Stará známá parta na Robbiem Williamsovi

Upřímně řečeno, koncert Robbieho Williamse, který se uskutečnil v sobotu 26. dubna v pražské O2 areně, jsem si tolik neužíval. Ne že by mi něco bylo, spíše mě podání swingových písní tolik nebere, tím spíš, když se odehrává na pozadí jakési velkolepější podoby českých televizních Silvestrů z osmdesátých let, v horším případě pořadu Televarieté, který budou znát jen ti narození dříve.
Povšiml jsem si nicméně fenoménů, které u nás koncerty velkých hvězd doprovázejí, a došlo mi, že na popové a bigbítové koncerty chodí vlastně typologicky dost podobní lidé.
Ve frontě stál přede mnou zbohatlík, jenž až skoro u vstupu do haly milosrdně rozdal lístky třem dalším lidem, které sezval. Bylo to na dobré místo, jeden stál dva a půl tisíce, jak jsem vyšpehoval přes rameno, a tři pozvaní se za to svému hostiteli oddaně klaněli až do okamžiku, než byli nuceni podrobit se testu u bezpečnostního rámu. OK, vděk je třeba.
Jak už jsem naznačil, koncert jsem příliš neprožíval. Že jsem nebyl sám, ukázala záhy situace, které provází některé akce. Kolem mě bylo rušno, ale ne kvůli dění na pódiu, naopak kvůli nějakým diskuzím na osobní téma. Čtyřčlenná skupinka se sice maskovala za Williamsovými podobenkami, které si koupila za kilo v hale, z jejího jekotu ale vypadávaly termíny jako „tramvaj“, „herna“, „zvěrolékař“ nebo „Řecko“. Ani jeden z nich se jistě netýkal koncertu.
Brzy po začátku akce si vedle mě stoupla skupinka rozjívených a před lety bývalých teenagerek, které halekaly na plný úvazek, a když odložily své svetříky, zasáhla mé nozdry vůně silně připomínající předrevoluční „voňavku“ Leninské hory. Ani nevím, jestli tohle ruské zboží kdy skutečně existovalo, ale říkali jsme tak dámským „voňavkám“, které byly pozoruhodné tím, že vlezle smrděly. A ty bývalé teenagerky byly čtyři.
Takže jsem poodskočil, ovšem narazil jsem na zpruzelého muže, jenž zjevně na koncert doprovázel roztančenou partnerku, která se krok před ním teatrálně svíjela a pokoušela se zpívat to, co Williams. Samozřejmě marně, za což se mi její partner očividně omlouval.
Když jsem uskočil na druhou stranu, bývalé teenagerky tam už nebyly, neboť se prodraly o dva metry dopředu, Leninské hory nicméně stále konaly svou černou práci. Ocitl jsem se ale vedle dámy, která se rozhodla tleskat do rytmu. Činila tak neustále, ale co čert nechtěl, smysl pro rytmus neměla. A tak potleskávala lážo plážo, mimo rytmus, což mě vyvedlo z rovnováhy a přestal jsem se pohupovat, neboť jsem čelil dvěma rytmům – kapely a dámy. Nebyl jsem štonc je od sebe oddělit.
Za chvíli dorazila partička odkudsi od Benešova (což jsem odposlouchal), kterou vedla velmi pohledná dívka. Její neuvěřitelná chuť neustále povykovat „waw“, a to třeba i v okamžiku, kdy Williams na pódiu chytil mikrofon, nebo ji jeden z mužů z jejího doprovodu zaklepal na rameno, jí však veškerou krásu vzala.
Když jsem pak odcházel, měl jsem pocit, že tyhle příběhy z českých koncertů ani borec Williams nepřemohl.



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)