Armáda jako dětský tábor

Ranní reportáž zpravodaje Poláka z ukrajinské vojenské základny v Belbeku na Krymu potřetí krátce za sebou ukázala, v jak katastrofálním stavu jsou na vojáky si hrající partičky z v podstatě rozvojových státečků ve srovnání s armádami takzvaných velmocí. Zpravodaj tvrdil, že když ruští vojáci dali ukrajinským z Belbeku hodinové ultimátum, zjistili tito, že se vlastně nemají čím bránit. Zpravodaj dokonce řekl, že si mohli vzít leda tak klacek. Kladu si tedy otázku, proč se podobně nachystaným vojenským základnám neříká dětský tábor nebo kroužek poražených.
Před asi čtrnácti dny jsem sledoval předvolební besedu slovenských kandidátů na post prezidenta. Bylo jich ve studiu pět, jeden komičtější než druhý, a když se jich moderátorka zeptala, co by dělali, kdyby bylo Slovensko vojensky napadené, první tři oslovení se předháněli v perlách typu „Šel bych bojovat se zbraní v ruce a všechny, kteří by napadli mé milované Slovensko, bych postřílel.“
Pak dostal slovo jakýsi kandidátský strejda odněkud z Trnavy a rozvážným hlasem řekl: „Vy jste se zbláznili? Kam byste šli bojovat. Jakýpak by to byl prezident, který požene své lidi do války, když armáda má ve skladech pár pistolí a dvě stíhačky.“ Zdá se tedy, že slovenská armáda je také dětský tábor.
A naši? V sobotu přinesl deník Právo zprávu o tom, že si česká armáda láme hlavu, co s nespolehlivými granáty. Vypršela jim totiž záruční lhůta, a tak by mohly začít vybuchovat na místech, kde jsou na základnách zakutálené.
Zdá se, že ani česká armáda není dostatečnou zárukou klidného spaní, a tak si jen přeju, aby jí prošlé granáty, které objevila až jako prošlé, vybuchovaly ve skříních zřídka. Také vím, že bych si takový dětský armádní tábor rád odpustil i ve chvíli, kdy mi bude opilec prezident říkat, že bych měl narukovat, protože je třeba tuhle prochlastanou a prošustrovanou zemi bránit.



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)