Staré Springsteenovy triky jsou jako nové

Již od první poloviny osmdesátých let minulého století jsme zvyklí na to, že vydání každého nového alba amerického zpěváka, hudebníka a skladatele Bruce Springsteena je událostí. Nejinak je tomu i nyní. Dnes se na trh dostává jeho osmnáctá studiová nahrávka High Hopes a poutá na sebe pozornost v mnoha ohledech.
Třeba tím, že se na ní jako důležitá postava zjevil kytarista amerických skupin Rage Against The Machine či Audioslave Tom Morello, nebo tím, že na ní spolupracovali i dva již zesnulí členové Springsteenovy doprovodné skupiny E Street Band Clarence Clemons a Danny Federici, či tím, že na ní ani zdaleka nejsou jen úplné novinky.
Přesto je to nahrávka, která nezapře Springsteenův nadčasový rukopis i interpretaci. Hned úvodní stejnojmenná skladba se nese v jeho oblíbeném středním tempu, s refrénem ale získává na naléhavosti, kterou si zachová až do svých posledních akordů.
S Tomem Morellem se představuje ve skladbě The Ghost Of Tom Joad. Vynikající kytarista mu v ní v závěru odehrál neotřelé sólo, kterým vyvolává ducha Jimiho Hendrixe či Jimmyho Page z Led Zeppelin, dvou velkých kytarových myslitelů a inovátorů.
Morellův hráčský vklad je ostatně pro album velmi zásadní. Hostuje hned v osmi písničkách, a byť neměl zarputilou potřebu zůstat tím osobitým kytaristou, kterým na scéně od devadesátých let skutečně je, zvukové hranice E-Street Bandu svou přítomností rozšiřuje. Pokud na tomto albu Springsteen v něčem překročil rámec své dosavadní tvorby a interpretace, pak tak učinil skrze aktivní přítomnost Morella.
Před vydáním alba o něm ostatně řekl: „Tom byl mou múzou a celý tenhle projekt posunul do vyššího levelu.“
The Boss, jak Springsteenovi v hudebním světě říkají, totiž přece jenom trochu riskoval, když se rozhodl na desku avizovanou jako novou naskládat vedle skutečně poprvé zveřejněných písniček i starší kousky. Je to přinejmenším překvapivé proto, že obvykle na každou novinku napíše až několikanásobně více písniček. Má tedy v šuplících spoustu materiálu, který posluchači ještě neměli tu čest vyslechnout.
On ale pro High Hopes sáhl hned po dvou coververzích (Just Like Fire Would od australské punkrockové skupiny The Saints a Dream Baby Dream od synthipunkových Američanů Suicuide) a přidal další starší písničky.
High Hopes nahrál už na EP Blood Brothers (1996), ale tam zněla docela jinak. Nová verze je svěží, hitová a hlasitá. Harry’s Place a The Wall vznikly v době realizace alba The Rising (2002), American Skin (41 Shots) napsal v roce 1999 v reakci na policejní vraždu třiadvacetiletého emigranta Amadou Dialla z Guineie v únoru 1999, když na něho čtyři policisté vystřelili jednačtyřicet ran. The Ghost Of Tom Joad je pak titulní skladba z jeho stejnojmenné sólové desky z roku 1995.
Podtrženo a sečteno, na nové album je to až příliš mnoho historických sond, dokonce i s přihlédnutím k tomu, že původním záměrem bylo vydat nejlepší nezveřejněné písně z minulé dekády.
V textech je Springsteen tradičně výbojný. Nevěnuje se již tolik současné politické situaci v Americe, s tím prozatím skončil na předcházejícím albu Wrecking Ball (2012). Zpívá ale o rasismu (American Skin (41 Shots)), vrací se k absurdnosti války ve Vietnamu (The Wall), připomíná 11. září 2001, kdy na některé americké cíle zaútočili teroristé, a objevuje se i téma křesťanství.
Rozhodně to není nejlepší album Bruce Springsteena. Patří ale k těm, které mu udržují dobré renomé a propagují jeho silné stránky: schopnost napsat kvalitní rockové skladby, dotýkat se přitom blues, vyzpívat naléhavou melodii a v textech sdělit to, co momentálně minimálně řadu lidí na světě trápí.

Bruce Springsteen: High Hopes
Sony Music, 56:24
Hodnocení: 80 %

(Tato recenze vyšla 13. ledna 2014 v deníku Právo)



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)