Příliš mnoho Masaryků, příliš mnoho opic

Český prezident Zeman promluvil včera odpoledne k národu. Ponechme stranou fakt, že v jedenácti utahaných a řečnicky děravých minutách především samožersky vychválil sebe sama a pak se pokusil o upřímnost (což mu ale fakt nejde) a popřál lidem hodně štěstí, zdraví a podobně. Důležité je, že jeho plácání národ slyšel již 26. prosince, namísto obvyklého prezidentského proslovu v první den nového roku.
Zeman prý chtěl tímto svým dalším pokusem stát se výjimečným (přitom už výjimečný je, viz jeho alkoholismus) navázat na zvyklost z první republiky, tedy z let 1918 až 1938. Opět se tedy pokusil navázat na Masarykovskou tradici a opět prokázal, jak zoufalý ve svém činění, blábolení a životě je.
Ale na jeho obranu budiž řečeno, že není první, kdo chce být jako Masaryk. Havel i Klaus to řekli také, u Klause ještě došlo k milému přiznání, že je fascinován Železnou lady (tedy Margaret Thatcherovou), což při jeho diskutované a tušené sexuální orientaci není až tak divné.
Jistě, bylo by zvláštní, kdyby Zeman chtěl být jako Gottwald nebo Zápotocký, a přiznat se k sympatiím k Havlovi by pro jeho postbolševické voliče také nebylo sexy. Nicméně je otázka, jestli by tenhle prezident, a stejně tak každý jiný prezident a člověk, neměl být spíš sám sebou.
Podobný problém je v naší hudbě. Každý se chce podobat nějakému velkému jménu ze zahraniční a bláhově si myslí, že to bude přesně ono. Přitom na českou podobu Coldplay nebo Daft Punk venku ani u nás opravdu nikdo nečeká. Slyšet však něco originálního, dosud neslyšeného, to by si dal líbit zahraniční hudební fanoušek i český volič.



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)