Lucie veze ze Slovenska hity i podívanou

Do vyprodané bratislavské Slovnaft Areny dorazilo ve čtvrtek večer deset a půl tisíce diváků. Skupina Lucie jim tam z velkého pódia servírovala jeden hit za druhým, nechávala se motivovat jejich zpěvem a plnila slib o nebývalé podívané, který dala loni.
Její turné, jedna z největších hudebních událostí letošního roku, začalo v pondělí v Košicích a dvoupoložkovou slovenskou část ukončilo právě v Bratislavě. Celkově je u našich východních sousedů navštívilo na sedmnáct tisíc diváků.
Chvíli po dvacáté hodině se v bratislavské hokejové hale setmělo a na pódiu rozezníval činely své bicí soupravy zatím osamocený Adam Koller, syn zpěváka Davida Kollera. V následujících minutách se měl stát hlavním bubeníkem kapely, v níž se jeho táta po letech strávených za bicí soupravou postupně přesunoval na post zpěváka, až si na něj zvykl a na bubenickou stoličku usedal při vystoupeních méně.
Členové klasické sestavy Lucie, tedy David Koller, Robert Kodym, P. B. Ch. a Michal Dvořák, se na začátku večera vynořili z útrob pódia. Gestem pozdravili diváky, vyšli ke svým mikrofonům a spustili písničku, kterou měli za necelé dvě hodiny ve verzi s Lenkou Dusilovou celý koncert skončit. Ameriku.
Po ní sebejistě naservírovali Pohyby i Danielu a koncert nabíral atmosféru i provozní teplotu. Před skladbou Lucie se na pódiu objevilo smyčcové kvarteto, které se později ještě několikrát vrátilo a svou hrou dávalo vybraným písničkám melancholický punc. Robert Kodym si stačil střihnout první kytarové sólo, David Koller usedl za bicí, od nichž se ale posléze vracel na post frontmana, a Michal Dvořák se z přední linie posunul ke klávesovým nástrojům, které ho ještě v tu chvíli poslouchaly.
Při skladbě Utíkej vypověděly službu, což Dvořáka „vyhnalo“ za klavír a následně si pro jistotu nechal na pódium přinést jiný nástroj, aniž by koncert jakkoli ztratil spád.
Ten byl pro vystoupení Lucie v Bratislavě charakteristický. Kapela omezila komunikaci s publikem na minimum, naopak neomylně sázela na kouzlo a popularitu svých písniček a také zadní projekci spojenou se záběry přímo ze scény.
Na promítacích plochách to vypadalo interesantně, což bylo dáno velkým prostorem, který zaujímaly. Koneckonců tak obrovské pódium, s nímž Lucie na turné vyjela, se u českých skupin obvykle nevidí. Nadto na něm nejprve létaly jiskry, při Medvídkovi stříbrné konfety a při Ohni vzduch v hale zteplal, protože ho ohřívaly ohňové sloupy, které se vztyčovaly do výšky z několika míst na pódiu při každém zvolání názvu skladby.
Písničku Sen přišla s kapelou na pódium zazpívat Lenka Dusilová a svým hlasem koncert ještě víc rozzářila. V tu chvíli jako by vstupoval do finále, přičemž ten dojem vyvolala i skutečnost, že Lucie prezentovala hit za druhým, což je úkaz, kterým se u nás může chlubit málokdo.
Zkamenělý dítě, Medvídek, Šrouby do hlavy, Panic, Oheň, Černí andělé a po nich čtyři přídavkové kousky. Mnohé skladby nadto zdobila chytrá intra, která leckdy zaváděla posluchačovo tušení do končin plných otazníků.
V hale byl skvělý a mocný zvuk, pódium působilo majestátným dojmem a nálada byla výborná. Původně sedící diváci na ochozech si začali ve druhé části koncertu stoupat, s ostatními tleskali a zpívali spolu s kapelou. Na té bylo zase znát, jak si léty nabyté slávy dokonale užívá.
Lucie veze ze Slovenska, kde její velké halové turné odstartovalo, do České republiky evergreeny, Kollerovů i Kodymův originální pěvecký výraz i podívanou. A když baskytarista P. B. Ch. neustoupí od svých zvyklostí, pak i jeho opravdu roztomilé krokové variace.

