Jak jsem odmítl šlapku

Možná se vám to bude zdát divné, ale až nyní, ve svém krásném pokročilém věku, jsem potkal prostitutku. Respektive až nyní, ve svém krásném věku, jsem byl prostitutkou vyzván, jestli bych si nechtěl na pár chvil někde u stromu pohlavně zařádit.
Bylo to ve středu večer, krátce před půl jedenáctou, když jsem odcházel z předávání cen hudebních publicistů Apollo.
Kousek od zastávky v Myslíkově ulici v Praze, když jsem byl právě myšlenkami kdesi u úrodné půdy mého rodného Broumova, mi ta šlapka zastoupila cestu. Byla Romka, ne moc hezká, spíš šeredná, ve tváři měla víceméně puchýře a měřila dobře metr a třicet centimetrů.
Nadechla se, svůj prázdný pohled zacílila nahoru do mých obvykle pronikavých očí, a velmi, velmi hlubokým hlasem pronesla: „Máš možnost.“ Přitom rozvlnila svá prsa, která se jí pod děravou zimní bundou očividně poslušně pokusila zatřást.
Když mi došlo, že nechce sociální příspěvek v hotovosti, ale že je ochotna si ho odpracovat formou nejstaršího řemesla, polkl jsem naprázdno a chvějícím se hlasem jsem odpověděl: „Ne, díky. Ale děkuju.“ (doslovná citace)
Během pěti vteřin mé dvě zcela holé věty pochopila a odkráčela k pánovi, který klopýtal v dáli za mnou.
Možná se vám to bude zdát divné, ale měl jsem pocit, že jsem vyhrál.



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)