Jak se dělá krása

Již bezmála tři miliony zhlédnutí na youtube má videoklip maďarské zpěvačky Boggie. Ne že by písnička Parfüm byla nějak extra zajímavá, žádný globální hit z ní nebude a bůhví, jak si vede doma v Maďarsku. Výtečný je ale videoklip.
Zpěvačka na něm během skladby prochází proměnou. Přesněji proměnou prochází její tvář zachycená v klipu. Ukazuje tak, co všechno dnes dokáže technika a jak pohlednou a vzrušující dívku lze „vyrobit“ z nenápadného káčete.
Vychutnejte si to a vězte, že když mnohdy dělám rozhovor s tou a tou, vidím, že má víc vrásek, než na fotkách určených k propagaci. Přitom mnohým z těch dam jejich vrásky a znaky pokročilého věku sluší více, než vyžehlená tvář na promofotkách.

Boggie – Parfüm:

Dream Theater jsou rockoví kouzelníci

Americká skupina Dream Theater se těší v České republice velké oblibě. Od konce osmdesátých let, kdy začala vydávat svá po všech stránkách propracovaná alba, si získala na svou stranu řadu zdejších příznivců. Podstatná část z nich tvořila ve středu večer v pražské Tipsport Areně pětitisícový dav, který si přišel poslechnout, jestli v kapele všechno funguje stejně jako za starých časů.
V roce 2010 totiž opustil formaci fenomenální bubeník Mike Portnoy. Na jeho místo přišel Mike Mangini a loňské album nazvané Dream Theater je druhé, které se skupinou natočil. V její obsáhlé diskografii je již dvanácté, nicméně nijak nevybočuje z jasně nastoupené cesty. Nová etapa s novým členem to ale rozhodně je.
Dream Theater se pohybují v oblasti progresivního rocku až metalu, což v jejich případě znamená, že nahrávají a na koncertech hrají aranžérsky a hráčsky náročné kompozice, jejich stavba je natolik členitá a složitá, že při jejich poslechu fanoušek nevystačí pouze s obvyklou pozorností. Přinášejí tolik aranžérských zajímavostí, zvratů, instrumentálně náročných pasáží a rytmických překvapení, že je lze opravdu cele vychutnat jenom s obrovským posluchačským zaujetím. Dream Theater působí trochu jako rockoví kouzelníci.
Koncert ukázal, že jsou naživo naprosto strhující. Už úvodní intro se skoro až artovým filmovým doprovodem nastínilo, o co v následujících třech hudebních hodinách půjde. S prvními akordy koncertu se pak v celé své kráse vynořila výše popsaná filozofie kapely, která se s léty zdokonaluje především zvukově, vždy podle toho, jak se modernizují nástrojové i nahrávací technologie.
Kytarista John Petrucci je něco jako kapelní zlato. Zvuk jeho nástroje většině skladeb vládne, on pak během koncertu vystřihl mnoho pasáží, jejichž odehrání vyžaduje nejenom zručnost, ale i vytříbený muzikantský cit a vkus. Baskytara Johna Myunga a zpěv Jamese LaBrieho byly ve zvukové vlně v hale přece jenom poněkud utopeny, nicméně onen LaBrie podal velmi solidní výkon, což u něho nebývá vždy pravidlem.
Manginiho hravé bubenické sólo v první polovině koncertu potvrdilo, že je za Portnoye náhradou postačující a klávesista Jordan Rudess hrál ve skladbách důležitější roli než vizuálně na pódiu, kde stál za kytaristy a zpěvákem v první linii.
Vedle několika skladeb z posledního alba zazněly i starší kompozice. Večer byl rozdělen na dvě části, které byly přerušeny patnáctiminutovou přestávkou. Instrumentální a pěvecké výkony pak doprovázely pozoruhodné projekce, do nichž se občas na videostěně přímo na pódiu zjevily detailní záběry na hrající členy kapely. Jinými slovy bylo dokonalé i to, co nebylo v rukou, prstech a hlasivkách hudebníků.
Byť je muzika Dream Theater profesně náročná, pro pětici na pódiu byl pražský koncert především další čas strávený podle nejlepších představ o životě.