Lucie
Slovnaft Arena, Bratislava, 29. května

(Tato glosa vyšla v deníku Právo 31. května 2014)

Humor vpravdě chlapácký, až špeky jančí

Pryč jsou časy, kdy tvůrci televizních zábavných pořadů oslovovali humoristy v pravém smyslu slova a tlačili je k tomu, aby připravili program či nápad, kterým diváky zaručeně pobaví. Domnívám se, že někdy do roku 2000 to humoristé brali jako výzvu, potili se ve vlastní šťávě a své nápady premiérově zkoušeli na nejbližších lidech, nejčastěji členech rodiny. Když neobstály, putovaly nápady do stoupy a humorista pracoval v šeru svého pokojíku dál.
Po roce 2000 se na televizních obrazovkách začaly objevovat zábavné pořady, které prozradily absolutní impotenci svých tvůrců, respektive absolutní impotenci všech, kteří je na obrazovku zařadili, řediteli stanic počínaje a moderátory konče.
Už před časem, když byl ještě vlajkovou lodí České televize, si moderátor-celebrita Jan Kraus zval do programu jako třetího hosta údajně zajímavou osobnost. V praxi to ale často byli lidé, kterým osud nenadělil mnoho rozumu, nicméně dělali ve svém životě cosi kuriózního. Vzpomínám na účast jakéhosi slovenského kulturisty, který vyhrál, co se jen dalo, ve studiu ale nebyl schopen vypotit jednoslabičné slovo. Kraus se nicméně dobře bavil, a s ním i jeho poddaní v roli diváků. Byla to smutná diskvalifikace moderátora i celého pořadu, který je dodnes výlučný tím, že se v něm nic zajímavého nedozvíte, protože se v něm jenom nazdařbůh plácá.
Jak jsem už naznačil, sledovanost byla, a tak se rozumem málo dotčení lidé stávali součástí dalších pořadů. V české verzi Krampolovy pitomosti Nikdo není dokonalý už to začínalo být normou. Mezi zpovídanými respondenty byli většinou troubové, kteří přímo úměrně výši svého IQ říkali nesmysly a národ se na jejich účet bavil.
Možná to není potřeba zmiňovat, ale lidé, kteří jsou hloupí, nejsou hloupí schválně. Prostě někdo dostal, a někdo ne – tak to chodí.
Aktuální slovenská verze pořadu Nikdo není dokonalý je už vysloveně hnůj. Zpovídaní jsou v podstatě především primitivové, lidé informacemi nepolíbení, přičemž mnozí z nich museli všechen svůj um soustředit na to, aby vůbec přežili. Přesto je tvůrci slovenské verze pořadu Nikdo není dokonalý zpovídají a z jejich pohledu je to jistě totální řachanda. Tlustý moderátor se ve studiu směje tak, že se mu špeky klepou v rytmu metalcoru, diváci se za břicho popadají a i mnohdy inteligentní hosté se zubí ostošest, protože to mají ve scénáři a mají za to honorář, v horším případě jim to přijde vtipné.
Kdo si bude dělat legraci z lidí, kterým nebylo dáno, měl by skončit v pekle. Anebo na ulici, kousíček od okamžiku, kdy mu rupne v kouli a udělá nějakou pitomost, protože prostě není schopni vymyslet, jak si v dané situaci poradit.

Michal Hrůza dobře ovládá své řemeslo

Zpěvák Michal Hrůza splnil to, co slíbil. K albu Noc, které vyšlo před dvěma lety a bylo tvořeno písněmi s vyzněním spíše ponurým a smutným, nyní přidává druhou polovinu konceptu, kolekci Den. Je na ní, stejně jako na Noci, deset písniček, tentokrát cíleně vybavených vnitřním jasem a potvrzujících, že Hrůza je na české poměry mistr v psaní vkusných poprockových skladeb.
Je nadto až neuvěřitelné, jaký hitový potenciál jeho písničky mají, aniž by byly vybaveny lacinými popěvky či vyřvávacími refrény. Mnohé to v minulosti potvrdily a další takové přibyly prostřednictvím nového alba.
Hned úvodní Zakázané uvolnění v sobě má vnitřní naléhavost a vnější přilnavost, kdy je patrné, že mu ve výstavbě, melodice a aranžích vlastně nic nechybí a že na běžné posluchačské vnímání funguje skoro až neodbytně.
Duše do vesmíru s rafinovanou kytarovou vyhrávkou, která má na celkovém vyznění skladby padesátiprocentní podíl, už svůj potenciál vyzradila a potvrdila. V tomto ohledu nejpřesvědčivější Ráno to zřejmě ještě dokáže, stejně jako by se to mohlo stát v případě písniček Světozor, zasněné Rovaniemi nebo vánoční atmosférou opentleného Sněhuláka.
Hrůza dobře ovládá svou práci. Na hudební scéně je nenápadný, přitom sobě i jiným už několik let s jistotou rozdává sofistikované písničky s melodickým potenciálem a zručnými texty, jimiž mimo jiné přirozeně putují i slova, která od jiných vyznívají jako klišé.
Po jeho odchodu ze skupiny Ready Kirken v roce 2006 málokdo věřil, že se jako zpěvák, autor a textař na sólové dráze prosadí. Po osmi uplynulých letech, řadě hitů i dalších obsahově upřímných písničkách, které vytvořil, je jisté, že jeho tehdejší odchod vygeneroval české scéně čitelnou osobnost, která je umělecky výrazná, řemeslně zručná a navíc je i z jejího aktuálního alba Den cítit, že neřekla poslední slovo.

