Zavřu oči a vidím krásnou Ivetu Bartošovou

V úterý 29. dubna jsem měl na třináctou hodinu naplánovaný rozhovor s Michalem Hrůzou. Protože jsem byl v pořadí, čekal jsem v ústraní. Chvíli před třináctou za mnou přišla Štěpánka Batíková z Universal Music a zeptala se mě, co tomu říkám. Vůbec jsem nevěděl, co má na mysli. Když mi řekla, že zemřela Iveta Bartošová, reagoval jsem, a stydím se za to hluboce, dost podrážděně. Jednak jsem to považoval za vtip a druhak jsem měl už několik let plné zuby nedobrovolného nahlížení do soukromí téhle kdysi dobré zpěvačky, ke kterému jsem byl na každém kroku nepřímo nucen díky idiotské práci některých svých bulvárních ne-kolegů.
Za chvíli mi došlo, že to není vtip, stejně jako to, že někteří moji ne-kolegové z bulvárních letek dělali všechno pro to, aby k něčemu takovému došlo. Jako novináři mi bylo a pořád ještě je stydno.
Za chvíli se přišoural Michal Hrůza. Byl ve stejném šoku jako já a po chvílích hledání správných slov jsme se shodli na tom, že ani jeden nebudeme schopni rozhovor udělat. Zavoláme si někdy příští týden, to už budou emoce zklidněné.
S Ivetou Bartošovou jsem se setkal vlastně jenom jednou. Někdy v roce 2005 jsem za ní byl ve studiu kdesi za Prahou, kde natáčela nějaké nové písničky. Byla zvláštní. Opravdu krásná, milá, přitom tak nějak nesvá, nervózní, bezbranná. Její obličej byl pokryt výraznou vrstvou make-upu. To je to, co mi dnes vytanulo na mysli jako první – její make-up.
Pouštěla mi své nové písničky a dávala jim velké šance. Bylo evidentní, že svou práci miluje, takže vlastně patřila mezi ty šťastné, kteří ve svém životě dělají to, co je baví.
Rok na to ohlásila tvůrčí pauzu a začalo martyrium, v němž jako slabá bytost bojovala proti bulváru, špatným přátelům a svým slabostem.
Když zavřu oči, vidím zase make-up na jejím obličeji. Vidím ale i to, jak byla krásná, a vzpomínám, jak velký talent měla.
Lidé by neměli být dohnáni k tomu, aby skončili se životem.

