Nekonečný boj proti prznění jazyka

Jako středoškolák jsem ještě netušil, že se mi splní sen a budu se živit používáním českého jazyka písmem i slovem. Obránci češtiny se mi jevili směšní, zvláště brojili-li proti vulgarismům, které mi připadaly neškodné. Divadlo Járy Cimrmana mi ale dalo za pravdu, že pokud se použijí na správném místě a bez pohrdání, češtinu rozzáří.
Poprvé jsem se navážno popral se spolužákem ze střední školy, který si v tramvaji (studoval jsem v Praze) stoupl na komínek knih, aby přes svých sto šedesát centimetrů dosáhl na madlo pod střechou vozu. Rozbili jsme si vzájemně nosy a já v noci přemýšlel, proč jsem to udělal. Přišel jsem na to později: stával jsem tím, komu jsem se tak trochu vysmíval – obráncem češtiny, i té v knihách.
Byť se za některé své staré články stydím a nikdy bych si je už nechtěl číst kvůli tomu, jak kostrbaté byly, vždy jsem měl vůli napsat je co nejhezčí. Postupem času jsem totéž vyžadoval i po svých kolezích, bohužel i po těch, kterým to schopnosti nedovolovaly. Neslo to řadu hádek, a čím jsem byl starší, tím ostřejší byly. Předesílám ale, že hádky považuji za součást života a často se v nich vyžívám, zvláště mám-li jistotu, že druhá strana také a vzájemně si neubližujeme.
Dnes se považuji za oficiálního obránce českého jazyka. Několikrát jsem se totiž přistihl, jak napomínám neznalé. Když například kolegyně vplula do redakce deníku Právo, v níž pracuji, a bezelstně pozdravila patvarem „ahojte“, namísto odpovědi jsem jí vysvětloval, že to slovo neexistuje a je mi jedno, že se tak doma zdraví od dětství.
Když mi jistá začínající novinářka v rozhovoru pro nějaký internetový server řekla: „Zeptám se vás ještě na otázku“, dříve, než ji položila, opáčil jsem, jestli se mě hodlá zeptat na to, zda je ta otázka bílá, červená nebo černá. Potom jsem ji s přátelským výrazem v očích poradil, ať takový obrat nepoužívá. Nedávno se mi přiznala, že ho pak užila jednou, a aniž bych byl nablízku, ukrutně se styděla.
Před pár dny jsem stál před televizí a hystericky řval na obrazovku k redaktorovi, který v reportáži řekl: „Podíváme se semka.“
„Slovo semka není, ty idiote,“ hulákal jsem, až to za zdí u mých ukrajinských sousedů utichlo. V tu chvíli mi došlo, že jsem ve válce. Bojuji proti prznění jazyka.
Je to tvrdý boj, zvláště v dnešní době.

(Tato glosa vyšla v dubnovém čísle magazínu Náchodský swing)



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)