Jake Bugg skládá hold starým hudebním časům

Když v roce 2012 vydal písničkář z Nottinghamu Jake Bugg první album, netušil nejspíš, jak významný počin v tom roce to bude. Zanedlouho se kolekce dostala na první místo ostrovní prodejní hitparády a média psala o tom, že od roku 2005, kdy se na trhu objevil debut skupiny Arctic Monkeys, se na tamní scéně nezjevil nikdo, kdo by tak dobře vystihl náladu mladé generace.
Dnes teprve devatenáctiletý Bugg vydal nedávno své druhé album a výrazně na něm posunul svůj zvuk. Nahrával je ve Spojených státech pod dohledem Ricka Rubina a přiblížil se na něm tamnímu pojetí hudby, neboť se ještě více opřel o rock’n’roll, country a blues. Ne že by tyto pevné hudební body do té doby neznal, na desce je jen důrazně vypíchl do popředí.
Shangri La, jak se jeho druhé album jmenuje, se ve Velké Británii zatím dostalo nejvýše na třetí příčku, ve Skotsku bylo druhé a například v americké prodejní hitparádě Billboard se vysoukalo jen na šestačtyřicátou pozici. Přítomnost amerického producenta se tedy v přízni tamních hudebních příznivců až tak výrazně neprojevila.
V neděli večer se Jake Bugg představil poprvé v Praze. Vyprodal Lucerna Music Bar a nabídl tuzemským i zahraničním divákům program složený z písniček z obou svých alb. Přidal k tomu coververzi skladby Neila Younga My My, Hey Hey (Out of the Blue).
Zmínka o britské skupině Arctic Monkeys na začátku této recenze nebylo lichá. Koncert totiž připomínal jejich pojetí britské hudby šedesátých let spojené s písničkářstvím Boba Dylana. Bugg vůbec skládá prostřednictvím svých písniček na pódiu hold legendám světové hudby – tu je z některé cítit vliv Rolling Stones, tu Beatlers, tu Boba Dylana, jinde zase The Who.
Mladý Brit ale není velký koncertní dříč. Své skladby v Praze přehrál bez velkých gest a nebavil se při tom nijak zvlášť s publikem, nereagoval ani na výkřiky, které na jeho adresu směřovaly v pauzách mezi jednotlivými písněmi. Přišel, stoprocentně zazpíval a zahrál dvacet písniček a zase odešel. Jako by mu nadšení publika nedávalo dost důvodů více se při prezentaci skladeb rozmáchnout, zavtipkovat, něco okomentovat či se usmát.
Veškeré emoce, které koncert přinesl, pramenily z jeho osobních textů a pěveckého přednesu. Jako bonus ukázal, že je znamenitý kytarista, to když v závěru vystoupení zahrál několik sól s absolutním klidem, vlastně přesně takovým, s nímž prezentoval všechny skladby svého setu.
V každém případě to byl povedený koncert. Těžko říct, jestli písničky Jakea Bugga znamenají budoucnost hudby, jak si myslí Noel Gallagher, bývalý člen Oasis. Jistě však spoludefinují retro na současné světové scéně, dobře podané, emotivní a uvěřitelné.
Co koneckonců dělat jiného, když současná hudba nic lepšího nevymyslela?

Jake Bugg
Lucerna Music Bar, Praha, 1. Prosince 2013
Hodnocení: 80%

(Tato recenze vyšla 2. prosince 2013 na serveru Novinky.cz)



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)