho hit The Boys Of Summer, Diana zase upomene klasické hity z repertoáru Hall & Oates.
One Direction jsou zkrátka nadále všechno jiné, jen ne kapela s vlastním rukopisem. Na prvních dvou albech bylo možné ještě tuto skutečnost přehlédnout, vždyť se parta mladíků drala na světlo světa a musela učinit výrazné kroky, jak praví zákony šoubyznysu.
S novinkou, která má dobrý zvuk, rockový grunt osmdesátých let i dobrou produkci, je to ale už trestuhodný krok. Tahle kapela prostě krade!

One Direction: Midnight Memories
Syco Music/Sony Music, 47:46
Hodnocení: 40%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 14. prosince 2013)

Prázdná hlava, moderátorovo neštěstí

Dlouhodobě mě děsí fakt, že moderátory leckterých televizních i rozhlasových pořadů jsou lidé, kteří mají jednu vzácnou vlastnost – nemají co říct. Hemží se to jimi zejména na soukromých stanicích, které si už před drahně lety vytkly jako cíl vytlouct z ubohého českého národa poslední zbytky kritického myšlení a vkusu. Někdy to dokonce vypadá, že čím větší brebta u mikrofonu huhňá, tím lepší pozici u svého zaměstnavatele má.
Podpisem pod tuto holou a dennodenně poslechem rádií a televizí dokládanou skutečnost byla čtvrteční nadační akce Koncert pro Kapku naděje, která se uskutečnila v pražské O2 Areně před deseti tisíci diváky. Vstupenky dostali za to, že odevzdali na určené místo svůj starý, mnohdy nefunkční mobil. Ty pak organizátoři proměnili v pomoc pro vážně nemocné děti a dětské domovy. Divákům k poslechu hráli Wanastowi Vjecy, Kabát, David Deyl, Mandrage či Voxel a žel bohu jim večer svou přítomností znepříjemnili i dva moderátoři – Libor Bouček a Tomáš Kraus.
Domnívat se, že akce s charitativní náladou zaslouží noblesu, bylo možné do chvíle, než se na pódiu zjevil Bouček. Přišel jako nezodpovědná a prázdná nádoba. Na začátek si vyzkoušel to, co dělají nejhloupější moderátoři na světě, sice začal vykřikovat jména kapel a čekal, že to diváci ocení jekotem. Povedlo se.
Potom přeříkal jména sponzorů, zopakoval, o co na akci jde, a do toho tu a tam opakovaně vyjekl jméno nějakého hudebního hosta, aby zase slyšel ten jásot. Požádal pak ještě, aby lidé posílali dárcovské esemesky a svůj nadživotní výkon korunoval výzvou, aby pořádně zakřičeli, protože nemocné a děti z dětských domovů určitě potěší, jak se v hale všichni hezky bavíme. To určitě, Libore…
Po vystoupení Voxela se na pódiu zjevil Tomáš Kraus, majitel nejnepříjemnějšího hlasu v českých televizích. Nemohu se u něho zbavit dojmu, že mu jde o to za každou cenu se proslavit, a tak konstantně a bez výjimky mele, co mu přijde na mysl. Moc tam toho ale nechodí.
Na pódiu si párkrát „poboučkovsku“ zakřičel jména kapel, když papouškoval jména sponzorů (kvůli tomu byl ostatně najat), okřikl kohosi v první řadě, že mu nějakou poznámkou vstoupil do řeči (což je neprofesionální vůči těm vzadu, kteří z dialogu slyší jenom jednoho, toho s mikrofonem), potom ještě vysvětlil, že se sponzoři říkat musí, a odešel i s kameramanem, jehož měl během svého politováníhodného vystoupení za zády, což by mohlo znamenat, že o sobě začal točit celovečerní film.
Na další vstup si přivedl šéfovou Kapky naděje Vendulu Svobodovou, a protože nebyl na rozhovor s ní připraven, počastoval ji dokonce otázkou: „Co vy na to?“ Inu, takto skvěle formulovat, to chce opravdu fištróna.
Když Svobodová konstatovala, že sponzor si původně přál, aby v O2 Areně ten večer koncertovali Gott a Bílá, šikula Kraus to odsouhlasil s podmínkou, že by mu Gott musel každé ráno zpívat písničku Když muž se ženou zpívá. Nelogičnost této myšlenkové konstrukce zaskočila i Svobodovou, která se pídila po tom, proč by to tak mělo být. Vymyslet kloudnou odpověď bylo však na Krausovy síly.
Protože se chystala skupina Mandrage, které přípravy trvaly trochu déle, dostala se brzy moderátor do situace, kterou důvěrně zná, ale která ho znovu zaskočila – měl hovořit. A tak se vrátil k ověřenému jmenování kapel a pak se pustil do vykřikování „Žízeň“ s odkazem na písničku Kabátu. Nakonec přinutil diváky, aby rozsvítili své telefony a zase je zhasli a pak se přistoupil ke zpěvu Šroubů a matic od Mandrage, což doprovázel autistickým máváním rukou a poté i zjištěním, že nezná text.
Další výstupy moderátorů, kterým stoprocentně někdo po tomto výkonu plácal po ramenou s tím, že jsou „fakt skvělí“, jsem si odpustil. Mám rád Kabát. Prokousat se ale k jeho krátkému setu smogem prázdných slov a myšlenek mi za to nestálo.
Podotýkám nicméně, že je možné, že to tak národ chce a pitomec jsem já.
C’est la vie.