Dream Theater
Tipsport Arena, Praha, 29. ledna
Hodnocení: 85%

(Tato recenze vyšla na serveru Novinky.cz 30. ledna 2014)

Michael Bublé se chlubil cizím peřím a vtipkoval

Světová pop music si užila od šedesátých let následujících čtyřicet roků hodokvasu a poslala do světa skvělé hity i okouzlující autory a interprety. V posledních více než deseti letech se ale její schopnost chrlit silné písničky zasekla. Nadčasových melodií přichází každý rok pár, a byť je produkce písniček nadále téměř sériová, kvalita schází.
Taková doba nabízí prostor různým alternativním přístupům. Comebacky, remixy, coververze, napodobeniny, vykrádání melodií, to všechno se v posledních letech na hudební scéně stalo a stává. Jedním z těch, kteří v tomto ohledu přiložili prst na tep doby, je osmatřicetiletý kanadský zpěvák Michael Bublé.
Celosvětově prodal bezmála padesát miliónů desek, což je úctyhodné číslo. Nic objevného na svých nahrávkách ale nepřinesl, dokonce ani zajímavý či jakkoli charismatický hlas. Bublé vybírá hity minulosti, nejraději popové a swingové, a zpívá je ve vlastním provedení. Je dokonce tak rychlý, že loňskou úspěšnou písničku Get Lucky od francouzského tandemu Daft Punk už má ve svém repertoáru.
Pravda, on a jeho autorský tým se pokoušejí napsat i původní skladby. V sousedství evergreenů jsou ale spíš „chudými příbuznými“ a srovnání snesou jen některé (nejvíce asi Close Your Eyes).
A tak Bublému tuční konto, přičemž z pětasedmdesáti procent se tak děje díky tomu, že zpívá písničky prověřené časem, hity z největších. Posluchač tuto filosofii kupodivu přijímá, zřejmě proto, že Bublého autorská konkurence není schopna evergreenům čelit. Nemá potenciál.
V pátek zpíval Michael Bublé v sedmi tisíci diváky naplněné O2 Areně a sklidil ovace. Z pódia zněly písničky z repertoáru Beatles, Joe Cockera, Bee Gees, Franka Sinatry, The Jackson 5 a dalších, k tomu pár původních skladeb. Byl to vlastně takový večer s hrací skříňkou, s tím rozdílem, že diváci platili jednorázově a „skříňka“ Bublé vybíral písničky sám.
Nakonec to byl ale pobyt na pódiu, který posunul Bublého existenci o dva kroky výše. Doprovázela jej totiž výtečná kapela posilněná dechovou sekcí a na několik písniček i českou dívčí sekcí smyčcovou. Pódium bylo výpravné, projekce střídaly záběry z dění na scéně a naproti hlavnímu pódiu bylo ještě jedno malé, na které Bublé ve druhé části večera při zpěvu Get Lucky napochodoval a zazpíval na něm čtyři další coververze.
Navíc byl místy i zábavný. V některých momentech se na pódiu dokonce odehrávala kanadská verze pořadu Na stojáka, kdy Bublé vtipkoval a nahlas uvažoval o věcech, které ho právě napadly či inspirovaly.
Pochybnosti o tom, jestli by umění či zábava (těžko říct, jaké má skutečně ambice) měly vypadat tak, jak vypadají v jeho provedení, pár vtípků ani konfety ve tvaru srdce ale nezachránily.

(Tato glosa vyšla v deníku Právo 27. ledna 2014)