Robbie Williams vzal do kabaretu otce

Britský zpěvák Robbie Williams je hvězda světové pop music. Pravda, není to už taková sláva jako na přelomu devadesátých a nultých let, nicméně jeho sobotní příjezd do vyprodané pražské O2 areny byl událostí. Však se na něho přišel podívat mimo jiné Karel Gott, oddaný milovník dobrých swingových písní.
Williams přijel představit nejenom své loňské album Swing Both Ways, podle kterého se celé turné jmenuje, ale nabídl i další stylové standardy a podobně zaranžované vlastní hity. Když zazpíval Swing Supreme, kterou premiérově představil jako Supreme na své třetí studiové desce Sing When You’re Winning (2000) a pod uvedeným názvem ji přezpíval na loňskou desku, poukázal na to, že swingovou úpravu snese spousta původně jinak pojatých písniček.
Robbie Williams zasvětil celý večer jednomu stylu, a to i ve chvíli, kdy jej prokládal směskami písniček, které ho v minulosti proslavily. K tomu účelu měl za zády sebejistý orchestr, několik vlastních swingových skladeb, s nimiž vyrukoval na loňském albu, a kabaretně pojatou podívanou. Je si jistě vědom, že nabídnout divákům dvě hodiny v zásadě poměrně stereotypní hudby na koncertě, který je pro část davu na stání, by bylo pouze v noblesní kavárenské atmosféře s fraky nevkusné a i neslušné.
Navíc probíhají dostihy světových hvězd v tom, která nabídne nejodvážnější a nejvelkolepější podívanou. On si na pódium vzal třípatrovou konstrukci, která v návaznosti na osvětlení a zadní projekci měnila svou podobu, na ni rozesel hudebníky, nechyběli tanečníci a vokalisté, světelný park, barevné konfety, zkrátka nic, co by ke swingu (byť neortodoxnímu) urputně nepřipojovalo kabaretní rejdění, leckdy příšerně hloupé, byť náležitě efektní.
Williams si během večera vybral fanynku, kterou při skladbě Thet’s Amore pojal na pódiu v improvizovaném obřadu za manželku. Do písničky High Hopes pozval český sbor Claireton Chorale, Ignition zpíval jen se svými vokalisty, bez doprovodu kapely, v Mr. Bojangles mu asistoval stepař. Nadto neustále vyprávěl o svém štěstí i hudebním životě, někdy až příliš dlouho, převlékal se, jednoduše dělal všechno pro to, aby k písničkám přidal podstatnou dávku dalšího dění.
Opravdu upřímným a nikoli prvoplánově megalomanským krokem byla skladba Do Nothin’ Till You Hear from Me, kterou zapěl společně se svým otcem Petem Conwayem. V tu chvíli to na pódiu zajiskřilo přátelstvím a obrovskou radostí ze zpívání, a to u obou protagonistů. Zřejmě se v této spolupráci naplnilo to, o čem Conway hovořil nedávno. Tvrdil, že se synem chystají něco zajímavého.
Robbie Williams je charismatický zpěvák, o tom není pochyb. Má ve svém repertoáru hity, které vstoupily do historie pop music, a nikdo je odtud nevyžene. Vyrazit ale do světa s programem složeným ze swingových a příbuzných písniček bylo odvážné.
Pomineme-li již zmíněný fakt, že dvě koncertní hodiny s dvacetiminutovou pauzou byly co do repertoáru poměrně fádní, pak se stal dalším zpěvákem v řadě, který se opřel o program posbíraný z protřelých hitů a vyrazil s ním na turné (dělá to tak Michael Bublé, v minulosti tak učinil třeba Rod Stewart). Není na tom nic přitažlivého, spíše to zavání určitou rezignací na vlastní tvorbu. Williams navíc na takto pojatém setu nemohl předvést to, co umí se svým hlasem. V tomto ohledu se pojetím večera nechal sešněrovat.
V rámci spravedlivého pohledu na věc je nicméně třeba konstatovat, že podívaná to byla náramná a řada skladeb zazpívaných swingujícím Williamsem hřála u srdce.

Robbie Williams
O2 arena, Praha, 26. dubna
Hodnocení: 70%

(Tato recenze vyšla 28. dubna 2014 v deníku Právo)

Fruscianteho cesta nikam

John Frusciante je bývalý kytarista jedné z nejslavnějších skupin světa, amerických Red Hot Chili Peppers. Dvakrát od ní odešel. Podruhé před pěti lety proto, že se chtěl věnovat vlastní elektronické muzice. Ne že by se jí v době svého bytí u kapely nevěnoval. Tentokrát jí ale propadl.
Aktuální Enclosure je jeho dvanácté album, třetí v řadě, které má elektronický hudební základ a pracuje s prvky experimentálního rocku a synth-popu. Je to také třetí album v řadě, na němž Frusciante ztrácí glanc, a to po všech stránkách.
Z uznávaného kytaristy se stává experimentátor, jenž před uměleckou kvalitou upřednostňuje kvantitu. Skladby na albu jsou beztvaré, nezajímavé a nezáživné. V podstatě lemují cestu k zapomenutí skvělého rockového kytaristy.
Frusciante si jistě svůj odchod z Red Hot Chili Peppers dobře rozmyslel. V běhu času to ale po poslechu novinek vypadá, že by ho mohl zatraceně litovat. Soudě podle materiálu na albu nejsou jeho ambice už ani klubové. Možná z něho ale bude dobrá hudba do nějakého fastfoodu nebo výtahu.

