Slovo o Masturbaci

Kdysi na začátku devadesátých let byla čerstvě na pražské hudební scéně metalová kapela mladíků sotva odrostlých škole. Jmenovala se Masturbace a jistě uznáte, že to v době, kdy si dívky ještě neholily klín, byla docela provokace. Pro nás novináře to ale byla milá legrace, a tak jsem zašel na koncert kapely do klubu Prosek a seznámil se tam mimo jiné i se spolužáky mládenců z Masturbace.
Druhý den se konal nějaký jiný koncert v klubu Eden ve Vršovicích v Praze. Právě z Vršovic tehdy Masturbace pocházela, a tak nebylo divu, že jsem se v Edenu potkal s jedním ze spolužáků členů kapely.
Byl jsem právě obklopen přáteli a přítelkyněmi, když mě hoch zmerčil. Protože mě už celý jeden den znal, rozzářila se mu tvář, chvatně zamířil ke mně a po cestě křičel: „Pane Špuláku, pane Špuláku, jak se vám líbila Masturbace.“
Protože jsem věděl, o co jde, pokýval jsem hlavou a blaženě odvětil: „Jo, bylo to skvělý.“
Hoch se spokojeně usmál, ale moji kamarádi a kamarádky nikoli. Jako mladý muž dělící se o dojmy z Masturbace s dítětem jsem musel vypadat podivně.

Působivá originalita skupiny První hoře

Za své třetí album Lamento (2008) získala rocková skupina První hoře prestižní žánrovou cenu Anděl v kategorii Hard & heavy. Svým přístupem a v oboru zřejmým novátorstvím tehdy rázně rozjitřila stojaté vody a podotkla, jak důležitou funkci má dobrý text.
Následující album Club Silencio (2011) tak výrazné nebylo, nicméně na pátém počinu Imaginarium, který byl pokřtěn loni v listopadu, kapela opět obnažila všechny své silné stránky a hrdě s nimi naložila ku prospěchu věci.
Co na tom, že se vlastně trochu opakuje, když výsledek je tak působivý, že si docela klidně může v budoucnu dovolit i další alba ve stejném duchu a ta se při poslechu rozhodně nepřejí.
Ponechat První hoře pouze v oblasti hard rocku a heavy metalu by byl omyl. Možná z něho vychází, nicméně na dlouhé cestě (kapela vznikla v Jičíně v roce 1998) přibrala tolik dalších vlivů, že je zbytečné všechny vyjmenovávat. Rozhodujícím vyjadřovacím prostředkem je totiž až kabaretní přístup k jednotlivostem i celku. A disciplína kabaretu povoluje vše – to seriózní i méně seriózní.
Album Imaginarium je tak ostatně pojato, a to třeba včetně melodických přiznávek na pozadí skladeb (dojde i na českou hymnu) nebo spojovacích monologů posunujících či potvrzujících atmosféru aktuálních písní.
První hoře je kapela, která chápe hudbu jako hmotu k následnému barvitému aranžérskému zpracování. To je pro ni cesta k výsledku. Vytvořené linky a plochy se tedy v písních splétaly pod rukou aranžérů do tvarů, které se blíží alternativní hudbě. Na závěr pak úřaduje ona stylová nezařaditelnost, ve své podstatě tolik stylotvorná. Nechat hrát vedle kytar třeba akordeon je také neotřelé.
Výraznou zbraní pětice jsou texty. Jejich sdělení má více poloh, provedení v českém jazyce je skvostné. Obsahově jsou ironické i patetické, melancholické i společenské. V některých lze objevit příběh hned (Absurdistán, Galimatyáš), v jiných mezi řádky. Pokaždé jde ale o funkční písňové texty napsané s básnickým talentem a sloužící bezezbytku obsahu i tvaru skladeb. Všechny jejich pilíře jsou pevné, což se u českých textů tak často nevidí.
Imaginarium je album, které pojetím připomíná cirkusové (či kabaretní) představení. Překvapuje jednotlivými čísly, přitom je onen prvek hudební, aranžerské a textové rafinovanosti a chytrosti to, co písničky spojuje v nesmírně silný blok.