Jared Leto na letišti… a my s ním

V novinářské praxi to chodí tak, že uděláte stovky rozhovorů s kýmkoli, přičemž řadu z nich byste nejraději nepublikovali a řada z nich vás třeba mile překvapí. Během té doby ale pořád čekáte na hvězdu, osobnost, postavu, která je aktuálně zajímavá a najde si ve svém rozvrhu pár minut na to, aby se s vámi bavila.
Minulý týden jsme se dočkali. Dostali jsme možnost udělat rozhovor se zpěvákem skupiny Thirty Seconds To Mars Jaredem Letoem. Pravda, loni hrál s kapelou na Rock for People a hned vedle stanu, kde se chystal na koncert a besedoval s fanoušky, jsme měli redakci Festivalových novin, takže jsme se na něho chodili namísto cigára dívat. Tentokrát to ale bylo jiné.
Jared Leto je aktuálně nejenom zpěvákem Thirty Seconds To Mars, ale i horkým kandidátem na Oscara za roli ve filmu Klub poslední naděje. Jinými slovy, rozhovor s ním se teď opravdu hodil.
Jenomže Leto je nyní tím pádem to, čemu se říká globální hvězda, která si, spolu se svými manažerskými týmy, hlídá vše, co pustí ven či udělá. A tak jsme nejprve byli zpraveni o tom, že nám zavolá ve středu 22. ledna v 18.45 hodin našeho času. Záhy i o tom, že máme zákaz bavit se s ním o filmu a Oscarech.
Leto totiž zrovna jezdí po světě s dokumentem Artifact, který on sám režíroval. Je o sporu mezi Thirty Seconds To Mars a společností EMI, který mimochodem skončil dohodou. Leto je tedy nyní ještě navíc režisér (točil pod pseudonymem) propagující své dílo, a tak nám bylo doručeno doporučení, abychom s ním mluvili především o filmu Artifact, a klidně i o muzice. O Oscarech a filmu Klub poslední naděje ne. Zákaz! Upřímně řečeno, v tu chvíli byla celá sláva Jareda Letoa k ničemu. Nikoho teď u nás asi nezajímá jeho jistě skvělý dokument. Všechny zajímá jako držitel jednatřiceti (!!!) cen za roli ve filmu a horký favorit na Oscara.
Pár hodin před rozhovorem ale přišlo nečekané rozhodnutí, že zástupci deníku Právo (ten rozhovor jsme chystali se Šárkou Hellerovou) mohou položit dotaz na téma propojení světa filmu a hudby. Povolení zeptat se na Oscary ale nikde.
Navíc byly kolem jednoho rozhovoru s chlapíkem z Ameriky manévry jako před útokem spojeneckých sil na nějaký totalitní režim. Chvíli před 18.45 hodin zavolala nějaká Jaredova kolegyně, že bude pět minut zpoždění. Volala z Ameriky. Za dalších dvacet minut zavolala jiná kolegy, že bude další zpoždění, pět možná patnáct minut. Volala z Londýna. V 19.45 hodin nás nakonec ta první Jaredova kolegyně spojila. Měli jsme na ten rozhovor mít deset minut.
Šárka dělala, co mohla (rozhovor vedla, umí skvěle anglicky) a nakonec, když do povídání vstoupila nějaká paní a anglicky nám oznámila, že máme poslední otázku, zeptala se Letoa, jestli může položit dotaz spojený s filmem Klub poslední naděje. Odpověděl: „Sure“, a tak došlo na dvě otázečky z této oblasti.
Zaplaťpánbůh bývají obvykle umělci vstřícnější než jejich manažeři, byť připouštím, že kdybychom se ptali na film od začátku, asi by nám to položil sám Jared, nebo by to přerušila ta paní, co nás nejspíš odněkud celou dobu poslouchala.
Faktem nicméně zůstává, že Leto byl během rozhovoru na letišti před odletem do Mexika, že kolem něho byl ruch jako na nějakém trhu v Turecku, že se přitom nejspíš tu a tam někomu podepsal a že jeho odpovědi byly z velké části fráze. Rozhovor nakonec trval osm minut a čtyřicet tři vteřin, Jared z toho mluvil tak pět minut.
Ten rozhovor vyšel v sobotním Právu a přečíst si ho můžete i na kultuře Novinky.cz. Je v něm přepsáno úplně všechno, co řekl.