Michal Hrůza: Den
Universal Music, 37:23
Hodnocení: 85%

(Tato recenze vyšla 21. května 2014 v deníku Právo)

Coldplay snoubí experiment s popem

Vydání každého nového alba britské kapely Coldplay bylo a je velkou událostí. Je tomu tak i v případě novinky Ghost Stories, šestého studiového alba čtveřice. Přichází po mimořádně úspěšných deskách Viva la Vida or Death and All His Friends (2008) a Mylo Xyloto (2011). A také v době, kdy se formace těší velké popularitě a naprosté vážnosti.
Je to vcelku střídmé album. Má pouze devět položek a žádné zásadní stylové či zvukové spojení s posledními dvěma počiny v nich není. Je zřejmé, že se britská čtveřice rozhodla trochu experimentovat.
Nové písničky vznikaly ve spolupráci s takovými autory a producenty, jakými jsou Paul Epworth (dělal třeba s Adele), Jon Hopkins (Brian Eno) nebo Rik Simpson. Tihle chlapíci přinesli písním novou náladu, takovou, s níž se kapela vrací ke svým prvním albům Parachutes (2000) a A Rush of Blood to the Head (2002).
Výsledkem je mix rocku, popu, zásadní dávky elektroniky i zvuku syntezátorů. Na to konto byly potlačeny party kytarové a ani bicí nejsou tak klíčové nebo důrazné. Vyznění celé desky je melancholické až ponuré a nese poněkud smutný otisk doby, ve které se zpěvák Chris Martin, hlavní skladatel, rozcházel s herečkou Gwyneth Paltrowovou.
Asi nejzajímavější písničku alba skupina zveřejnila už před několika týdny. Neokázale ambientní Midnight zdobí mimo jiné kouzelný zvuk laserové harfy a zní jako esence toho nejlepšího z tvorby Coldplay, Sigur Rós a Bon Iver. Je to zimní, studená kompozice s kouzlem neodolatelně melancholické atmosféry.
Trochu hřejivěji působí rytmická Magic. Její melodie je od začátku něžně přitažlivá, byť ani ona nevzbuzuje radostné emoce. Náladou pozitivnější je na desce jen předposlední A Sky Full Of Stars, kterou pomáhal přivést na svět a spoluprodukoval Avicii. Jeho vklad je patrný v tanečním rytmu a také zvukových hrátkách. Je to jeden z nejlepších momentů alba, a to i přesto, že do nálady kolekce v podstatě nepasuje. Zajímavá je pak i Ink, nenápadná, přesto pro album velmi nosná kompozice.
Ghost Stories je poněkud nesoudržný počin. Na jedné straně stojí experimentální zvuky v Midnight nebo finální O, na druhé písně s atmosférou alternativně popovou a schopnost formace vygradovat je až do monstrózního zvukového finále. Jako by nechtěla úkrok k „umělečtějším“ sférám udělat definitivně a nechala si pootevřená zadní vrátka.
Je tu však i profesní zdatnost, schopnost napsat písničky, které fungují nejenom na první (to bylo na minulých dvou albech), ale i druhý až pátý poslech. Navíc tolik emocí na ploše jedné desky Coldplay už dlouho neměli.

