Blinky a dvacka

V pátek před polednem jsem cestoval metrem. Na Hradčanské přistoupila babička s vnučkou, které mohly být tak tři čtyři roky. Zavřely se dveře, metro se pomalu rozjíždělo a začalo se na nerovných kolejích houpat. Holčička se podívala na babičku a s vážnou tváří jí řekla: „Já se poblinkám.“
„Ale nepoblinkáš,“ odpověděla babička. „Vždyť se to tolik nehoupe.“
Obě stály krok přede mnou, a tak když jsem vnuččinu informaci zaslechl, rozhodl jsem se takticky odstoupit. Aby to nebylo tak nápadné, vrhl jsem ještě pohled na sličnou dívku, která stála vedle mě. Informaci od vnučky neslyšela, protože měla sluchátka v uších a zářila tak, jako by poslouchala hip-hop. Očima jsem ji tedy zpravil o tom, že by měla poslouchat, co se kolem praví, ale asi to nebylo dost přesvědčivé, protože mi svýma očima v odpovědi naznačila, ať vodprejsknu.
Udělal jsem tedy dva kroky stranou a vlak se rozhoupal v plné parádě. Za chvíli se vnučka poblinkala. Byl to sice jen takový průhledný šleh, který z jejích útrob vyšel rychle a bez sebemenšího odporu či studu, nicméně jeho hrana zasáhla sličnou dívku i s jejím hip-hopem. Zrudla, naštvaně pohlédla na vnučku a odebrala se do bezpečí ke mně. Na levé nohavici měla od vnučky mokrý štych.
Byla to vůbec divná cesta do Dejvic. Když jsem se odtamtud vracel zpět, uviděl jsem před vstupem do metra osamělého slepce. V návalu dobroty jsem se k němu vrhnul a nabídl se, že mu pomohu s cestou. On ale odmítl a vytáhl papírek, na kterém stálo, že potřebuje patnáct stovek na léky.
Sáhl jsem do kapsy a vsunul mu do dlaně dvacku. Stiskl ji, strčil do své kapsy a zeptal se mě: „Kolik jste mi dal?“
„Dvacku,“ odpověděl jsem hrdě.
„Hmmm, to je na hovno, z toho se nenajím,“ konstatoval naštvaně a sunul se dál, pryč ode mě.



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)