Tomáš Klus dál píše krásné písničky

Písničkář Tomáš Klus si se svými fanoušky v posledních měsících trochu zahrával. Poodešel mimo většinovou civilizaci, tvořil nové album a tu a tam vyslal do světa informaci, která byla trochu zavádějící. Mnozí si mysleli, že tak trochu ztratil kontakt s reálným životem. Když pak jako předkrm servíroval ke slyšení písničku Napojen, vypadalo to, že obavy jsou namístě.
Nové album Proměnamě ale nic takového nepotvrzuje. Klus na něm sice vyhlíží trochu jinak, než tomu bylo na jeho třech předešlých deskách, je za tím ale vývoj písničkáře a vývoj člověka, které spolu přirozeně souvisí.
Nadále zpívá klasické písně, a jestliže se šuškalo, že jeho texty jsou až moc duchovní, pak se to týká snad jen uvedené Napojen. Další jsou srozumitelné, je v nich láska, vztahy, rozchod, humor a ve dvou (Žabí král a Noe) i pohled na naši současnou společnost.
Klus je jako textař čitelnější, než býval. Ve sdělení je přímočařejší, nepoužívá tolik druhých plánů, nevtahuje už rýmy tolik do oblastí podobenství. Vyjma poněkud tajemného Žabího krále jsou texty snadno pochopitelné.
Písničkám zůstal smysl pro dobrou melodii. Ta Klusova není obvykle chytlavá na první poslech, během dalších se ale odhaluje její krása, zvláště u těch písní, v nichž je naléhavý zpěv. V jeho výrazu je Klus tentokrát trochu ledabylejší než v minulosti, a ne vždy mu to sluší.
Patnácti písním kralují po všech stránkách povedená Nezapomínej, starší První píseň, která svým obsahem startuje Klusovu lidskou proměnu a umělecký posun, stejně tak nádherná Noe. Po aranžérské stránce je jedním z nejsvětlejších míst alba skladba Jsem, v níž se chytře propletl folkový svět Kluse a rockový jeho spoluhráče Jiřího Kučerovského.
Album sice trochu ruší legrácky PanToffel nebo Vločka, nicméně i tahle poloha vykresluje Klusův tvůrčí i interpretační rozkmit. A tak je největší slabinou desky vlastně to, že hraje neobvykle potichu.

Tomáš Klus: Proměnamě
Tomáš Klus, 51:57
Hodnocení: 90%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 29. března 2014)