Coldplay: Ghost Stories
Parlophone/Warner Music, 42:42
Celkové hodnocení: 70%

(Tato recenze vyšla 20. května na serveru Novinky.cz)

Jan Hus je mrtev

V úterý krátce před půl osmou večer jsem kráčel do pražského Hard Rock Café. U restaurační zahrádky tohoto podniku přitoupil starší zahraniční manželský pár ke dvěma Čechům a velice zdvořile se jich zeptal: „Kde je, prosím, Jan Hus?“
Muž, který otázku v angličtině položil, myslel zjevně sochu Mistra Jana Husa na Staroměstském náměstí, tedy v tu chvíli několik desítek metrů od něho.
Češka se už už nadechovala, že páru vysvětlí, jak se na Staroměstské náměstí dostane. Její partner, na první pohled milovník tvrdé rockové hudby, ji ale s klidem sobě zřejmě vlastním umlčel gestem a hlubokým hlasem odpověděl: „Jan Hus is dead.“
Významně se při tom zatvářil, popadl partnerku za ruku a pokračovali dál.

Posmrtné Jacksonovo album zastínilo dnešek

Idea vydávání posmrtných alb vzbuzuje mnoho protichůdných reakcí. V případě v roce 2009 zesnulého zpěváka Michaela Jacksona se však svět jednoznačně přiklání k verzi „vydávat“. Hudební byznys ví, že desky dobře prodá a bude zisk, vědí to i zpěvákovi pozůstalí a fanoušci jsou nadšení, protože uslyší písničky, které dosud neslyšeli.
Kolekce Xscape je druhou posmrtnou deskou Jacksona. Je na ní osm neznámých verzí písniček, které vznikly v době největší zpěvákovy kreativity, tedy v letech 1979 až 1991. Na dobových albech je ale nechtěl mít.
Výběrem skladeb se pověřil šéf vydavatelství Epic L. A. Reid, jenž produkci svěřil Timbalandovi a dalším tvůrcům, jejichž pracovní výsledky uspívají ve světových žebříčcích. Vzniklo album, které má moderní kabát a o době, v níž Jackson tvořil, prozrazuje dost zajímavého.
Předně potvrzuje, že byl fenomenální a osobitý zpěvák. Písničky se nesou v popdiskotékovém stylu sedmdesátých a osmdesátých let, čili jde o skladby s jasnou melodickou linií a dobře vystavěnými aranžemi. Připočteme-li funkční vokální linky, obdivuhodnou dynamiku skladeb a jistý přednes, lze konstatovat, že dobře definují plodnost doby svého vzniku.
Těžko proto nějakou vnímat jako odpad. Byť jde o nevybrané písně na alba, bezezbytku nechávají mnohé pokusy současných popových „ikon“ blednout závistí.
Xscape je album, které udělalo zesnulému Jacksonovi dobrou vizitku. Žádné jeho obracení v hrobě se nekoná. Obrazně řečeno − může se dmout hrdostí.

Michael Jackson: Xscape
Epic/Sony, 34:35
Hodnocení: 85%

(Tato recenze vyšla 16. května 2014 v deníku Právo)