John Frusciante: Enclosure
Universal Music
Hodnocení: 30%

(Tato recenze vyšla 26. dubna 2014 v deníku Právu a na serveru Novinky.cz)

Stará známá parta na Robbiem Williamsovi

Upřímně řečeno, koncert Robbieho Williamse, který se uskutečnil v sobotu 26. dubna v pražské O2 areně, jsem si tolik neužíval. Ne že by mi něco bylo, spíše mě podání swingových písní tolik nebere, tím spíš, když se odehrává na pozadí jakési velkolepější podoby českých televizních Silvestrů z osmdesátých let, v horším případě pořadu Televarieté, který budou znát jen ti narození dříve.
Povšiml jsem si nicméně fenoménů, které u nás koncerty velkých hvězd doprovázejí, a došlo mi, že na popové a bigbítové koncerty chodí vlastně typologicky dost podobní lidé.
Ve frontě stál přede mnou zbohatlík, jenž až skoro u vstupu do haly milosrdně rozdal lístky třem dalším lidem, které sezval. Bylo to na dobré místo, jeden stál dva a půl tisíce, jak jsem vyšpehoval přes rameno, a tři pozvaní se za to svému hostiteli oddaně klaněli až do okamžiku, než byli nuceni podrobit se testu u bezpečnostního rámu. OK, vděk je třeba.
Jak už jsem naznačil, koncert jsem příliš neprožíval. Že jsem nebyl sám, ukázala záhy situace, které provází některé akce. Kolem mě bylo rušno, ale ne kvůli dění na pódiu, naopak kvůli nějakým diskuzím na osobní téma. Čtyřčlenná skupinka se sice maskovala za Williamsovými podobenkami, které si koupila za kilo v hale, z jejího jekotu ale vypadávaly termíny jako „tramvaj“, „herna“, „zvěrolékař“ nebo „Řecko“. Ani jeden z nich se jistě netýkal koncertu.
Brzy po začátku akce si vedle mě stoupla skupinka rozjívených a před lety bývalých teenagerek, které halekaly na plný úvazek, a když odložily své svetříky, zasáhla mé nozdry vůně silně připomínající předrevoluční „voňavku“ Leninské hory. Ani nevím, jestli tohle ruské zboží kdy skutečně existovalo, ale říkali jsme tak dámským „voňavkám“, které byly pozoruhodné tím, že vlezle smrděly. A ty bývalé teenagerky byly čtyři.
Takže jsem poodskočil, ovšem narazil jsem na zpruzelého muže, jenž zjevně na koncert doprovázel roztančenou partnerku, která se krok před ním teatrálně svíjela a pokoušela se zpívat to, co Williams. Samozřejmě marně, za což se mi její partner očividně omlouval.
Když jsem uskočil na druhou stranu, bývalé teenagerky tam už nebyly, neboť se prodraly o dva metry dopředu, Leninské hory nicméně stále konaly svou černou práci. Ocitl jsem se ale vedle dámy, která se rozhodla tleskat do rytmu. Činila tak neustále, ale co čert nechtěl, smysl pro rytmus neměla. A tak potleskávala lážo plážo, mimo rytmus, což mě vyvedlo z rovnováhy a přestal jsem se pohupovat, neboť jsem čelil dvěma rytmům – kapely a dámy. Nebyl jsem štonc je od sebe oddělit.
Za chvíli dorazila partička odkudsi od Benešova (což jsem odposlouchal), kterou vedla velmi pohledná dívka. Její neuvěřitelná chuť neustále povykovat „waw“, a to třeba i v okamžiku, kdy Williams na pódiu chytil mikrofon, nebo ji jeden z mužů z jejího doprovodu zaklepal na rameno, jí však veškerou krásu vzala.
Když jsem pak odcházel, měl jsem pocit, že tyhle příběhy z českých koncertů ani borec Williams nepřemohl.