Česká Miss – nebetyčná nuda a Boučkovy nemyšlenky

Z ryze pracovních důvodů jsem si pokazil sobotní večer tím, že jsem sledoval utahaný přímý přenos z volby Česká Miss 2014. Nejde ani tak o to, že deset uchazeček o uvedený titul zaujalo jenom tím, že se během programu neustále chichotaly, ztěžka dávaly dohromady holou větu, ztěžka ji vyslovovaly a střídavě neumětelsky malovaly nebo sekaly mačetou cukrovou třtinu kdesi na Mauriciu. Bůh nenaděluje dvakrát, takže to berme tak, že u vesměs hezkých dívek je třeba spokojit se pouze s jejich krásou a nečekat víc.
Zásadní ostudou pořadu byl moderátor Libor Bouček, kterému nejspíš posléze všichni plácali na rameno a tvrdili mu, jak byl skvělý, protože jeho největším darem je drzost jít před kameru a plácat nesmysly, aniž by mu to jakkoli vadilo. A to každý nemá.
Pekelná byla jeho sebepropagace, se kterou se akce zúčastnil, pekelné byly jeho vtípky, při nichž opravdu trochu vyniklo, že je inteligentnější než krásky, a nejpekelnější byly myšlenky, které vypouštěl z úst v okamžiku, kdy zřejmě improvizoval.
Ponechme stranou jazykový nedodělek „Výtěžek hlasování míří na Nadaci Terezy Maxové.“ Bouček položil hned v úvodu večera nepochopitelnou otázku italské herečce Sophii Lorenové: „Proč jste se nepřihlásila do soutěže?“ Když přijmeme fakt, že to byl pokus o kompliment a žert současně, pak rozhodně nebyl vhodný směrem k devětasedmdesátileté (!!!) paní, která se nadto do soutěže Česká Miss těžko mohla přihlásit, protože je Italka. A upřímně řečeno, sotva mohl Bouček myslet vážně vyřčenou myšlenku, že by Lorenová určitě vyhrála. Pokud ano, je mimozemšťan.
Absolutně hlubokou myšlenku, tak hlubokou, že propadla, měla i jeho další úvaha. „Letošní zima byla ve znamení čekání na sníh. Jediný, kdo sníh našel, byl Ondra Moravec,“ řekl. Omlouvám se, ale opravdu nerozumím. Možná chtěl říct, že Moravec vybojoval v biatlonu nějaké medaile, ale že by byl jediný, kdo kdesi našel sníh?
Sérii sebechvály a nesmyslů ve větách vymýšlených přímo na místě Bouček završil výkřikem: „Chci být miss.“ Na to by ale musel podstoupit několik drastických operací a lekci vzorné chůze. Přesto to jistě bylo k popukání.
Mimochodem, pořizování fotografií s kde kým okoukal z letošních Oscarů. Tam na to ale došlo jednou a byly při tom samé hvězdy. A když už v rozhovoru nějakou svou rádoby vtipnou, leč zcela nevhodnou otázkou pochopitelně nervózní soutěžící uvedl do rozpaků, měl je z nich dostat. To by ale musel na místě vymyslet větu, která dává smysl a ještě bude někomu prospěšná, což bylo evidentně nad jeho síly.
Česká Miss 2014 byl tedy i díky mimořádně špatnému moderátorovi nudný a neúměrně dlouhý pořad, na kterém byl nejkrásnější jeho konec proto, že to byl konec. Opět také ukázal, že další protěžovaný český moderátor je schopen říct tolik nesmyslů, že by za to měl dobrovolně odejít do továrny k výrobnímu pásu a tam být světu až do své smrti prospěšnější.

P.S.: Tuto poznámku jsem napsal proto, že obvykle poslouchám obsah moderátorových slov. A obvykle se nestačím divit…

Co všechno má vlastně smysl?

Pětadvacet let se snažím dělat poctivě a pokorně práci novináře. Za tu dobu samozřejmě na každém pátém kroku o jejím smyslu pochybuji a mnohdy se tou pochybností sžírám. Aby toho nebylo málo, objevují se lidé, kteří – dílem z lenosti a dílem generačním pohledem na věc – o obvyklostech té práce polemizují.
Například o tom, jestli k napsané recenzi alba patří informace o jeho délce a vydavateli, anebo to už nikoho nezajímá. V daném případě bylo výsledkem ne – bez diskuze. Nikoho to prý nezajímá. A tak zatímco já se domnívám, že servisní informace k napsané recenzi alba patří za vlády ODS i ČSSD, protistrana soudí, že vyhledávat je je pracné, a tak bude lepší obejít se bez nich.
Omlouvám se za klišé, nicméně: žijeme v rychlé době. Ta rychlost znehodnocuje „detaily“, které nám v minulosti připadly nosné. Například při diskuzi o kvalitě nového alba už si s málokým popovídám o kvalitě jeho zvuku, protože doba tuto disciplínu značně devalvovala a poslala ji na hranici bezvýznamnosti. Při poslechu hudby ve formátu mp3 se ostatně těžko nadějete „sluchového orgasmu“, když tento formát ve své nejrozšířenější formě původní nahrávku komprimuje a ořezává její ostří. A že značná část mých kolegů hodnotí v recenzích desky na základě poslechu ve formátu mp3? Když to zkusím namítnout, jsem přímo či nepřímo pobídnut k tomu, abych se vrátil do hrobu. A já tak činím, protože pokud něco nezastavím, je to nový náhled na staré hodnoty.
To všechno je navíc systém spirály, tedy křivky, která obíhá pevně daný ústřední bod a přitom se od něho vzdaluje. Čelit pochybnostem o věcech, které jsme dosud považovali za jasně dané, není pro mnohé z nás přece neobvyklé. Chcete čerstvé pečivo? Ale proč? Vždyť v tom včerejším jsou chemické látky, které mu za určitých okolností (třeba při zmrazení a následném rozmrazení) zachovají dojem čerstvosti.
Spirála se točí dál. Chcete cestovat do zahraničí? Ale proč? Vždyť u nás je tak hezky, a cesta do zahraničí stojí peníze, přitom si z ní přivezete leda tak zážitky a fotky. Chcete poctivé politiky? Proč? Nemůžou přece stihnout rozkrást všechno, my ostatně můžeme krást také.
Má smysl se vzdělávat, když stejně dříve nebo později zemřeme? Má smysl mít přátele? Má smysl láska?
Nemělo by to znít pateticky, i když už to stejně patetické je. Soudím ale, že vynaložit maximum úsilí na to, abychom o svých hodnotách přestali pochybovat, smysl má.