Absurdní zpochybňování věcí zřejmých

Přecházel jsem na červenou. Zpoza reklamního panelu vyskočil policista a blížil se ke mně. Přestal jsem telefonovat a zpozorněl. Když mi oficiálně oznámil, že jsem se dopustil přestupku a přešel na červenou, za což ode mě může vyžadovat až dva tisíce korun pokuty, odpověděl jsem, že si toho jsem vědom. On reagoval úžasem: „Vy to přiznáváte?“
Přitakal jsem a nabídl mu kompromis: „Podívejte se, stalo se mi to teprve posté, a tak bych vás chtěl požádat, jestli byste mi dal pokutu mírnou.“
„A přiznáváte, že jste na červenou přecházel?“ ujistil se.
„Samozřejmě, byla červená. Oba jsme to viděli,“ ujistil jsem ho já.
Policista měl z mého konstatování skutečnosti opravdu velkou radost a navrhl mi, že mi dá, kdybych se nezlobil, pokutu sto korun. Já se nezlobil, pokutu jsem na místě zaplatil, a když jsme se druhý den ráno na stejném místě potkali, usmívali jsme se na sebe.
Abych to shrnul: policista a já jsme věděli, že jsem přecházel na červenou. Já to samozřejmě přiznal, on ale to přiznání nečekal. Proto byl tak zaskočen. Zpravidla totiž, jak mi sdělil, lidé zatloukají i věci, které se jednoznačně staly. A já myslím, že se z toho stal idiotský celosvětový sport. Bohužel i na vyšší úrovni než na přechodech.
Pokud fanoušci na fotbalových stadiónech v celé zemi křičí, že Pelta je ču.ák, pak na tom asi něco bude. Je přece naprosto jasné, že chování onoho Pelty, jednoho ze symbolů korupce v českém fotbalu, bylo takové, že si onen pokřik prostě vykoledoval. Křičí snad fanoušci na někoho jiného, že je pohlavní orgán? Pelta by měl jít ze své funkce pryč a bude pokoj. Nechápu, co řeší?!
Česká vláda po letech opačného tvrzení předešlých zkorumpovaných vlád vydala oficiální stanovisko, že Číně patří Tibet. Přitom každý ví, že Tibet byl velkým čínským bratrem násilně zabrán, mnohé jeho obyvatele to stálo život a všechny svobodu. Přesto poserové v nynější naší vlády tvrdí, že je to v pohodě a má to tak být (mimochodem, socani už do mě nedostanou nikdy žádný hlas, stejně jako lidovci a Babiš).
Jsem také přesvědčen, že by si proruští separatisté na Ukrajině měli sbalit své samopaly a ideály, zvednout kotvy a za Putinem vyrazit na kole nebo pěšky přímo do Ruska. Sotva jim kdo bude bránit, aby opustili domy v zemi, kde se necítí dobře, a vrhli se do náruče země, v níž tuší ráj. Cesta do hajzlu je, podle mě, každému vždy otevřená, dokonce se přímo nabízí. Není třeba střílet, je třeba sbalit saky paky a vyrazit. V Rusku je místa dost, tak proč ztrácet čas tvrzením, že samopal v ruce brání svobodu Ukrajiny.
Zřejmé bylo, že prezident Zeman se loni vožral jako datel a málem pozvracel korunovační klenoty. Přesto jeho nohsledové hlásali, že měl virózu. Odposlechy zase ukázaly, že Rittig dal dva miliony korun třem prostitutům z ODS za to, že půjdou do hajzlu a dají šanci Nečasovi, aby se znemožnil, přesto jeho právní zástupkyně tvrdí, že odposlechy jsou jako důkaz neprůkazné. Když jsem před časem zastihl ve sklepě zloděje, který u kóje s vypáčeným zámkem pakoval do své kabely ještě zabalený mixér, a zeptal se ho, co to dělá, odpověděl mi bez uzardění, že nic.
To pak má člověk pocit, že lež není jenom sportem zaostalých národů a lidí, nýbrž je pro ně pravdou. Vůbec mě to nebaví.

Manic Street Preachers s punkovou dravostí

Předloni v dubnu vystoupili velští Manic Street Preachers v České republice na regulérním koncertu potřetí. V pražské Lucerně to byl znamenitý set, možná nejlepší ze všech, které u nás absolvovali. Ten středeční na stejném místě zůstal trochu za ním.
Ne snad v tom, že by tahle legenda devadesátkového ostrovního punkrocku, která na své cestě vyzkoušela i tradiční rádiový pop a byla v tom mimořádně dobrá, ztratila sílu melodie a přednesu. Dostihla ji ale drobná únava, která byla místy patrná jak v jinak jiskřivém a majestátním zpěvu Jamese Deana Bradfielda, tak v prezentaci skladeb, kdy se nástroje občas ztrácely jeden za druhým a například v písničce You Love Us formace nasadila tak rychlé tempo, že ho musela během času krotit. Možná se ale jen vrátila k punkové dravosti, která je jí z minulosti vlastní.
Trojice posílená o dva koncertní muzikanty má stále co nabídnout. Tentokrát k hitům Motorcycle Emptiness, Everything Must Go, A Design for Life, Revol, Tsunami a dalším přidala ukázky z chystaného alba Futurology. Titulní písnička i další Europa Geht Durch Mich s hostující (v Lucerně z playbacku) německou herečkou Ninou Hossovou naznačily, že po loňské poněkud experimentálně pojaté kolekci Rewind The Film se vrací k tomu, co umí naprosto přesvědčivě, a sice přímočaré písňové formě.
Její skladby totiž mají originální aranže, osobité melodické linky a zejména díky nenapodobitelné barvě hlasu kytaristy Jamese Deana Bradfielda i kouzlo přednesu. Tenhle zlatý poklad si kapela zachovala.