První hoře: Imaginarium
Kontra Production, 42:33
Hodnocení: 85%

(Tato recenze vyšla 19. února 2014 na serveru Novinky.cz)

Dvě pro mě dosud neznámé hlášky. Od Hammela a Márdiho

Filmové hlášky obvykle neopakuji, a pokud se mi nepodaří vymyslet nějakou svou, ani je moc v běžné mluvě – natož té neběžné, nepoužívám. Jinými slovy, nejsem přítelem oněch tzv. hlášek. Ve dvou dnech jsem ale zachytil dvě, které jsem neznal a které mi byly z duše příjemné.
V úterý jsem dělal rozhovor se slovenským zpěvákem Pavolem Hammelem. Budou ho znát spíš ti starší, jeho hudba je výborná. Dostali jsme se až k různým televizním soutěžím, načež se Hammel trochu rozlítil a o jejich účastnících čekajících na slávu řekl: „Jsou to lidé, kteří už mají budoucnost za sebou.“ Krásná charakteristika.
Ve čtvrtek večer jsem byl ve studiu Jámor poslouchat novou desku Vypsané fixy. Vyjde 7. března a bude na ní písnička Šurka mikrofon. V ní je v refrénu slogan, který samozřejmě vymyslel Márdi: „Tvůj život je málo pankovej.“
Také lahůdka. Zkuste to říct jako výčitku třeba otci nebo profesorovi chemie. „Hele, tati, tvůj život je málo pankovej.“
Mému otci je bezmála pětasedmdesát…

Evelynne změnu ustáli

Pražská skupina Evelynne patří k těm, které se do středu zájmu derou již několik let (na scéně je od roku 2007). Jde to pomalu, a že to možná půjde ještě pomaleji, napovídala informace o tom, že pětice v poslední době mění hudební řeč a posunuje se od dávného indie rocku s obměnami kamsi k acid-elektronice.
Řečeno s nadhledem, v praxi to znamená zásadní nahrazení zvuků kytary party elektronickými či klávesovými. V soundu Evelynne na nové desce nicméně kytara zůstala, stejně jako rytmická sekce baskytary a bicích a samozřejmě živý zpěv.
Na české scéně se stává, že zakoupí-li si nějaká méně zkušená skupina patřičné vybavení a nadchne se pro elektroniku, která přece jenom umožňuje větší zvukovou ohebnost, výsledkem je mnohdy bezradný spletenec, často monotónní a nicneříkající. Evelynne to naštěstí nepotkalo, což lze přičíst i jejich minulosti.
Základy z rockových postupů jako by si totiž zachovali nadále. Nepodlehli mámení postavit základ skladeb pouze na atmosféře syntetických zvuků, nýbrž snažili se zachovat klasické písničkové aranže a dali jim refrény, napětí i dynamiku.
Jiná věc samozřejmě je, jakou mají výsledné tvary hodnotu. U některých písniček na desce rozhodně obstojnou. Get Up je nápaditý písničkový tahoun, stejně jako naléhavá Blackout! Find The Light je jako popová běžnost z osmdesátých let, čili chytré retro, hlas Marky Rybin ze Skyline v písni Imagination zase album rozzáří, protože se spojil s nápaditou kompozicí, jednou z nejenergičtějších na albu. Zajímavá je i rytmická Sailor (Anthem).
Postupem času ale jako by Evelynne trochu docházel dech. Jako by podlehli jistotě, že synthezátory vytvoří očekávanou náladu i bez výrazného melodického nápadu, což se týká zejména skladby I Am The Future. Ani remix písničky Find The Light není zvukově a aranžérsky zajímavější než originál, spíše chvílemi vyhlíží, jako když do studia pustíte nadšeného amatéra, kterého potěší kdejaký efekt.
Rozhodnutí Evelynne jít cestou kladoucí důraz na možnosti elektroniky v rocku bylo přesto na albu Identity obhájeno. Až na následujícím se ukáže, jestli pro ni bude nadále natolik poutavá a vykouzlí požehnanější písničkový materiál než na tomto album.