(Tato glosa vyšla v březnovém vydání měsíčníku Náchodský swing)

Armáda jako dětský tábor

Ranní reportáž zpravodaje Poláka z ukrajinské vojenské základny v Belbeku na Krymu potřetí krátce za sebou ukázala, v jak katastrofálním stavu jsou na vojáky si hrající partičky z v podstatě rozvojových státečků ve srovnání s armádami takzvaných velmocí. Zpravodaj tvrdil, že když ruští vojáci dali ukrajinským z Belbeku hodinové ultimátum, zjistili tito, že se vlastně nemají čím bránit. Zpravodaj dokonce řekl, že si mohli vzít leda tak klacek. Kladu si tedy otázku, proč se podobně nachystaným vojenským základnám neříká dětský tábor nebo kroužek poražených.
Před asi čtrnácti dny jsem sledoval předvolební besedu slovenských kandidátů na post prezidenta. Bylo jich ve studiu pět, jeden komičtější než druhý, a když se jich moderátorka zeptala, co by dělali, kdyby bylo Slovensko vojensky napadené, první tři oslovení se předháněli v perlách typu „Šel bych bojovat se zbraní v ruce a všechny, kteří by napadli mé milované Slovensko, bych postřílel.“
Pak dostal slovo jakýsi kandidátský strejda odněkud z Trnavy a rozvážným hlasem řekl: „Vy jste se zbláznili? Kam byste šli bojovat. Jakýpak by to byl prezident, který požene své lidi do války, když armáda má ve skladech pár pistolí a dvě stíhačky.“ Zdá se tedy, že slovenská armáda je také dětský tábor.
A naši? V sobotu přinesl deník Právo zprávu o tom, že si česká armáda láme hlavu, co s nespolehlivými granáty. Vypršela jim totiž záruční lhůta, a tak by mohly začít vybuchovat na místech, kde jsou na základnách zakutálené.
Zdá se, že ani česká armáda není dostatečnou zárukou klidného spaní, a tak si jen přeju, aby jí prošlé granáty, které objevila až jako prošlé, vybuchovaly ve skříních zřídka. Také vím, že bych si takový dětský armádní tábor rád odpustil i ve chvíli, kdy mi bude opilec prezident říkat, že bych měl narukovat, protože je třeba tuhle prochlastanou a prošustrovanou zemi bránit.

Ten Second Songs, čili talent bez budoucnosti

Zajímá vás, jak by zněla skladba Dark Horse od Katy Perry, kdyby ji nazpívali jiní? Odpověď je jasná: prohlédněte si video, ve kterém talentovaný zpěvák předvedl dvacet různých verzí této písně. Jmenuje se Anthony Vincent a vystupuje pod jménem Ten Second Songs. Alespoň pro tento projekt…
Talentovaný zpěvák na videu předvádí, jak by zněl hit Dark Horse od Katy Perry v podání takových hvězd, jakými jsou Nirvana, Queen, Michael Jackson, ’N Sync, Iron Maiden, Jamiroquai, Pantera, Frank Sinatra, Metallica, Red Hot Chili Peppers či John Mayer.
Je to kouzelné, což o to. Problém tkví v tom, že jakmile období obdivu dozní, a bude to zanedlouho, za Anthonym Vincentem se zavře voda a nebude nic. Jeho schopnost napodobovat kdekoho totiž ještě nezaručuje, že se prosadí jako zpěvák původních kompozic.
Trochu to připomíná beznaděj zpěváčků z televizních vyhledávacích soutěží.