Manic Street Preachers
Lucerna, Praha, 14. května
Hodnocení: 75%

(Tato recenze vyšla na Novinkách.cz 15. května 2014)

Vkusné písně Ondřeje Brzobohatého

Bylo otázkou času, kdy Ondřej Brzobohatý vydá první sólové album. Hudebníkem je totiž bytostným, a byť na své umělecké cestě okusil herectví, moderátoroví, tanec a aktuálně i porotcovství ve vyhledávací soutěži, hudebníkem byl vždy v první řadě.
Do roku 2008 byl členem skupiny Bůhví, potom spolupracoval například s Michalem Horáčkem nebo psal písničky pro jiné. Ty své si souběžně odkládal do šuplíku a loni k nim napsal dostatečný počet dalších na to, aby mohl album nahrát.
Brzobohatý – jak říká – na desce Identity hudebně vychází ze stylu funky. Není to pro něho ale zpravidla konečná stanice. Ve využívání toho stylu není ortodoxní, naopak rád zabrousí k dalším. V Jíst, meditovat, milovat koketuje s jazzem, v písni Správci osudů zpívá letně popovým falzetem, Věštkyně, v níž ve vokálech hostuje Tereza Černochová, má šansonovou náladu, Vietor, v němž výborně hostuje slovenský zpěvák Peter Cmorik, či Sedm jsou v podstatě popové balady, melodicky striktní je zase písnička Spolu.
Brzobohatý není příliš výrazný zpěvák. Na jeho hlas si posluchač postupně zvyká, místy trochu zajiskří, jako by zpíval Dan Bárta. Má každopádně velmi příjemnou barvu a působí vlídně. Nadto velmi dobře pasuje do jakéhosi retro pocitu, který se při poslechu alba dostavuje.
Podepsala se na tom skutečnost, že Brzobohatý na desce nabízí živou hudbu a poctivé písničky. Jsou vkusné, není v nich žádná laciná provokace, naopak deklarují všechno to, co by dobré skladby v hudebním středním proudu měly mít.
Přispěly k tomu i texty. Brzobohatý je předtím nikdy nepsal, alespoň ne od začátku do konce. Na své desce se do nich ale pustil a výsledek je uspokojivý. Při básnění zohlednil vlastní pěvecké frázování a vyhýbal se klišé nebo hloupým spojením. Jeho texty jsou proto funkční a jako podstatná součást písniček sehrály svou roli výborně.

Ondřej Brzobohatý: Identity
Supraphon, 34:32
Hodnocení: 75 %

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 10. května 2014)

Lily Allen spadla do díry, kterou vykopala

Oblíbenkyně britských novinářů, devětadvacetiletá londýnská rodačka Lily Allen, nechala své fanoušky čekat na nové album pět let. V mezičase přivedla na svět dvě děti a dalo se čekat, že potlačí radost z neustálých útoků na kolegyně v hudební branži a nahraje popové album, které bude přinejmenším slušné.
Bohužel se to nestalo. Její novinka Sheezus je melodicky plytká, zvukově tuctová, nepříjemně syntetická a vzhledem k tomu, že Lily Allen je už velká slečna, místy i komická. Lze například předpokládat, že písničky Air Balloon a Insincerely Yours měly být v přednesu dětsky naivní a tím pádem kouzelné (ostatně Lily Allen to vždycky hrála na přitažlivou naivku).
Infantilní přednes, který ale pro obě zvolila, její prvoplánové hlasové pitvoření způsobilo, že obě skladby jsou z pohledu současného světového popu veskrze banální.
Na desce to navíc místy zavání plagiátem. Lily Allen totiž evidentně nesplétá žádné originální výrazové prostředky (pokud jím není hraní si na puťku), nehledá nic, co by ji v početném dámském popovém poli definovalo. Dubstep URL Badman třeba nápadně přibližuje postupy, které už použila Rihanna. A videoklip k písničce Hard Out Here, ve kterém dostaly za uši Lady Gaga, Rihanna i Katy Perry, působí v toku času jako křeč, bez ohledu na to, že to snad Lily Allen myslela ironicky.
Sheezus (což je dámská verze názvu loňského přeceňovaného albového pokusu Kanye Westa Yeezus) je klasickým příkladem toho, jak lze spadnout do pasti nastražené sama sebou. Hvězdy současného popu, které zesměšňovala a zesměšňuje, se výrazově bezradná Lily Allen snaží alespoň napodobit.
Nemá na to ale zajímavé písničky a její stylizovaný infantilní výraz je přitažlivý leda tak chvíli, na začátku alba. Na konci je už otravný.
Před pádem do podprůměru ji zřejmě uchránili producenti DJ Dahi, Greg Kurstin a Shellback. Jejich zručnost pomohla zamaskovat povrchní melodie, a tak se album alespoň tváří přesně tak ploše, jak je to dnes v elektronikou prošpikovaném popu normální. Tím pádem je moderní. Bohužel.

Lily Allen: Sheezus
Parlophone, 49:42
Hodnocení: 40%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 7. května 2014)