Peter Aristone se před hosty snažil

Petr Aristone je slovenský zpěvák, který v minulých letech účinkoval v experimentálním rockovém kvartetu Personal Signet a v poprockové kapele Popcorn Drama, s níž v roce 2011 vydal album a předskakoval na vystoupeních zpěvačky Anastacie v Praze, Bratislavě a Budapešti.
Třiatřicetiletý Aristone, který toto umělecké jméno přijal později, se následně vydal na sólovou dráhu. Napsal několik popových písniček, spojil se s producentem Gregem Haverem a odjel za ním do britského Tetbury (odtud název jeho alba), aby společně nahráli jeho první sólový počin 19 Days In Tetbury.
S písničkami, na kterých se podílel se švédskou zpěvačkou Emmou Ejwertz, už k nahrávání odjel. Ve studiu ale mezi řečí zmínil, kterou z hudebních postav současnosti obdivuje, a producent mu pomohl pozvat dvě z nich k natáčení.
V první skladbě na kolekci proto velmi nenápadně hostuje James Dean Bradfield, zpěvák a kytarista velšských Manic Street Preachers. Zahrál v ní sólo a zpívá ve vokálech, nepozornému jedinci jeho hlasová účast nicméně snadno unikne.
Přítomnost členky Spice Girls Melanie C ale přehlédnout nelze. Hostuje v jedné z nejlepších písniček na albu Cool As You, která má v sobě (paradoxně) naléhavost skladeb Manic Street Preachers a ve zpěvu Melanie C krásné podání ženy, která je v našich končinách zbytečně podceňovaná. Její sólová alba přitom patří k tomu nejlepšímu, co kdo ze sestavy Spice Girls mimo kapelu udělal.
Peter Aristone složil přinejmenším velmi slušné melodie. Parametry hitů splňuje například Sunlight, která má svěží letní motiv hned v úvodním riffu a zcela chytře se o něj opírá i nadále, také zadumaná Movin’ On či akustickou kytarou uvedená Tonight. Album má nadto velmi dobrý zvuk, instrumentální výkony na něm jsou velmi funkční, produkce skladeb má solidní parametry, jejich aranže také.
Aristone má ale jednu nevýhodu. Jeho zpěv není ničím zvláštní. Nemá v sobě onen faktor X, který by jej předurčil k tomu, že dokáže zaujmout.
Proto se musí o přízeň poctivě poprat, což v době povrchního přijímání hudby a při degradaci popu do pozice jakéhosi soundtracku k životu plnému jiných starostí bude velmi složité.
Základní vklad k tomu, aby se mu zaujmout podařilo, je však dobrý.

Peter Aristone: 19 Days In Tetbury
Brain Zone, 49:16
Hodnocení: 70%

(Tato recenze vyšla 22. dubna 2014 v deníku Právo)

Nekonečný boj proti prznění jazyka

Jako středoškolák jsem ještě netušil, že se mi splní sen a budu se živit používáním českého jazyka písmem i slovem. Obránci češtiny se mi jevili směšní, zvláště brojili-li proti vulgarismům, které mi připadaly neškodné. Divadlo Járy Cimrmana mi ale dalo za pravdu, že pokud se použijí na správném místě a bez pohrdání, češtinu rozzáří.
Poprvé jsem se navážno popral se spolužákem ze střední školy, který si v tramvaji (studoval jsem v Praze) stoupl na komínek knih, aby přes svých sto šedesát centimetrů dosáhl na madlo pod střechou vozu. Rozbili jsme si vzájemně nosy a já v noci přemýšlel, proč jsem to udělal. Přišel jsem na to později: stával jsem tím, komu jsem se tak trochu vysmíval – obráncem češtiny, i té v knihách.
Byť se za některé své staré články stydím a nikdy bych si je už nechtěl číst kvůli tomu, jak kostrbaté byly, vždy jsem měl vůli napsat je co nejhezčí. Postupem času jsem totéž vyžadoval i po svých kolezích, bohužel i po těch, kterým to schopnosti nedovolovaly. Neslo to řadu hádek, a čím jsem byl starší, tím ostřejší byly. Předesílám ale, že hádky považuji za součást života a často se v nich vyžívám, zvláště mám-li jistotu, že druhá strana také a vzájemně si neubližujeme.
Dnes se považuji za oficiálního obránce českého jazyka. Několikrát jsem se totiž přistihl, jak napomínám neznalé. Když například kolegyně vplula do redakce deníku Právo, v níž pracuji, a bezelstně pozdravila patvarem „ahojte“, namísto odpovědi jsem jí vysvětloval, že to slovo neexistuje a je mi jedno, že se tak doma zdraví od dětství.
Když mi jistá začínající novinářka v rozhovoru pro nějaký internetový server řekla: „Zeptám se vás ještě na otázku“, dříve, než ji položila, opáčil jsem, jestli se mě hodlá zeptat na to, zda je ta otázka bílá, červená nebo černá. Potom jsem ji s přátelským výrazem v očích poradil, ať takový obrat nepoužívá. Nedávno se mi přiznala, že ho pak užila jednou, a aniž bych byl nablízku, ukrutně se styděla.
Před pár dny jsem stál před televizí a hystericky řval na obrazovku k redaktorovi, který v reportáži řekl: „Podíváme se semka.“
„Slovo semka není, ty idiote,“ hulákal jsem, až to za zdí u mých ukrajinských sousedů utichlo. V tu chvíli mi došlo, že jsem ve válce. Bojuji proti prznění jazyka.
Je to tvrdý boj, zvláště v dnešní době.