Bezradná diskotéka a řeči o sexu v podání Kylie Minogue

Australská zpěvačka Kylie Minogue je zpět. Dnes vychází její nové album Kiss Me Once, jehož prostřednictvím se vrací tam, kam patří nejvíce. Na taneční parket s písničkami, které – pokud to nejsou balady – disponují skočným rytmem a určitými melodiemi či pokusy o ně.
V roce 2012 si zpěvačka odskočila k dobře přijaté akustické nahrávce Abbey Road Sessions. Poslední regulérní studiovou desku Aphrodite vydala v červnu 2010. Novinka Kiss Me Once je nadto její první kolekcí poté, co podepsala smlouvu o zastupování se společností Roc Nation, kterou založil americký rapper Jay-Z a jež se stará i o Rihannu či Shakiru.
Na novém albu se podílela celá řada producentů v čele s Pharrellem Williamsem, jenž pro Kylie napsal a produkoval skladbu I Was Gonna Cancel. Dále na písničkách spolupracovali Ariel Rechtshaid, MNEK, Greg Kurstin, Sia, Cutfather a další.
Propagaci alba pojala australská popová dáma netradičně. Stránky bulvárních médií v Anglii plnily v posledních týdnech zprávy a fotografie z míst, kde se nečekaně zjevila. Zazpívala například překvapenému publiku v jedné londýnské hospůdce nebo svérázně poděkovala jednomu ze svých nejoddanějších fanoušků, když mu přišla zazpívat singl Into The Blue do posilovny, v níž cvičil.
Úvodní písnička alba, singlová Into The Blue, ostatní převyšuje. Má totiž nejenom diskotékový tvar, ale nese v sobě i dobrou popovou melodii a aranžérskou práci. Je to jediná vlajková loď, kterou nová deska mohla mít.
Od následující Million Miles se totiž záměr zpěvačky i jejích producentů stočil k tuctové diskotéce a z alba se sypou písničky, které stojí na tanečním rytmu, jiskřivém zvuku, k dětinské roztomilosti stylizovaném projevu zpěvačky a hokus-pokusech o dobré melodie, které v lepším případě zůstaly jenom pokusy.
Kylie Minogue jako by vypadla z osmdesátých let. Jen zvuk alba je modernější a občasná přítomnost vlivu r’n’b či dubstepu (Sexercize) dělá retro myšlení tvůrců reálnější. Podlehli mu nicméně všichni, jak Kylie, tak obvykle myšlenkově dosti bezzubí slavní producenti současnosti, jejichž jména jsou jednoznačnou zárukou průměru.
Titulní písnička Kiss Me Once je jako nějaká stará pecka od Madonny, Les Sex je zase spojením energií Nicky Minaj s Daft Punk a duet s Enriquem Iglesiasem v baladě Beautiful obnažuje obvyklá klišé, které popové balady mají, zvláště zpívají-li v nich dva a o lásce.
Pořád je to ale lepší než několik poměrně hloupých textů o sexu (Sexy Love, Sexercize, Les Sex) a pár v podstatě bezobsažných.
Kiss Me Once je album s jedním dobrým momentem (první písničkou), mnoha průměrnými a nánosem výplně pro natažení délky. Je dalším důkazem delší dobu zřejmé skutečnosti, že střední popový proud hledá impuls, který by vyhecoval k lepším písničkám i zkušené harcovníky.
Navíc je to album velmi anonymní. Hlas Kylie Minogue není z těch, které by byly osobité, a tak si ji lze snadno splést s nějakou vykulenou jiskřičkou z televizní soutěže.

