Pravda nás dožene. A ještě nám něco sní

Drahně let se řídím jednoduchým pravidlem: lži co nejméně, nejlépe vůbec. Jsem totiž přesvědčen, že když zalžu, dokonce i když zalžu rafinovaně, pravda mě stejně dožene a ztrestá.
Před osmi lety jsem nadbíhal své budoucí přítelkyni a v arzenálu mých fíglů byla i nějaká ta nepravda. Pamatuji si přesně na okamžik, kdy se mě zeptala, zda mám kladný vztah k lyžování. Vlastně jsem ani tolik nelhal. Řekl jsem, že sjezdové lyžování není má silná stránka (ve skutečnosti ho nenávidím), ale na běžkách jezdím jako rodilý Nor (ve skutečnosti je nemám rád).
Do prvních společných Vánoc jsem se domníval, že je otázka mých lyžařských aktivit vyřešena. Absenci výzbroje jsem vysvětlil finančním nedostatkem, a když přítelkyně odjížděla s přáteli na hory, předstíral jsem ze své neúčasti smutek.
O těch prvních Vánocích jsem ale od její rodiny dostal lyžařské hole. Lyže jsem si k nim však nezakoupil, jak se předpokládalo, a tak mi o druhých Vánocích přistály pod stromečkem běžky. V lednu už nebylo vyhnutí. Vyrazili jsme do stopy.
Nic nebylo platné, že jsem předstíral špatné namazání. Několik držkopádů, které jsem na táhlých rovinách předvedl, brzy odhalilo pravdu o mém vztahu k běžeckému lyžování. Přítelkyně se mnou ale měla trpělivost a vždy, když jsem se sbíral ze země, ptala se starostlivě, jestli jsem si něco nezlomil. Domníval jsem se tehdy, že spravedlnosti bylo učiněno zadost a že všechny ty pády jsou daněmi za to, že jsem o svém vztahu k lyžím lhal.
Nechtěné tréninky nakonec přinesly ovoce, a tak jsem naposledy, bylo to na Modravě, vyrazil s přítelkyní do stopy vcelku rád. Co na tom, že jsem před všemi sjezdy z kopce běžky sundal z nohou a poskoky sešel do údolí, kde jsem si je zase nasadil. Byl jsem na trati, o to šlo.
Na místo oddechu jsem sice dojel s pětiminutovým zpožděním a totálně vyčerpaný, nicméně v očích přítelkyně jsem byl král. Bohužel jsem však podcenil potřeby svého žaludku. Hlasitě mi kručelo v břiše a já se ponořil do batůžku, ve kterém jsem tušil záchranu. Byla tam: tvarohový koláč.
Sedl jsem si na pařez a chystal se do něho zakousnout. Přítelkyně měla potřebu mě za předvedený výkon opět pochválit, a tak jsem první sousto odložil. V tu chvíli však ke mně přiběhl náš pes, vyškubl mi koláč z dlaně a na dvě kousnutí ho pozřel. Následující zakručení v mém břiše znělo jako volání o pomoc.
Pravda mě tedy zase potrestala. Co víc – nedokážu odhadnout, kolikrát to ještě za tu hloupou lež udělá.

(Tato glosa vyšla v měsíčníku Náchodský swing v únoru 2014)



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)