Evelynne: Identity
Vlastní náklad, 36:29
Hodnocení: 65%

(Tato recenze vyšla na serveru Novinky.cz 18. února 2014)

Pohled pravdě do očí: nefandíte

Slovenská televize Markíza dnes ráno (18. února 2014) ve svém vysílání věnovala velkou pozornost nejenom tamní premiéře druhého pokračování Troškových Babovřesků, ale také večernímu hokejovému zápasu s Českou republikou.
Jak ve vysílání českého Radiožurnálu ráno sdělil zpravodaj v Bratislavě, pozvala si dokonce na ledový plácek v městě nějakou školu, aby dělala stafáž, a Markíza se bude snažit vyvolat dojem, že město žije už od sedmé hodiny ranní večerním zápasem a lidí je na tom místě, kde se bude večer přenos ze Soči vysílat na velkoplošné obrazovce, požehnaně. Co na tom, že se v záběrech v několika vstupech střídaly pořád stejné obličeje. Zdání, že Slovensko žije večerním hokejovým zápasem, se jistě dostavilo.
Převeselí moderátoři pak ještě několikrát pozvali diváky z celého Slovenska, aby přišli večer na plácek v centru Bratislavy povzbuzovat hokejisty Slovenska.
Nejsou v tom sami. I při reportážích ze zápasů České reprezentace moderátoři často a rádi praví, že přítomní diváci povzbuzují české hokejisty. Pak kamera zaostří na obličeje nadšenců, kteří si je pomalovali trikolórou a hulákají jako o život: „Češi, do toho! Češi, do toho!“ Za celý svůj život jsem nezjistil, do čeho vlastně. Ale o to nejde.
Jde o to, že tihle fanoušci svým hurónským pokřikem našim hokejistům nepomáhají, byť jsou k tomu rozvernými televizními skotačivci pobízeni. Naši hokejisté, a stejně tak slovenští, hrají totiž svůj zápas v Soči, a to je pořádně daleko. Tam až hulákání fanoušků není slyšet, i kdyby se přetrhli.
O co mi jde? Až vám zase někdo z moderátorů z ulice bude říkat, abyste naše hokejisty pořádně povzbuzovali, vykašlete se na ně. Naši hokejisté vás z toho náměstí v Praze v Soči fakt neslyší!