Kylie Minogue: Once Me Kiss
Parlophone/Warner Music, 38:46
Hodnocení: 40 %

(Tato recenze vyšla 17. března 2014 v deníku Právo)

Elektronická revoluce britských Bombay Bicycle Club

V pořadí čtvrté album londýnské skupiny Bombay Bicycle Club se jmenuje So Long, See You Tomorrow a doma na ostrovech zaznamenalo velký úspěch. V prodejním žebříčku vyšplhalo na první příčku, což se ještě žádné předešlé desce této formace nepodařilo.
Novinka přitom čtveřici představuje v jiném světle, než tomu bylo dosud. Odešla od starého indiefolkového zvuku a přimkla se k elektronickému. Prý pod vlivem cest frontmana Jacka Steadmana, zvláště jeho pobytů v Turecku, Japonsku a Nizozemí.
Je patrné, že skupině záleží nejenom na tom, jak její písničky zní, ale také jaký je jejich výsledný tvar a schopnost oslovit posluchače. Zvukový arzenál, který má nyní k dispozici, dává prostor pro velkou rozpínavost. Tu je však třeba mít pod kontrolou, protože by mohla v písních způsobit více chaosu než užitku.
Aby muzikant napsal tak krásnou skladbu, jakou je It’s Alright Now, musí mít nejenom talent, ale také cit pro atmosféru i přednes. Aby složil něžnou Eyes Off You, musí se umět oprostit od nepodstatných vlivů, které by do ní vnesly nepatřičné prvky a ušpinily by klíčovou klavírní linii skladby. Možná musí mít i vztah ke klasické hudbě.
A měl by za sebou mít folkovou a rockovou minulost – s takovou výbavou se kvalitní dlouhodeché skladby píší lépe než bez ní.
Nové album Bombay Bicycle Club je v mnoha směrech vycizelované a perfektní. V písních se ve vrstvách objevují různé vokální linky, do nichž přispívají mnozí hosté, i další akustické nástroje, například trubka, flétna nebo piano. Zvuk formace je přesto subtilní, místy působí až zranitelným dojmem.
Kdyby v písničce Carry Me, v níž se do popředí dostává zpěv, našli muzikanti prostor pro stopu kytary, byla by nejspíš zajímavější. A kdyby se podařilo aranžérsky a melodicky silné momenty z úvodu kolekce přetáhnout více i do druhé poloviny, byla by ve svém celkovém vyznění vyrovnanější.
So Long, See You Tomorrow je přesto nahrávka naplněná nápady, které zvýraznily v minulosti jistě ne tak docela využitý autorský i interpretační potenciál skupiny. Je nadto velice přístupná.

Bombay Bicycle Club: So Long, See You Tomorrow
Universal Music, 44:55
Hodnocení: 75%

(Tato recenze vyšla 8. března 2014 na serveru Novinky.cz)

Vladimíre, ani ho.no!

Musím se přiznat, že mě překvapuje vysoký počet těch, kteří v internetových i osobních diskuzích o situaci na Ukrajině a Krymu straní Putinovi, respektive jeho divošské metodě obsazení části země vojensky podstatně slabšího státu. Jako by někteří jeho čeští fanoušci zapomněli, že stejným způsobem politická reprezentace Ruska obsadila v osmašedesátém Československo a tvrdla tu plných jednadvacet let.
Ze smutku mě probudil polský zpěvák Maciej Malenczuk, který jistě částečně s nadhledem a částečně vážně nazpíval písničku Vladimir, přičemž je zřejmé, že je to pozdrav Putinovi a jeho řiťolezcům.
Já už na ruštinu, kterou jsem se kdysi učil, skoro zapomněl, ale znalí mi řekli, že obrat „ni chujá“ znamená „ani hovno“.
Poláci na ruské agrese nikdy nezapomněli. To video připojuji. Mimochodem – líbí se mi barva Malenczukova hlasu.