Fakt stará kosmická loď

V dnešním vydání Práva jsem měl článek o tom, že v polovině března bude v Praze otevřena výstava pozůstatků dinosaurů. Prý skutečných, pořadatelé tvrdí, že minimálně osmdesát procent pozůstatků ze složených koster je pravých, zbytek musel být nahrazen kvůli tomu, že byly původní kosti zničeny nebo třeba ukradeny.
V novinách to chodí tak, že jakmile napíšete článek o nějaké odborné věci, jakou jsou zde dinosauři, okamžitě platíte v očích mnoha čtenářů za odborníka. Stalo se to i mně. Na základě toho článku mi totiž dnes zavolal jakýsi pan Ivan (celé jméno znám, ale nějak se mi ho nechce zveřejňovat) a nabídl mi, že by pro tu naši výstavu měl nějaké exempláře.
Chvíli to vypadalo zajímavě, nabízel zkameněliny, které našel kdesi na Slovensku. Potom se ale nadechl a sdělil mi, že by měl k dispozici i jednu pecku.
„Jde o pravěkou kosmickou loď,“ řekl důležitě.
„Kosmickou co?“ zeptal jsem se nevěřícně.
„Loď. Kosmickou loď. Všichni si myslí, že průkopníci jsou Rusové, ale není to tak,“ potvrdil mé zlé tušení.
Jako správný laik jsem se zeptal: „A kde jste tu loď vzal?“
„Je to můj nález. Je sedmdesát milionů let stará.“
„Jak to víte?“ zeptal jsem se.
„Podívejte se, na to člověk nemusí být znalec, aby na tu loď mrknul a viděl, že je stará,“ ujistil mě.
„Ale jak víte, že je jí sedmdesát milionů let?“
„Já byl kdysi na sympóziu kosmonautiky tady v Praze a ta moje pravěká kosmická loď tam vyvolala velkou senzaci. Hlavně u Číňanů a Japonců,“ neodpověděl mi na můj původní dotaz.
„A kolik váží?“
„Tak deset kilo,“ řekl bezelstně a já si představil pravěkou kosmickou loď, kterou unesu v jedné ruce…
„Ta berete?“ zeptal se.
„Víte co, já tomu nerozumím, ale dám na vás kontakt pořadatelům té výstavy a oni se vám případně ozvou,“ konstatoval jste.
„To je skvělé. Pokud mi pomůžete, pomůžete celé vědě,“ povzbudil mě pan Ivan.
Pořadatelům výstavy jsem už o tomto zajímavém kontaktu řekl. Zatím jsou s reakcí na něj ale opatrní.

Didgeridoo v rukou Ondřeje Smeykala zpívá

Čtvrté sólové album českého hráče na didgeridoo Ondřeje Smeykala popouští uzdu jeho schopnosti posunout všeobecné mínění o funkci a možnostech nástroje do netušených rozměrů.
Osmatřicetiletý rodák ze Sušice už dávno prošel obdobím, kdy do tradičního nástroje australských domorodců pouze „foukal“. Světově respektovaným hráčem je proto, že hledá a evidentně nachází cesty, jak hru na didgeridoo zpestřit, jak ji posunout a zmodernizovat.
Na albu Singing Didgeridoo dal v základu svému nástroji tvar surové hmoty. V jednotlivých skladbách jako by ji pak opracovával. Dovolil nástroji být rytmickým i melodickým a při hře na něj někdy ústy vyluzuje i jednoduchou melodii. Ta spolu s rytmickou sekcí a elektronickými zvuky vsunutými do tradičního znění nástroje nechala vzniknout tvary regulérních skladeb.
Zatímco obvykle při hře na didgeridoo může být skladbou s názvem pouhý motiv, který se může v dalším přehrání změnit, a v zásadě to nehraje větší roli než sám název údajné skladby, Smeykalovy kompozice mají strukturu, aranže i dynamiku. Rytmické nástroje či efekty jim dávají barevnost, pročež na ploše necelé hodiny alba nehrozí, že by se dostavil pocit monotónnosti či autorské nebo interpretační bezradnosti.
Album je důkazem toho, že tak zdánlivě jednoduchý nástroj, jakým didgeridoo je, lze použít univerzálněji, než by se mohlo zdát. A pokud je jeho zvuk navíc nasměrováním do ezoterických oblastí a má zklidňující schopnost, jsou to bonusy pro ty, kteří dali didgeridoo v rukou Smeykala šanci promluvit. Jeho tvorba je totiž zajímavá a pokorná.
Za pozornost jistě stojí i obal alba, který Smeykal vyrobil sám.

