Řekněte mi pravdu. Jakou mám barvu?

Pondělí 5. května byl zvláštní den. Ráno mi ortoped po mém doznání, že mě již pět týdnů škube v zápěstí, zalomil ono zápěstí přes hranu stolu a po mém bolestivém a hlasitém výkřiku líně konstatoval, že to bude zánět.
Poté mě na náměstí Míru oslovila dívka, ale jakmile jsem se otočil, předstírala, že nikdy nic neřekla. Zřejmě si mě s někým spletla, ale bylo jí zatěžko říct: „Sorry, čurdo, spletla jsem si tě se svým frajerem, kterej je na rozdíl od tebe fakt bourák, má svaly, voní, posiluje ve fitku, čte Ferdu mravence, každou neděli si cpe do kalhot okurku, ale zezadu vypadá stejně jako ty.“ Nic takového.
Odpoledne ke mně na stejném náměstí přistoupila sličná dvacítka a bez bázně a hany řekla: „Tady jsem.“ Byl jsem k ní v tu chvíli otočený zády, ale jakmile jsem zaslechl zvonivě mladistvý dívčí hlas, zachvělo se mi srdce, narovnal jsem se v zádech, zatáhl pupek a noblesně se otočil. Když jsem otočku pracně dokonal, děvče, vpravdě hezké, sklopilo zrak a sportovně přiznalo: „Ježíš, promiňte, já si vás spletla.“
Samozřejmě jsem v tu chvíli měl říct něco ve smyslu: „Nedá se nic dělat, bejby, ale bylo to sexy… Ostatně, možná tvůj Ježíš jsem.“ Já však – jako obvykle – ani necekl a ona, rudá v obličeji, dál postávala pár metrů ode mě a kohosi vyhlížela.
Za chvíli se dočkala. Měl kudrnaté vlasy, byl asi tak vysoký jako já a byl to černý černoch.
Nabyl jsem dojmu, že cosi není v pořádku.

Damon Albarn spojil vše, co už znal

Brit Damon Albarn je zpěvákem kapely Blur, která své nejlepší roky prožívala v devadesátkách, stojí za sukcesem animovaných postaviček hudební formace Gorillaz, hrál s různými muzikantskými legendami, hvězdami hip-hopu a folku z Afriky, psal hudbu do filmů a oper. Teprve po pětadvaceti letech kariéry ale nahrál vlastní sólové album. Jmenuje se Everyday Robots a právě vychází.
Je paradoxní, že na otázku, proč vlastně jeho sólovka přichází až nyní, odpověděl, že byl líný. Pokud totiž nějaký přívlastek k uměleckému počínání Damona Albarna nepasuje, pak je to lenost. Anebo si prostě pracovitost představuje jako galeje. Pro své debutové album ostatně napsal na šedesát písniček, z nichž nakonec vybral tucet (plus dvě písničky pro speciální edici kolekce).
Na albu Everyday Robots zpívá poprvé o osobních prožitcích a pocitech. Jedná se především o skladby The History of the Cheating Heart, The Selfish Giant a You And Me. Ta poslední je o tom, že heroin dává tvůrci kreativitu. Albarn v jednom rozhovoru prozradil, že to z vlastní zkušenosti ví zcela jistě.
Hlavním tématem nahrávky ale nejsou sentimentální řeči o slabostech a prohrách, nýbrž síla vlivu moderních technologií na každodenní lidský život. Podle toho se jmenuje celé album, titulní písnička vznikla v Kalifornii.
Nahrávka přitom technické vymoženosti využívá vrchovatě. Skladby doprovází poměrně úsporný elektronický základ, jenž je rafinovaně spojený s komorní hrou živých nástrojů. Jsou v nich slyšet klavír, smyčce, dechy a kytary, stejně tak vokální linky. Zvuk desky takto poletuje na pomyslné ose barevnosti a spolu se záměrně ledabylým zpěvem Albarna dává kolekci konečnou náladu.
Hostile a Heavy Seas of Love by klidně mohly být na albech Blur, tvorbu té kapely připomínají. Mr Tembo zní zase jako důsledek Albarnovy spolupráce s africkými muzikanty a Hollow Ponds je v podstatě muzikálová melodie. Tvůrce si zkrátka udělal inventuru svého dosavadního uměleckého činění a její resumé nahrál v podobě nových písniček na album.
Sepnul na něm svůj hudební rozptyl v jeden styl. Je poněkud chmurný, protože v zásadě vzniklo poměrně utahané album, jehož písničky se povětšině nesou ve volném tempu.
Přesto jde o pozoruhodnou desku muže, který na ní nezakrýval své pravdivé hudební myšlení a ještě se v textech vnitřně otevřel.

Damon Albarn: Everyday Robots
Parlophone, 46:32
Hodnocení: 75 %

(Tato recenze vyšla 3. května 2014 v deníku Právo)