Vypsaná fixa má stále dost sil a nápadů

Pokud fanoušky skupiny Vypsaná fixa překvapil singl Krásný smutný den, který před pár dny avizoval vydání stejnojmenného alba, pochybnosti nejsou na místě.
Pardubická formace jen natočila odlehčenou skladbu s vtipným protimluvem v názvu, dotkla se v ní trochu swingu a vlastně poslala do světa singl tak, jak se to dělo v 90. letech minulého století. Tehdy písničky v této roli celé album nedefinovaly, spíše se z jeho nálady vymykaly.
Krásný smutný den je deska, která přirozeně navazuje na to, co Vypsaná fixa nahrála v minulých letech. Zpěv Márdiho, osobité texty, kytarová sóla i zvuk, v němž je stále slyšet punkrocková špinavost – a to i když se kapela tváří seriózně (to je případ titulní písničky). To všechno je natolik charakteristické, že zbavit se toho prostě nelze.
Jsou tu ale i přirozený vývoj a talent. Vypsaná fixa proto na desce nejenom sáhla ke swingu, ale natočila i punkovou Kdo se s náma odpoutá, ponurou Bubák, krásné volné Výhodou je a Malá noční hudba, hravý hospodský popěvek Šúrka mikrofón či razantní Karma je Mike Tyson.
Na albu nadto tu a tam hrají nástroje, které dosud nevyužívala. Je slyšet xylofon, pozoun, saxofon, klávesy a další instrumenty, které měl producent Ondřej Ježek ve svém studiu třeba jen tak pohozené. Jako hráč na ně takto přiložil ruku k dílu a zvuk desky a její svěžest zásadně ovlivnil.
Album je dynamické, pestré, nadto jsou v písničkách melodie, které jsou silné a ze stále patrně „špinavého“ zvuku tahají na světlo její mainstreamovou sílu. Vypsaná fixa ji má už dlouhou dobu, jen se do těch vod ze zřejmě tradičních důvodů nehodí ani nehrne, a tak nadále opanovává výrazné pozice na klubové scéně a těší se velkému zájmu fanoušků.
K pozitivům alba je třeba připočíst originální básnické střevo Márdiho, autora textů. Tentokrát neopakuje rýmy z minulosti, spíše si více hraje s náladami a nedělá si násilí s tím, když verše ve slokách či refrénech nejsou dokonalé. Neláme si dokonce ani hlavu s tím, když jsou nešikovné (Šúrka mikrofón), protože jako v zásadě punkový textař nepotřebuje dodržovat zvyklosti. Márdiho poetika je už léta v kontextu české hudební scény nenapodobitelná, a tedy neopakovatelná.
Vypsaná fixa i proto nahrála skvělé album, které nevzniklo po rutinní práci, jak by to u tak zkušené kapely mohlo být. Tvorba je pro ni nadále kouzelná možnost vytvořit písničky, které budí radost, smutek, emoce i adrenalin.

Vypsaná fixa: Krásný smutný den
San Piego Records, 41:34
Hodnocení: 90%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 10. března 2014)

Jak napráskat celebritě

Tuhle historku vyprávěl kolega Honza Šída a týká se jednoho ze členů skupiny Sto zvířat. Zdá se, že je to divoká parta, a tak není divu, že když se dostane do vybrané společnosti, smrdí to malérem.
Na jedné párty, kam se kapela z bůhvíjakého důvodu dostala, byl mimo jiné i slavný český herec Miroslav Donutil. Procházel mezi stoly prohýbajícími se pod náplavou jídla a nabíral si na talíř.
V tu chvíli jeden ze členů jmenované skupiny vstal, upozornil ostatní, aby jej sledovali, a provedl nálet. Přistoupil k Miroslavu Donutilovi, široce se na něj usmál a div jej neobjal se slovy: „Jéjé, dobrý den, pane Krampol! To je neuvěřitelný. S manželkou milujeme vaše pořady, u Nikdo není dokonalý se tááák nasmějeme. To jsem rád, že vám to můžu říct takhle osobně, pane Krampol.“
Asi si dokážete představit, jak takový omyl celebritu otrávil a naštval. Až tedy budete chtít naštvat celebritu vy, jednoduše předstírejte, že jste si ji spletli s jinou celebritou.