(Tato glosa vyšla v dubnovém čísle magazínu Náchodský swing)

Slobodná Európa jako za starých časů

Bratislavská rocková kapela Slobodná Európa má silný příběh. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let vtrhla na tehdejší československou klubovou scénu jako vítr a přímočarými písněmi s výrazným melodickým potenciálem a mimořádně aktuálními i otevřenými texty získala spoustu příznivců.
Její tehdejší tažení bylo úctyhodné. Vystoupala mimo punkovou scénu, do které byla zpočátku řazena, a kráčela cestou klubového rocku, který je inspirovaný syrovou americkou hudbou à la Lou Reed, Iggy Pop a podobně.
Slobodnou Európu ale ranily drogy. Většina jejích členů na nich byla závislá a pro kapelu to znamenalo velký problém. Vydání debutového alba Pakáreň (1991) a následného Unavení a zničení (1994) provázelo napětí závislosti, které vstoupilo do textů i koncertů kapely. V následujících letech stály drogy za rozchodem muzikantů, v letech 1995 až 2002 kapela vůbec nevystupovala.
Třetí album Trojka vyšlo v roce 2003 a na následující počin Štvorka fanoušci čekali dodnes. Za trpělivost ale dostali přesně to, co očekávali a jistě také chtěli.
Slobodná Európa hraje jako v devadesátých letech, v době své největší slávy. Stále přináší bigbít s kořeny v sedmdesátých letech, dostatečně syrový na to, aby ho do svých hracích plánů nepřijala trestuhodně monotónní česko-slovenská komerční rádia, nicméně pořádně zajímavý na to, aby zaujal jaksi mimoděk, a to i mladé fanoušky.
Štvorka opět dokazuje, jak jednoduchý je rock’n’roll. Slobodná Európa měla a má spoustu omezení. Zpěvák Whisky není hlasový génius ani básník v textech, muzikanti jsou slušní, nikdo z nich by ale v soutěži o nejlepšího ve svém ranku příliš neuspěl. S touto přirozenou výbavou píšou písničky, které jsou přímočaré, jasné, jednoznačně melodické, dokonce si jsou vzájemně dost podobné. A mimochodem, podobají se i těm, které kapela napsala v minulosti.
Mají ale i dnes silné motivy a příběhy v textech a jsou prezentovány s přirozeností, jež patří k hlavním poznávacím znamením kapely. V textech jsou příběhy veselé i smutné, velmi současné, nahlížené ale takříkajíc z ulice, z pohledu obyčejných lidí, v tomto případě rockerů, kterým ubíhající věk nebere síly, spíše chuť něco měnit.
Kapela totiž už zjevně nemá velké ambice, po pětadvaceti letech na scéně ostatně nejlépe ví, kam až je schopná jít a kde už naopak nikdy nebude. Přesto vzniklo velice dobré a chvályhodně vyrovnané album.

