Možná ano, možná ne!

V městečku na Moravě žil malý Zdeněček s maminkou a tatínkem. Zatímco hlava rodina dohlížela na to, aby bylo co do úst a o výchovu potomka projevovala zájem jen v časech volna, matka rodu milovala syna tou nejvroucnější láskou, jakou si lze představit.
Byla za ní ale i touha rozhodovat o každém jeho kroku, a to v dobách dětských i časech, kdy už s ním puberta mlátila o zeď a on si párkrát troufl přijít domů opilý.
Když bylo Zdeněčkovi čtrnáct let, jevil zájem o hru na housle. Matka nedbala na to, že je to důsledek toho, jak jí syn plnil přání spojené s rozkazem. Jakmile se tedy neprozřetelně zmínil, že ho hra na nástroj baví, což byla pravda, rozhodla se vzít osud do svých rukou.
V městečku bydlel starý pán, který byl – jak už to v příbězích s rysy pohádek chodí – podivín. Nevylézal ze svého polorozbořeného domku, a když něco potřeboval, houkl přes plot na souseda, a ten už nákup vybavil. K lékaři nejezdil, důchod mu pošťačka nosila každý měsíc ve stejný den a hodinu domů, a tak nebyl nucen poznávat svět, o což ostatně vůbec nestál.
O jeho radu ale stáli v té oblasti všichni. Byl prý jasnovidný. Jistě, vypadá to jako hloupost, ale pověst měl náramnou. Dokázal dát odpověď na jakoukoli otázku a časem se ukázalo, že měl pravdu. Činil tak zdarma a prý s devadesátiprocentní přesností. Každý, kdo k němu přišel pro radu, mu ale mohl položit jen jednu otázku.
A tak se k němu vypravila i matka rodu se Zdeněčkem. Její otázka byla prostá: Bude ze Zdeněčka houslový virtuóz?
Jenomže tenkrát tím dotazem podivína zaskočila. Valil oči, nervózně mrkal, třel si víčka, potil se, zatínal zuby, ale odpověď nenašel. Prý to bylo poprvé, kdy se mu to stalo. A tak jakmile mu nedočkavá matka zopakovala otázku, dostalo se jí odpovědi nejasné: Možná ano, možná ne!
Když od podivína odcházeli, mlčeli. Doma pak žena, která podivínovi vždy bezmezně věřila, dala Zdeněčkovi preventivní pohlavek a rázně zopakovala: Slyšel jsi to? Možná ano, možná ne! Tak se snaž!
Zdeněček, dávno už velký Zdenda, hraje na housle dodnes a jde mu to skvěle. Pamětliv té historky ale pořád čeká na den, kdy dojde na první části podivínovy odpovědi a stane se slavným houslistou. Každý rok v době vánočních svátků si začne intenzivně přát, aby se kladná část předpovědi v dalším roce naplnila, a to přání si táhne až do posledního dne v roce, kdy je kolem půlnoci utopí v kořalce a pivu.
Zkrátka tenhle víceméně šťastný člověk nemusí rok co rok vymýšlet novoroční přání ani předsevzetí. Na rozdíl od nás, kteří hledáme to nejsmysluplnější a třeba jsme ho ještě nenašli, protože chtít přestat kouřit, shodit pět kilo nebo nemluvit sprostě prostě není proveditelné.
Krásné svátky. A držme si v těch přáních palce.

(Tato glosa vyšla v prosincovém vydání Náchodského swingu)



Komentáře [ 1 ]

Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)