Prázdná hlava, moderátorovo neštěstí

Dlouhodobě mě děsí fakt, že moderátory leckterých televizních i rozhlasových pořadů jsou lidé, kteří mají jednu vzácnou vlastnost – nemají co říct. Hemží se to jimi zejména na soukromých stanicích, které si už před drahně lety vytkly jako cíl vytlouct z ubohého českého národa poslední zbytky kritického myšlení a vkusu. Někdy to dokonce vypadá, že čím větší brebta u mikrofonu huhňá, tím lepší pozici u svého zaměstnavatele má.
Podpisem pod tuto holou a dennodenně poslechem rádií a televizí dokládanou skutečnost byla čtvrteční nadační akce Koncert pro Kapku naděje, která se uskutečnila v pražské O2 Areně před deseti tisíci diváky. Vstupenky dostali za to, že odevzdali na určené místo svůj starý, mnohdy nefunkční mobil. Ty pak organizátoři proměnili v pomoc pro vážně nemocné děti a dětské domovy. Divákům k poslechu hráli Wanastowi Vjecy, Kabát, David Deyl, Mandrage či Voxel a žel bohu jim večer svou přítomností znepříjemnili i dva moderátoři – Libor Bouček a Tomáš Kraus.
Domnívat se, že akce s charitativní náladou zaslouží noblesu, bylo možné do chvíle, než se na pódiu zjevil Bouček. Přišel jako nezodpovědná a prázdná nádoba. Na začátek si vyzkoušel to, co dělají nejhloupější moderátoři na světě, sice začal vykřikovat jména kapel a čekal, že to diváci ocení jekotem. Povedlo se.
Potom přeříkal jména sponzorů, zopakoval, o co na akci jde, a do toho tu a tam opakovaně vyjekl jméno nějakého hudebního hosta, aby zase slyšel ten jásot. Požádal pak ještě, aby lidé posílali dárcovské esemesky a svůj nadživotní výkon korunoval výzvou, aby pořádně zakřičeli, protože nemocné a děti z dětských domovů určitě potěší, jak se v hale všichni hezky bavíme. To určitě, Libore…
Po vystoupení Voxela se na pódiu zjevil Tomáš Kraus, majitel nejnepříjemnějšího hlasu v českých televizích. Nemohu se u něho zbavit dojmu, že mu jde o to za každou cenu se proslavit, a tak konstantně a bez výjimky mele, co mu přijde na mysl. Moc tam toho ale nechodí.
Na pódiu si párkrát „poboučkovsku“ zakřičel jména kapel, když papouškoval jména sponzorů (kvůli tomu byl ostatně najat), okřikl kohosi v první řadě, že mu nějakou poznámkou vstoupil do řeči (což je neprofesionální vůči těm vzadu, kteří z dialogu slyší jenom jednoho, toho s mikrofonem), potom ještě vysvětlil, že se sponzoři říkat musí, a odešel i s kameramanem, jehož měl během svého politováníhodného vystoupení za zády, což by mohlo znamenat, že o sobě začal točit celovečerní film.
Na další vstup si přivedl šéfovou Kapky naděje Vendulu Svobodovou, a protože nebyl na rozhovor s ní připraven, počastoval ji dokonce otázkou: „Co vy na to?“ Inu, takto skvěle formulovat, to chce opravdu fištróna.
Když Svobodová konstatovala, že sponzor si původně přál, aby v O2 Areně ten večer koncertovali Gott a Bílá, šikula Kraus to odsouhlasil s podmínkou, že by mu Gott musel každé ráno zpívat písničku Když muž se ženou zpívá. Nelogičnost této myšlenkové konstrukce zaskočila i Svobodovou, která se pídila po tom, proč by to tak mělo být. Vymyslet kloudnou odpověď bylo však na Krausovy síly.
Protože se chystala skupina Mandrage, které přípravy trvaly trochu déle, dostala se brzy moderátor do situace, kterou důvěrně zná, ale která ho znovu zaskočila – měl hovořit. A tak se vrátil k ověřenému jmenování kapel a pak se pustil do vykřikování „Žízeň“ s odkazem na písničku Kabátu. Nakonec přinutil diváky, aby rozsvítili své telefony a zase je zhasli a pak se přistoupil ke zpěvu Šroubů a matic od Mandrage, což doprovázel autistickým máváním rukou a poté i zjištěním, že nezná text.
Další výstupy moderátorů, kterým stoprocentně někdo po tomto výkonu plácal po ramenou s tím, že jsou „fakt skvělí“, jsem si odpustil. Mám rád Kabát. Prokousat se ale k jeho krátkému setu smogem prázdných slov a myšlenek mi za to nestálo.
Podotýkám nicméně, že je možné, že to tak národ chce a pitomec jsem já.
C’est la vie.



Komentáře [ 2 ]

Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)