Michael Kocáb ve společnosti hvězd dozrál

Čím je Michael Kocáb starší, tím raději má tvrdou muziku. A jak mu přibývají roky, libuje si v hudbě extra razantní, takové, kterou možná v minulosti poslouchal, ale nenahrál ji na album.
To se mění s vydáním kolekce nazvané Aftershocks. Kocáb si na ní plní svůj rockový, chce se napsat až moderně metalový sen. Na pomoc si logicky pozval v první řadě australského kytaristu Glenna Proudfoota, který po svém účinkování v kapele Pražský výběr II zůstal v Praze.
Právě on Kocábovi doporučil oslovit ke spolupráci fenomenálního australského bubeníka Virgila Donatiho. Jakmile jim odpověděl pozitivně, nabrali odvahu a oslovili i vynikajícího amerického baskytaristu Billyho Sheehana, jenž hraje například v kapele Mr. Big. Když souhlasil i on, Kocábův sen pojmenovaný Aftershocks začal nabírat opravdovou podobu.
Ti čtyři se nikdy nesešli na jednom místě, proto na albu není společná fotografie. Jelikož dnes ale technika umožňuje natáčet v různých zemích světa a pak to v jediném studiu spojit do jednoho alba, nahrával se Aftershocks v Česku, Austrálii i Americe.
Skladby napsali Kocáb a Proudfoot. Jsou koncipované tak, aby se v nich neztratilo mistrovství muzikantů, stejně tak Kocábův charakteristický pěvecký výraz. Tu a tam jím logicky připomene domovský Pražský výběr (zvláště v úvodní Aftershocks), když pak hrábne do kláves, je to přiznávka více než stoprocentní.
V žádném případě se ale jako spoluautor skladeb nedržel atmosféry, kterou mají písně jeho mateřské kapely. Od toho se odpoutal velmi jednoznačně.
Na albu je patrný vliv numetalových kapel z přelomu devadesátých a nultých let. Prosvítají z něho kontury tvorby Disturbed, Staind nebo Mudvayne.
Kocábova skupina nicméně přidává instrumentální pochutiny, zejména pokud jde o Proudfootovy party. Jeho kytara zní jako sólový nástroj i v čistě doprovodných pasážích, a když je jí dán prostor, zahřmí až démonicky. Místy připomíná zvuk motorové pily, tak moc se zarývá pod kůži.
Povšechně to nicméně drží pohromadě a všechny skladby obstávají i jako písničky. Více ty volnější (ambiciózní What’s In It For Me, Fall In Love nebo Anna Drops), u těch ostatních je přece jenom zřejmé, že se na nich podíleli muži, kteří své umění prostě dokazují při každé příležitosti.
Bylo by snadné napsat, že kdyby někde muzikanti ubrali z touhy být slyšet, prospělo by to písním i celému albu. Byl by to však velký omyl, protože album Aftershocks mělo být právě takové. Je pro posluchače, kteří oceňují individuality a tvrdou, neotřele zaranžovanou písničku.
Kocáb na něm dozrál. Jestliže si v Pražském výběru vždy mimoděk hrál, ve společnosti Proudfoota, Sheehana a Donatiho je už rockový chlap, který ví, že splnit si sen znamená také vymyslet konkurenceschopný materiál.

Kocáb/Proudfoot/Donati/Sheehan: Aftershocks
Warner Music, 41:42
Hodnocení: 80%

(Tato recenze vyšla 13. února 2014 v deníku Právo)

Valentýnský masakr od Bowieho

Názvy skladeb některých umělců vyvolávají jistá očekávání. Některé jsou dokonce velmi návodné, a tak se může stát, že dnes večer zasednete se svou milou či milým k přenosu z olympijských her, otevřete si víno, stáhnete u televize zvuk a pustíte si k tomu nějakou písničku. Třeba Valentine’s Day z loňského alba Davida Bowieho The Next Day.
V tu chvíli si ale budete pouštět písničku o školních masakrech. „Valentýn mi řekl, kdo odejde. O pocitech, které si chránil ze všeho nejvíc. O učitelích a hvězdě fotbalu. Je to v jeho malé tvářičce, je to v jeho hubené ruce.“ Tak skladba začíná. Z těch slov je patrné, proč jako čtvrtý singl z desky vyšla už koncem loňského léta, a proč naopak nebyla zveřejněna například dnes, na svátek zamilovaných.
Jde o temnou a trpkou výpověď o teenagerovi Valentýnovi, který vyprávěl příteli o svých plánech. Zmítá se v pocitech neštěstí a je odhodlán ublížit všem, kteří ho nechápou. A tak přichází jeho den – Valentýnský den.
Je jasné, že tu jde o odkaz na školní masakry, které jsou zejména v USA velkým problémem. Přímou inspirací byla zřejmě střelba autisty Adama Lanze, jenž v prosinci 2012 jako dvacetiletý zastřelil na základní škole v Sandy Hook v Connecticutu dvacet dětí a šest zaměstnanců školy. Název skladby vychází z masakru z roku 1929 v Chicagu, kdy na den sv. Valentýna při přestřelce dvou kriminálních gangů zahynulo sedm lidí.
„Je to skladba o lidech, kteří ztratí kontrolu, o lidech, kteří se dostanou ke zbrani a udělají s ní hrozné věci,“ řekl před časem Bowieho producent Tony Visconti magazínu NME. Pro The London Times později potvrdil, že skladba je o střílení na školách a o psychickém stavu mladých útočníků.
Mám trochu dilema, jestli přiložit videoklip k této glose. Ale ano, připojuji ho. Pokud si nechcete – s vědomím, o čem je – dnešní den kazit, tu písničku se prostě nepouštějte.
Bez sebemenší ironie jinak přeju všem zamilovaným hodně štěstí. A mimochodem, ta Bowieho písnička je krásná.