Slobodná Európa: Štvorka
Warner Music, 39:09
Hodnocení: 80 %

(Tato recenze vyšla 18. dubna 2014 v deníku Právo a na serveru Novinky.cz)

Tomáš Klus na turné přibližuje generace a odložil manýry

Písničkář Tomáš Klus splnil to, co slíbil. Na turné ke svému letošnímu albu Proměnamě nabízí především písničky z něho. Nehraje hit Pánubohudooken a ze staršího repertoáru vybíral tak, aby nezastínil nový. V sobotu 12. dubna to potvrdil v Kulturním domě v Kladně.
Zadní stěnu pódia tvoří plátno, na které se promítají videa, nad scénou je kulatý prostor pro záběry přímo z koncertu, boční vstupy zdobí stuhy a na pódiu je i oltář, odpovídající jistě momentálnímu duchovnímu rozpoložení Kluse.
V neposlední řadě jej doprovází nejenom skvělý kytarista a vokalista Jiří Kučerovský, jehož některé riffy a sóla jsou pastvou pro uši (ať už jde o finále skladby Jsem nebo divoké sólo v písničce PanToffel), ale také vynikající baskytarista Jan Lstibůrek a spolehlivý hráč na bicí a cajon Petr Škoda, kteří dohromady tvoří onu Cílovou skupinu, jíž se již několik měsíců zaštiťuje.
Písničky z alba Proměnamě jsou buď výtečné, nebo velmi dobré, a tato skutečnost dává novému koncertnímu programu nový smysl. Klus se při jejich prezentaci zbavil manýry věčného úsměvu v hlase, kterou odhazoval i při zpívání starších skladeb. Jeho projev je tak mnohem civilnější, důstojný zvláště při zpěvu písniček s vážnějším obsahem či zhudebněnými básněmi. O těch lze hovořit například v případě Narozeninové, Nezapomínej nebo Noe.
Ty byly ostatně třemi vrcholy kladenského koncertu. Za čtvrtý lze považovat hned první skladby, které připomněly začátek nového alba (Jsem, První píseň) a přirozeně tak nastavily atmosféru večera. To, že někteří diváci živěji reagovali především na písničky z minulých let, bylo dáno tím, že novinku zatím ještě dostatečně nezaposlouchali, v horším případě nepřijali.
Klus a Kučerovský chtěli zřejmě během koncertu méně hovořit a více hrát. Zjevně tedy neměli promluvy mezi skladbami načrtnuté, a tak se několikrát stalo, že přišli s nějakým tématem, ale nedokončili je. Chyběla pointa, což působilo přece jenom trochu nemístně, byť záměr více hrát a zpívat lze v základu kvitovat.
Kdyby si pak v přídavku Klus odpustil scénku, v níž parodoval přednes herce Pavla Lišky, a raději zahrál jednu starší písničku navíc, koncert by jistě gradoval až ke svému finále.
Přesto ukázal, že Klus a jeho Cílová skupina mají nejlepší písničkový materiál, jakým kdy disponovali, a dokážou s ním bez obtíží oblažovat dvě hodiny v kuse.
Navíc přibližují generace. Jejich písně, a v Kladně to bylo patrné, dělají ze starších diváků mladší a z mladých moudřejší.

Tomáš Klus
Kulturní dům, Kladno, 12. dubna
Hodnocení: 80%

(Tato recenze vyšla 13. dubna 2014 na serveru Novinky.cz)

Vtip z pořadu Ellen DeGeneres

Říkala mi Šárka, že v talkshow americké herečky Ellen DeGeneres zazněl tenhle vtip.