Ondřej Smeykal: Singing Didgeridoo
Vlastní náklad, 53:25
Hodnocení: 75%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 16. ledna 2014)

Pomáhejte s rozmyslem

Není to špatný nápad, řeknete si s příchodem ledna a přitakáte odkudsi spadlé výzvě, že budete pomáhat bližním. Argumentů pro najdete mnoho, od odhalení dobrého srdce až po sebeklam o tom, že vám to jednou tam nahoře přičtou k dobru. A pak – pomáhat je přece in.
Vyjdete mezi lid a než se nadějete, je u vás první žadatel o příspěvek na holou existenci. Co na tom, že je evidentně zdravý a mladý, jenom se mu nechce pracovat. Do ušmudlaného kelímku mu strčíte padesát korun a pokračujete ve špacírování s pocitem krále.
Prodavač magazínu pro bezdomovce dostane také své a útulek pro děti lakomých politiků jakbysmet. Domů se vrátíte s dobrým pocitem a podobné je to i další dva tři dny.
Čtvrtý den vám začne být trochu divné, že se váš rozpočet na týden povážlivě scvrkl a že na vás zdravý a mladý bezdomovec čeká a začal vám tykat. Potřebuje ale přece pomoci, a tak mu strkáte do ruky padesátikoruny, a to až do chvíle, než si poprvé řekne o stovku.
Další den na vás čeká před domem a vy si všimnete, že než jste vystrčil nos, volal komusi mobilem. Stokorunu mu ještě dáte, ale je vám z toho divno.
Tím spíš, když k vám na ulici neomylně přistupují všichni ti aktivní prostředníci a žádají o příspěvek na nevidomé, vidomé, postižené, útulek pro zaběhlé samičky, a to všechno nejlépe do ruky, ne do pokladničky. Postupem času logicky začnete být alergičtí na familiérní zvolání: „Šéfíku, nebyla by ňáká kačka,“ a když se rozhodnete, že by nebyla, vyslechnete si zato nadávky.
Konečně začnete svůj vztah k charitě přehodnocovat a rozhodnete se omezit počet obdarovávaných. Ten zdravý a mladý vás ale ráno za návrat k padesátikorunovému daru seřve a je tak urputný, že z něho jde strach. Prodavač časopisu pro bezdomovce na refíži po vašem nepřispění zahaleká na celé kolo, že jste selhal, a příští den nad ránem už vás zdravý a mladý drží pod krkem a vyhrožuje, že jestli se nepochlapíte, něco vám provede.
Vaše charitativní chutě vezmou za své a vy zjistíte, že svět si bude muset pomoci bez vás. Samozřejmě jste rozčarováni. Ze života, lidí, sebe a nejvíc z toho zdravého a mladého.
Pokud nicméně budete chtít tomuto rozpoložení předejít, vyberte si nějakou charitativní organizaci, které budete každý měsíc poukazovat na konto sto korun, a mějte si oprávněný pocit, že pomáháte a má to smysl. Výjimečně pomozte i na ulici, někdy je to třeba. Mějte ale na paměti, že bolest světa není závislá jen na vás, a pomáhejte s rozmyslem.

(Tato glosa vyšla v lednovém čísle magazínu Náchodský swing)

Blinky a dvacka

V pátek před polednem jsem cestoval metrem. Na Hradčanské přistoupila babička s vnučkou, které mohly být tak tři čtyři roky. Zavřely se dveře, metro se pomalu rozjíždělo a začalo se na nerovných kolejích houpat. Holčička se podívala na babičku a s vážnou tváří jí řekla: „Já se poblinkám.“
„Ale nepoblinkáš,“ odpověděla babička. „Vždyť se to tolik nehoupe.“
Obě stály krok přede mnou, a tak když jsem vnuččinu informaci zaslechl, rozhodl jsem se takticky odstoupit. Aby to nebylo tak nápadné, vrhl jsem ještě pohled na sličnou dívku, která stála vedle mě. Informaci od vnučky neslyšela, protože měla sluchátka v uších a zářila tak, jako by poslouchala hip-hop. Očima jsem ji tedy zpravil o tom, že by měla poslouchat, co se kolem praví, ale asi to nebylo dost přesvědčivé, protože mi svýma očima v odpovědi naznačila, ať vodprejsknu.
Udělal jsem tedy dva kroky stranou a vlak se rozhoupal v plné parádě. Za chvíli se vnučka poblinkala. Byl to sice jen takový průhledný šleh, který z jejích útrob vyšel rychle a bez sebemenšího odporu či studu, nicméně jeho hrana zasáhla sličnou dívku i s jejím hip-hopem. Zrudla, naštvaně pohlédla na vnučku a odebrala se do bezpečí ke mně. Na levé nohavici měla od vnučky mokrý štych.
Byla to vůbec divná cesta do Dejvic. Když jsem se odtamtud vracel zpět, uviděl jsem před vstupem do metra osamělého slepce. V návalu dobroty jsem se k němu vrhnul a nabídl se, že mu pomohu s cestou. On ale odmítl a vytáhl papírek, na kterém stálo, že potřebuje patnáct stovek na léky.
Sáhl jsem do kapsy a vsunul mu do dlaně dvacku. Stiskl ji, strčil do své kapsy a zeptal se mě: „Kolik jste mi dal?“
„Dvacku,“ odpověděl jsem hrdě.
„Hmmm, to je na hovno, z toho se nenajím,“ konstatoval naštvaně a sunul se dál, pryč ode mě.