Depeche Mode stále v dobré formě

Depeche Mode se v pondělí večer vrátili do Prahy. Po loňském červencovém vystoupení na fotbalovém stadiónu Slavie v Edenu přijeli v podstatě se stejným programem, technicky zmenšeným jen pro halové provedení, a v dobré umělecké kondici.
Sedmnáct tisíc diváků ve vyprodané hale jim dávalo od první chvíle najevo svou totální náklonnost. Již při druhé písničce Angel většina sedících vstala a vydržela tak až do chvíle, než v polovině programu zazpíval dvě komorní skladby Martin Gore, za doprovodu akustické kytary a kláves.
Když se pak na post hlavního zpěváka vrátil Dave Gahan, šel koncert do finále, zněly největší hity a publikum opět cele povstalo.
Místy bylo patrné, že kapela, zejména pak Gahan, byla při pondělním koncertu přece jenom trochu unavená. Poměrně dlouho také dával zpěvák pódiovému zvukaři najevo, že se neslyší tak dobře, aby mohl být absolutně spokojený, přičemž čekal na technickou pomoc, respektive vyřešení problému právě od něho.
V každém případě však bylo evidentní, že prostředí sportovní haly, nota bene zaplněné, svědčí britské skupině mnohem lépe než venkovní prostor.
Přirozené temno bez špetky denního světla totiž dává tajemně znějícím skladbám kapely ten správný ráz. Výborný byl ostatně také zvuk, a tak nebylo divu, že čeští příznivci odcházeli nadmíru spokojení.

Depeche Mode
O2 Arena, Praha, 10. února 2014
Hodnocení: 85%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 12. února 2014)

Nová superstar. Kdo vydrží tuhle pecku až do konce?

Internet má novou superstar z kategorie Hvězdná pěchota. Jmenuje se Ice JJ Fish a 6. února zveřejnil videoklip ke svému písničkovému pokusu On The Floor . Za necelých pět dní se na tento hudební „skvost“ podívalo 1,7 milionu lidí a toto číslo dále roste. Jde totiž o tak špatný počin, že se nelze ubránit jeho sdílení, i když ho asi nikdo nedokáže dokoukat až do konce.
„Chci, abyste mě všichni poznali. Začínám dělat dobrou hudbu … Rád kombinuju své hlasy – mám hodně hlasů svého hlasu,“ říká toporně v jednom ze svých videí mladík, který se dostal do povědomí otřesnými coververzemi písniček Beyoncé, Miley Cyrus, Franka Oceana, Drakea, Ushera nebo Chrise Browna.
Bez servítků: je to kousek, který vydržet poslouchat vyžaduje celého muže či ženu. Kdo to vydrží až do konce, zaslouží si bod!