Do irské hospody přijde tulák Frank, posadí se a popíjí. Najednou se jeden z návštěvníků zvedne a vykřikne: „Čtyřicet šest“. V tu chvíli se osazenstvo hospody začne nahlas smát. Za chvíli se zvedne jiný chlápek a vykřikne: „Dvanáct.“ Opakuje se to, co předtím. Lidé v hospodě se upřímně smějí.
Frank se nakloní k sousedovi a zeptá se ho: „Promiňte, ale můžete mi vysvětlit, proč se všichni smějí, když někdo řekne číslo?“
„To jsou vtipy,“ odpoví soused. „Scházíme se tu řadu let každý den. Za tu doby jsme si řekli spoustu vtipů, které se pak opakovaly. A tak abychom je nemuseli opakovat dál, dali jsme jim čísla. Všichni vědí, jaký vtip se pod jakým číslem skrývá, a podle toho reagují.“
„Aha…,“ diví se Frank.
„Chcete si to vyzkoušet? Vstaňte a řekněte nějaké číslo,“ pobídne ho soused.
Frank vstane a řekne „Devadesát sedm!“
V tu chvíli se lidé začnou hurónsky řehtat, plácají se po ramenou a někteří dokonce smíchy padají pod stůl.
Frank je nadšen a všimne si souseda, který kvůli smíchu sotva popadá dech. Tázavě se na něho podívá a soused odpoví: „Tak ten jsme tady ještě neslyšeli.“

Pestrý a hravý svět St. Vincent

Někdy se stane, že když umělec vydává alba u nezávisle se tvářících společností a posléze přejde k nadnárodnímu kolosu, jeho tvorbu to určitým způsobem poznamená. V případě jednatřicetileté americké zpěvačky a skladatelky Annie Clarkové, která na hudební scéně používá umělecké jméno St. Vincent, naštěstí k ničemu zásadnímu nedošlo.
První její nahrávka Marry Me (2007) vyšla na etiketě Beggars Banquet, další tři (včetně Love This Giant z předloňska, kterou nahrála s Davidem Byrnem, bývalým členem Talking Heads) vydala společnost 4AD. V obou případech jde o slavné značky, jež se drahně let těší pověsti nezávislých předáků.
Aktuální počin, který St. Vincent nazvala prostě St. Vincent, posílá na trh koncert Universal Music (přes své menší labely Lome Vista a Republic Records). V jeho stáji už přece jenom záleží na tom, jak se bude dílo prodávat, pročež otázka z prvního odstavce této recenze je na místě.
Není navíc pochyb o tom, že novinka je v diskografii St. Vincent nejstravitelnější. Způsob prezentace, aranže skladeb a jejich atmosféra nicméně nadále odpovídají tomu, co prezentovala v minulosti.
Na desce je jedenáct skladeb s leckdy překvapivě silnými melodiemi, které opanoval elektronický zvuk, dávající St. Vincent možnost simulovat jakékoli zvuky. Naživo jsou nahrané bicí, což je dobrá cesta ke zjasnění celkového soundu nahrávky, také kytarové party, které si nahrála St. Vincent sama.
Hned úvodní Rattlesnake náladou navazuje na album, které nahrála s Davidem Byrnem. Nabízí nadto refrén, za který by se nemusel stydět žádný autor popových písniček. Birth In Reverse je opřena nejenom o elektronické „vrnění“, ale i o kytarové party, Prince Johnny se veze na hypnotizujícím tanečním rytmu, přičemž je tak trochu parodií na diskotékovou vlnu osmdesátých let.
Skladbu Huey Newton charakterizují až sabbathovské kytarové riffy, překvapivě zatěžkané, Digital Witness se zase podobá tomu, co v dobách své slávy dělali již zmínění Talking Heads. Regret se nese v duchu kytarového glam rocku sedmdesátých let, Psychopath se zase vrací k popu osmdesátých let a na konci desky je ke slyšení i tuctová balada.
Objektivně vzato je album, St. Vincent zajímavé především pestrostí a schopností přijít s příjemnými melodiemi. Pokud jde o vstupy do zahrad různých stylů, zajímavé zůstávají jenom ty vstupy. Plody tam St. Vincent trhá dávno zralé.

St. Vincent: St. Vincent
Universal Music, 40.10
Hodnocení: 65%

(Tato recenze vyšla 4. března 2014 na serveru Novinky.cz)