Flastr za vítr z pošuků

Mezinárodní olympijský výbor by si zasloužil trest za obecné ohrožení. A pořádný flastr k tomu. Napadá mě to vždy, když sleduji v médiích debatu o tom, jak bude na olympijských hrách v Soči nákladná bezpečnost.
Od rána do večera někdo někde tvrdí, že do Soči budou povoláni policejní a armádní složky skoro z celého Ruska, že bude těžké se tam kamkoliv dostat bez povolení, že kontroly zpozdí začátky závodů nebo způsobí, že ti, kteří si zakoupili drahé vstupenky, zahájení závodu nebo zápasu nestihnout, protože jim ruské ozbrojené složky budou projíždět útroby, a to nějaký čas zabere – zvláště když se to dělá pečlivě.
Mezinárodní olympijský výbor se zkrátka rozhodl, že nedemokratickému Rusku přiřkne pořádání olympijských her, tím mu zavře hubu a dá činnost, a tudíž se tamní politici soustředí na to, aby byli co nejvíc vidět v Soči či kolem her a alespoň na čas omezí své aktivity kolem potírání demokracie. Jistě, je to na první pohled chvályhodný krok.
Pitomé ale je, že vybral jako pořadatele her zemi, kterou poměrně dost lidí nenávidí za to, jak se chová a že si s chronickou nenažraností zabírá území, jejichž obyvatelé se bez ní rádi obejdou. V běžném životě to vede k tomu, že se v okupovaných státech občas najde pošuk, který se obepne dynamitem a kdesi v Rusku na nádraží nebo v metru vyhodí do povětří sebe i lidi kolem. Je to poměrně pitomý boj za svobodu, ale existuje.
Mezinárodní olympijský výbor to ví. Přesto rozhodl, že se zimní olympiáda uskuteční v Soči, tedy v z mnoha stran nenáviděném Rusku. A protože existuje pravděpodobnost, že pošuci z okupovaných zemí budou chtít udělat Rusku ostudu a vyhodí se do povětší třeba na hokejovém stadiónu, musí ono Rusko zajistit bezpečnost a modlit se, aby případní pošuci nebyli chytřejší než jeho bezpečnostní složky.
Rukojmí téhle idiotské politické komedie podle scénáře Mezinárodního olympijského výboru a Ruska jsou návštěvníci her a v neposlední řadě sportovci. A protože o tom nebezpečí samozřejmě vědí všichni politici vyspělých států, někteří již dříve prohlásili, že do Soči nepřijedou, což čtu jako vzkaz: „Kdyby tam pošuci něco vyhodili do vzduchu, bude lepší, abychom u toho nebyli. Ještě by to bylo na nás.“ (Hovořím o vyspělých státech a politicích, Zeman do Soči jede.)
A tak se na jednu stranu očekává, že car Putin nejspíš v Soči při výletu do lesa přemůže deset teroristů, které načapá odpočívající u stromu a opásávající se právě mináží (myslím, že už takhle přemohl medvěda, tygra a dinosaura), stejně tak se ale očekává, že to někde může bouchnout.
Jako by nestačilo, že Soči leží v podstatě kus od Afriky a bude tam problém se sněhem (mimochodem, je to nejsevernější místo v Evropě, kde se pěstuje čaj). Ještě aby se tam člověk bál vystrčit nos.
Opakuji: Mezinárodní olympijský výbor by měl jít bručet. Na světě je totiž milión bezpečnějších míst, kde by olympiáda mohla být. Třeba Bělá pod Bezdězem…