Selena Gomez zapomněla, že jede na playback. Neměla mikrofon u huby

Americká pěvecká hvězdička Selena Gomez se rozhodla nenechat na koncertech nic náhodě, a tudíž nezpívat, respektive otevírat svá jinak jistě sladká ústa na playback.
Není to věc, kterou by se zpěváci jakkoli chlubili, i když na playback dnes zpívá kde kdo, dokonce i ti, od nichž byste to nečekali. Všichni nicméně vědí, že kontrolovat správné „klapání hubou“ je věc velmi podstatná, protože když klapnete mimo, nebo nedej bože zapomenete klapat, je to průšvih.
V neděli 8. prosince se odkopala Selena Gomez. Během vystoupení na koncertu Jingle Ball v Los Angeles zapomněla otvírat pusu a ukázalo se, že svůj zpěv má hezky a kvalitně nahraný. Jednadvacetiletá zpěvule na pódiu zrovna předstírala zpěv písničky Come And Get It.
Na videu došlo k inkriminovanému okamžiku v devětapadesáté sekundě.

Selena Gomes nezpívá (59. sec)

Odposlech z doby První republiky: Ty krávo, ty vole, bráchu mrdám…

Zřejmě v souvislosti s víkendovým fó-pa současné české politické svoloče Rusnoka, Picka a Fischera ke mně mailem doputoval zápis odposlechu rozhovoru dvou osobností z doby První republiky.
Je na něm záznam dialogu tehdejšího prezidenta T. G. Masaryka a spisovatele Karla Čapka. Tento záznam bohužel ukazuje, že čeština je proradný jazyk, který i vysoce postavené osobností svádí na hovorové scestí.

Masaryk: Ty krávo, mě už z těch ratanovejch křesel bolí prdel, seru na to dneska, vole.
Čapek: Já už taky musim za psem, ty vole, jinak mi to tam zechčije a Olga se posere. Masaryk: Ty máš čokla, vole?
Čapek: Jo, píšu vo tom takovou pičovinu pro fakany.
Masaryk: Kreslí ti to brácha, jo?
Čapek: Bráchu mrdám, vole, čokla snad ještě nakreslim, né?
Masaryk: Seš kretén, vole… (smích)

Britney Spearsové byla producentská esa k ničemu

Na první pohled by se mohlo zdát, že se Britney Spearsová dožaduje pozornosti už skrz slovní hříčku v názvu nového alba, kde své jméno spojila s hitem Michaela Jacksona Billie Jean. Skutečnost je ale prostší. Civilní jméno americké zpěvačky je Britney Jean Spearsová, a tak prostě do názvu v pořadí osmého studiového alba vetkla jeho méně známou část.
Chce se konstatovat, že je to jediný vtipný a snad dobrý tah, který má na albu vedlejší účinek přinášející alespoň nějakou hádanku. Jinak je totiž Britney Jean dílko, které se nepovedlo.
Na přelomu devadesátých a nultých let zpěvačka stála na špičce světového ženského popu, ba co víc, určovala jeho směr. Aktuálně to už neplatí, a je to záležitost dobrých pěti letech.
Když v roce 2008 vyšlo album Circus, těšilo se pozornosti, která však brzy opadla. Totéž potkalo kolekci Femme Fatale (2011). Britney Jean se ale žádné velké pozornosti netěšila, což možná svědčí o tom, že se s Britney už příliš nepočítá.
Zatímco její americké kolegyně Lady Gaga a Katy Perry aktuálně vymýšlejí v dámské pop music progres a jdou za ním takříkajíc přes mrtvoly, ona nahrála kolekci s tak bezpohlavními a otravnými písničkami, až to zaráží. Tím spíš, když se obklopila věhlasnými producenty, jakými jsou Dr. Luke, David Guetta, Will.i.am a další.
Základem desky je elektronika, zde otravná a zvukově neoriginální. Houseově pulsující úvodní Alien například produkoval William Orbit, žel bohu neodvedl práci, která by se dala srovnat třeba s jeho činností pro Madonnu (album Ray Of Light z roku 1998).
Následující Work Bitch je prázdná zvukově i obsahově, Perfume je tuctová odrhovačka z programu druhořadých rádiových stanic, stejně tak Passenger nebo Body Arche.
Jakmile Spearsová na albu zvolní tempo, putuje hluboko pod úroveň balad, které dosud do světa poslala. Don’t Cry, poslední písnička na desce, je pak už vysloveně plýtvání časem.
Naštěstí je v desítce písniček Chillin’ With You, ve které je slyšet akustická kytara a příjemný hlas Jamie Lynnové, mladší sestry Britney Spearsové, a nadto přináší rytmické zvraty.
Lepší dojem nese i duet Tik Tak Boom s rapperem T.I. Spojení popu s hip-hopem není sice neobvyklé, na téhle desce je to ale balzám na bolavý vkus.
Britney Spearsová před vydáním nahrávky do omrzení tvrdila, že to bude přelomové dílo. Není. A nejhorší je, že se jí nepodařilo pod dohledem mnoha producentských es dostat ani k průměru.

Britney Spears: Britney Jean
Sony Music, 36:15
Hodnocení: 30%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 7. listopadu 2013)