Jared Leto na letišti… a my s ním

V novinářské praxi to chodí tak, že uděláte stovky rozhovorů s kýmkoli, přičemž řadu z nich byste nejraději nepublikovali a řada z nich vás třeba mile překvapí. Během té doby ale pořád čekáte na hvězdu, osobnost, postavu, která je aktuálně zajímavá a najde si ve svém rozvrhu pár minut na to, aby se s vámi bavila.
Minulý týden jsme se dočkali. Dostali jsme možnost udělat rozhovor se zpěvákem skupiny Thirty Seconds To Mars Jaredem Letoem. Pravda, loni hrál s kapelou na Rock for People a hned vedle stanu, kde se chystal na koncert a besedoval s fanoušky, jsme měli redakci Festivalových novin, takže jsme se na něho chodili namísto cigára dívat. Tentokrát to ale bylo jiné.
Jared Leto je aktuálně nejenom zpěvákem Thirty Seconds To Mars, ale i horkým kandidátem na Oscara za roli ve filmu Klub poslední naděje. Jinými slovy, rozhovor s ním se teď opravdu hodil.
Jenomže Leto je nyní tím pádem to, čemu se říká globální hvězda, která si, spolu se svými manažerskými týmy, hlídá vše, co pustí ven či udělá. A tak jsme nejprve byli zpraveni o tom, že nám zavolá ve středu 22. ledna v 18.45 hodin našeho času. Záhy i o tom, že máme zákaz bavit se s ním o filmu a Oscarech.
Leto totiž zrovna jezdí po světě s dokumentem Artifact, který on sám režíroval. Je o sporu mezi Thirty Seconds To Mars a společností EMI, který mimochodem skončil dohodou. Leto je tedy nyní ještě navíc režisér (točil pod pseudonymem) propagující své dílo, a tak nám bylo doručeno doporučení, abychom s ním mluvili především o filmu Artifact, a klidně i o muzice. O Oscarech a filmu Klub poslední naděje ne. Zákaz! Upřímně řečeno, v tu chvíli byla celá sláva Jareda Letoa k ničemu. Nikoho teď u nás asi nezajímá jeho jistě skvělý dokument. Všechny zajímá jako držitel jednatřiceti (!!!) cen za roli ve filmu a horký favorit na Oscara.
Pár hodin před rozhovorem ale přišlo nečekané rozhodnutí, že zástupci deníku Právo (ten rozhovor jsme chystali se Šárkou Hellerovou) mohou položit dotaz na téma propojení světa filmu a hudby. Povolení zeptat se na Oscary ale nikde.
Navíc byly kolem jednoho rozhovoru s chlapíkem z Ameriky manévry jako před útokem spojeneckých sil na nějaký totalitní režim. Chvíli před 18.45 hodin zavolala nějaká Jaredova kolegyně, že bude pět minut zpoždění. Volala z Ameriky. Za dalších dvacet minut zavolala jiná kolegy, že bude další zpoždění, pět možná patnáct minut. Volala z Londýna. V 19.45 hodin nás nakonec ta první Jaredova kolegyně spojila. Měli jsme na ten rozhovor mít deset minut.
Šárka dělala, co mohla (rozhovor vedla, umí skvěle anglicky) a nakonec, když do povídání vstoupila nějaká paní a anglicky nám oznámila, že máme poslední otázku, zeptala se Letoa, jestli může položit dotaz spojený s filmem Klub poslední naděje. Odpověděl: „Sure“, a tak došlo na dvě otázečky z této oblasti.
Zaplaťpánbůh bývají obvykle umělci vstřícnější než jejich manažeři, byť připouštím, že kdybychom se ptali na film od začátku, asi by nám to položil sám Jared, nebo by to přerušila ta paní, co nás nejspíš odněkud celou dobu poslouchala.
Faktem nicméně zůstává, že Leto byl během rozhovoru na letišti před odletem do Mexika, že kolem něho byl ruch jako na nějakém trhu v Turecku, že se přitom nejspíš tu a tam někomu podepsal a že jeho odpovědi byly z velké části fráze. Rozhovor nakonec trval osm minut a čtyřicet tři vteřin, Jared z toho mluvil tak pět minut.
Ten rozhovor vyšel v sobotním Právu a přečíst si ho můžete i na kultuře Novinky.cz. Je v něm přepsáno úplně všechno, co řekl.



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)