Staré Springsteenovy triky jsou jako nové

Již od první poloviny osmdesátých let minulého století jsme zvyklí na to, že vydání každého nového alba amerického zpěváka, hudebníka a skladatele Bruce Springsteena je událostí. Nejinak je tomu i nyní. Dnes se na trh dostává jeho osmnáctá studiová nahrávka High Hopes a poutá na sebe pozornost v mnoha ohledech.
Třeba tím, že se na ní jako důležitá postava zjevil kytarista amerických skupin Rage Against The Machine či Audioslave Tom Morello, nebo tím, že na ní spolupracovali i dva již zesnulí členové Springsteenovy doprovodné skupiny E Street Band Clarence Clemons a Danny Federici, či tím, že na ní ani zdaleka nejsou jen úplné novinky.
Přesto je to nahrávka, která nezapře Springsteenův nadčasový rukopis i interpretaci. Hned úvodní stejnojmenná skladba se nese v jeho oblíbeném středním tempu, s refrénem ale získává na naléhavosti, kterou si zachová až do svých posledních akordů.
S Tomem Morellem se představuje ve skladbě The Ghost Of Tom Joad. Vynikající kytarista mu v ní v závěru odehrál neotřelé sólo, kterým vyvolává ducha Jimiho Hendrixe či Jimmyho Page z Led Zeppelin, dvou velkých kytarových myslitelů a inovátorů.
Morellův hráčský vklad je ostatně pro album velmi zásadní. Hostuje hned v osmi písničkách, a byť neměl zarputilou potřebu zůstat tím osobitým kytaristou, kterým na scéně od devadesátých let skutečně je, zvukové hranice E-Street Bandu svou přítomností rozšiřuje. Pokud na tomto albu Springsteen v něčem překročil rámec své dosavadní tvorby a interpretace, pak tak učinil skrze aktivní přítomnost Morella.
Před vydáním alba o něm ostatně řekl: „Tom byl mou múzou a celý tenhle projekt posunul do vyššího levelu.“
The Boss, jak Springsteenovi v hudebním světě říkají, totiž přece jenom trochu riskoval, když se rozhodl na desku avizovanou jako novou naskládat vedle skutečně poprvé zveřejněných písniček i starší kousky. Je to přinejmenším překvapivé proto, že obvykle na každou novinku napíše až několikanásobně více písniček. Má tedy v šuplících spoustu materiálu, který posluchači ještě neměli tu čest vyslechnout.
On ale pro High Hopes sáhl hned po dvou coververzích (Just Like Fire Would od australské punkrockové skupiny The Saints a Dream Baby Dream od synthipunkových Američanů Suicuide) a přidal další starší písničky.
High Hopes nahrál už na EP Blood Brothers (1996), ale tam zněla docela jinak. Nová verze je svěží, hitová a hlasitá. Harry’s Place a The Wall vznikly v době realizace alba The Rising (2002), American Skin (41 Shots) napsal v roce 1999 v reakci na policejní vraždu třiadvacetiletého emigranta Amadou Dialla z Guineie v únoru 1999, když na něho čtyři policisté vystřelili jednačtyřicet ran. The Ghost Of Tom Joad je pak titulní skladba z jeho stejnojmenné sólové desky z roku 1995.
Podtrženo a sečteno, na nové album je to až příliš mnoho historických sond, dokonce i s přihlédnutím k tomu, že původním záměrem bylo vydat nejlepší nezveřejněné písně z minulé dekády.
V textech je Springsteen tradičně výbojný. Nevěnuje se již tolik současné politické situaci v Americe, s tím prozatím skončil na předcházejícím albu Wrecking Ball (2012). Zpívá ale o rasismu (American Skin (41 Shots)), vrací se k absurdnosti války ve Vietnamu (The Wall), připomíná 11. září 2001, kdy na některé americké cíle zaútočili teroristé, a objevuje se i téma křesťanství.
Rozhodně to není nejlepší album Bruce Springsteena. Patří ale k těm, které mu udržují dobré renomé a propagují jeho silné stránky: schopnost napsat kvalitní rockové skladby, dotýkat se přitom blues, vyzpívat naléhavou melodii a v textech sdělit to, co momentálně minimálně řadu lidí na světě trápí.

Bruce Springsteen: High Hopes
Sony Music, 56:24
Hodnocení: 80 %

(Tato recenze vyšla 13. ledna 2014 v deníku Právo)