Chinaski slavili dvacetiny v pohodě, klídku a ve formě

Jistě s vědomím, že takový okamžik se už nikdy nemusí opakovat, přistoupila skupina Chinaski k dlouho dopředu avizované velké koncertní oslavě svých dvacátých narozenin. Stejný pocit nesporně získali i její fanoušci, kteří se rozhodli u té slávy být. Do pražské O2 Areny jich ve čtvrtek večer dorazilo na patnáct tisíc. Bylo plno a koncert se vydařil.
Členové Chinaski své vystoupení dlouho pečlivě připravovali. Již půl roku před ním hovořili o tom, že seskupují nápady bez ohledu na to, jak moc jsou pro živý koncert bláznivé, a blíží se stádiu, kdy je budou přebírat. Ve čtvrtek se ukázalo, že se jim podařilo odstranit pošetilé a ponechat v programu takové, které nepřerostou hudební oslavu ani civilnost, s jakou se na scéně pohybují.
Na podobně velkém pódiu v největší české hale, v případě Chinaski vytaženém mezi diváky dlouhým molem a uzavřeném menším kruhovitým placem pro poloakustické vystoupení, se už v minulosti pohybovala řada světových hvězd. Byli mezi nimi vkusně oblečené osobnosti, zpěvačky, pro které znamená make-up více než písnička, tvrdí rockeři i popové ikony. Chinaski však opanovali velkou scénu v obyčejných kalhotách a tričku.
Ve srovnání se zvukem písniček na svých deskách výrazně přitvrdili (tak to ale dělají na koncertech běžně), a tak se stalo, že na pódiu úřadovala rocková kapela, jež si klidně během večera vypustila do vzduchu i těch pár vulgárních slov, které ve svých textech má, a vůbec to nevypadalo hloupě.
Výtečně jí k tomu asistoval mimořádně kvalitní zvuk, čitelný, razantní i průzračný, jenž hudební masou zřetelně propustil všechna slova, která byla vyřečena i zazpívána. Takto mohl koncert Chinaski směle konkurovat všem vystoupením velkých zahraničních hvězd, které se v hale představily, a to jak po zvukové, tak vizuální stránce.
Jistě, když Michal Malátný zpíval písničku o svém rodném Jičíně, nemusela po zadním projekčním panelu plout Žižkovská věž. Některé záběry byly možná až moc popisné, nicméně jako celek působilo spojení vizuální stránky s muzikou a civilním vystupováním kapely soudržně.
Že Chinaski odehrají koncert s velkým entuziasmem, bylo jisté předem. Že to ale ve výsledku bude působit lehce, svěže a naprosto přirozeně, a že se do toho krásně trefí jistý zpěv Michala Malátného i všechny asistence hostujícího sboru i skupiny No Name, zase tak zřejmé nebylo. Přesto se tak stalo, přičemž Malátného sólový výkon a ostatních zpívajících členů kapely výkon vokální byl ten večer doslova charismatický.
Koncert také ukázal, kolik hitů Chinaski ve svém repertoáru mají a jak snadné je vymyslet pro bezmála dvouapůlhodinové vystoupené gradující dramaturgii. Nezazněla sice Klára, zbylé rádiové jistoty však ano, a k tomu přibyly písničky, které neprošly sítem rozhlasových dramaturgů a těch, kteří z nich dělají pro národ hity, ale disponují krásou skrytou či lehce odhalenou.
V textech písniček Chinaski je, pravda, spousta klišé i předpokládaných rýmů. To všechno ale tahle kapela dokázala během kariéry překrýt mnohdy povedenými obraty, které daly zapomenout (nebo umožnily odpustit) na ty nevyvedené. I tato zručnost byla předmětem koncertních oslav, v jejichž závěru si sedící diváci stoupli a potvrdili tak, že to opravdu stálo za to.
A když halou zněla písnička Šatna, „byl“ na té oslavě i v roce 2008 tragicky zesnulý bubeník kapely Pavel Grohman. Jistě ho potěšilo, že z velké části jeho práci tahle kapela vůbec nekazí.

Chinaski
O2 Arena, Praha, 6. února
Hodnocení: 85%

(Tato recenze vyšla 7. února na serveru Novinky.cz)